×
TOPZINE.cz

Vladimír Šlechta: Pokud hrdina v mýtu létá, nehledám v tom symboly (1)

Vladimír Šlechta (2009)Na závěr tematického týdne s Vladimírem Šlechtou a novým vydáním jeho knihy Nejlepší den pro umírání jsme pro vás připravili rozsáhlý exkluzivní rozhovor s autorem. Podělil se s názorem na současný český fandom, s novinkami ze své dílny i mnohým dalším. První část.

Vladimír Šlechta. Zdroj: archiv Vladimíra Šlechty
Vladimír Šlechta. Zdroj: archiv Vladimíra Šlechty

Před časem jste radikálně změnil nakladatele. Ani jste nestihl dokončit trilogii. Proč tak náhlá změna?

Není to tak, že bych dostal lepší nabídku od Brokilonu. Byl jsem s přístupem nakladatelství Straky na vrbě nespokojený, takže jsem hledal jiného nakladatele, až jsem ho našel.

Změnila se i grafická úprava obálek. Spolupracuje se Vám s Michalem Ivanem lépe?

Spolupráce s Michalem Ivanem je úžasná. Napíšu mu, co bych si na obálce představoval, on udělá skicu a pošle mi ji ke schválení. Zatím to bylo pokaždé tak, že už samotná skica překonala veškerá moje očekávání. Ke skice připíšu pár připomínek, které jsou technického rázu – například u kuše na obálce Válečné lsti jsem chtěl zašlapávací třmen. Mišo Ivan obálku dokončí a ještě jednou mi ji pošle ke schválení, ale v tomto bodě už jsem nikdy žádné připomínky neměl.

Tohle je pro mě úplně nová zkušenost, dřív jsem viděl obálky až ve chvíli, když byly hotové a nedalo se na nich nic změnit.

Plánuje Brokilon reprinty v nové grafické úpravě, alespoň co se týče Gordonovy země?

Co se týká reprintů Gordonovy země: je předčasné něco plánovat, protože oba první díly jsou pořád na trhu. Za pár let, pokud bude zájem čtenářů, můžeme reprinty udělat.

První díl trilogie Gordonova země
První díl trilogie Gordonova země

A když už jsme u těch obálek – když se podíváte na knihy, které v současné době u nás vychází a představíte si rozdíl mezi nimi a knihami před patnácti či dvaceti lety, co všechno se podle vás změnilo?

Tohle se nedá zobecňovat. Za socíku vycházelo méně knih, takže jim bylo věnováno víc péče, což se projevilo i na obálkách – vzpomínám na úžasné malby a kresby od Zdeňka Buriana, Jaromíra Vraštila a dalších malířů. Je pravda, že se po revoluci objevily hnusné obálky, které třeba zbastlila nakladatelova manželka. Na druhou stranu tu byly už od roku 1990 pěkné a profesionální obálky, jak koupené zvenku, tak od domácích výtvarníků.

Mezi knížkami ze socíku a těmi současnými vidím jeden podstatný rozdíl, který s obálkami nesouvisí.  Knížky z minulých dob můžete číst bez použití rukou, prostě je položíte na stůl, čtete, můžete u toho i snídat. Knížky se nezavírají (na rozdíl od většiny současných).

Změnila se ale samozřejmě i úroveň samotných příběhů. Sledujete, jak se jednotliví autoři vyvíjejí?

Posledních pár let beletrii skoro nečtu. Přestal jsem knížky kupovat, po dvojím stěhování jsem na ně zanevřel. Každý, kdo to zažil, ví, že stěhování knížek je hrozné.

Po tom, co jsme se podruhé přestěhovali, jsme měli v podkroví jeden metr krychlový knížek, naskládaných na neúhlednou hromadu. Takhle to tam leželo asi dva roky. Teď tam máme nepoužívanou kuchyňskou linku a knížky jsou nacpané uvnitř (místo hrnců a pánví). Přesně si pamatuju, kde jsem měl jakou knížku, když jsem bydlel v paneláku, ale teď, když nějakou hledám, musím hodinu prohrabávat kuchyňku.

Občas si nějakou tři roky starou novinku půjčím ve veřejné knihovně, nějaké sci-fi a fantasy dostanou děti k vánocům, ale obvykle přečtu padesát stránek a pak to vzdám.

Co se týká vývoje autorů – ono je to trochu jinak. Psaní je běh na dlouhou trať. Čtenáři vás začnou brát na vědomí, až když vám vyjde deset povídek a dva romány. Pokud to autor nevzdá a vydává nové věci, nějaký ten vývoj se dostaví sám od sebe.

„Psaní je běh na dlouhou trať.“

V jednom z rozhovorů jste prohlásil, že vás z české scény zaujali například Pavel Renčín či Miroslav Žamboch. Pořád k nim máte kladný vztah?

Určitě. Zlatý kříž i Predátory jsem dočetl až do konce a to u mě něco znamená. Zejména Predátoři se mi líbili, bylo znát, že si Mirek chtěl oddechnout od všech těch Koniášů a JFK a napsal si knížku výhradně sobě pro radost.

Co se týká Pavla Renčína: problém trilogií netkví v tom, jak se rozehrají, ale jak jsou ukončeny. S tímhle problémem jsem se taky potýkal a jsem zvědavý, jak se s tím vypořádá Pavel.

Mnoho autorů současnosti začíná publikovat nejen své povídky, ale i své romány na internetu. Máte podobné ambice nebo raději zůstanete u konvenčních knih?

Já jsem v téhle záležitosti konzervativní. Knížka má být knížka – můžete ji číst u snídaně, v posteli nebo ve vlaku. Knížka nějak vypadá, sedne vám do ruky, anebo nesedne, máte z ní fyzický pocit. Knížka je prostě kus hmoty a ne shluk kilobajtů.

Pak tu je problém s věcmi, které jsou zadarmo. I když si knížku nekoupíte za peníze, ale půjčíte v knihovně nebo od kamaráda, stejně musíte vynaložit určitou námahu, abyste ji získali. Musíte dojít do knihovny (nebo ke kamarádovi) a starat se, abyste ji vrátili v pořádku. Tohle se projeví i v přístupu čtenářů k textu. Co je zadarmo, přístupné na trojí kliknutí, toho si nikdo neváží.

Druhý díl trilogie Gordonova země
Druhý díl trilogie Gordonova země

Velké množství autorů rovněž skrze své webové stránky pravidelně komunikuje se svými čtenáři. Plánujete na stránkách krvavepohranici.cz něco obdobného?

Já si rád popovídám se čtenáři na různých besedách, ale na internet se mi nechce. Nejde ani tak o nějaké urážky a vulgarity anonymů, ale stalo se mi i to, že jsem v debatě cosi nechtěně vyspoileroval. Pokud se to stane na besedě, dozví se to pár desítek lidí, kteří většinou už knížku četli. Na internetu si to může přečíst kdokoliv a kdykoliv. Teď už si dávám větší pozor.

Za druhé: někdy píšete do internetové diskuze v afektu, nebo nemáte svůj den a napíšete něco hloupého, nebo se ukliknete a odešlete nesmysl. Sdělení tam zůstane viset na věčné časy, nedá se zamluvit. To mi vadí.

A jak si vlastně představujete svého průměrného čtenáře?

Mám celkem jasnou představu: je to slečna nebo mladý muž ve věku 15 – 25 let. V tomhle věku mají lidé nejvíc času na čtení a taky největší chuť číst.

Samozřejmě jsou i statistické odchylky. Část lidí začne číst v patnácti a nikdy nepřestane.

„Pokud hrdina v mýtu létá, nehledám v tom symboly. Nejspíš se nalokal odvaru z muchomůrek a má halucinace.“

V loňském roce jsme Vás měli možnost zahlédnout například na Festivalu Fantazie či na Parconu. Který z conů je vám nejbližší?

Festival Fantazie je můj domovský con. Setkávám se tam s přáteli a poznávám nové lidi. Mám to do Chotěboře dost blízko, dojedu tam za dvě hodiny. A především: Festival Fantazie je vždycky skvěle zorganizovaný a nabízí spoustu zábavy.

Moje účast na loňském Parconu byla výjimkou. Na předloňském Fénixconu jsem neprozřetelně slíbil Pagimu, že příští léto přijedu do Plzně a udělám tam nějaký pokec. Jenže v době konání Parconu jsem měl spoustu práce, potřeboval jsem být doma a dělat na zakázce. Slib je slib, takže jsem do Plzně musel. Většinu dne jsem strávil na cestě, na Parconu samotném jsem byl sotva 4 hodiny. Alespoň už vím, že nemám nic unáhleně slibovat.

Na loňském FF jste vedl přednášku na téma Proč mají princezny dlouhé vlasy. Stejnojmenný teoretický seriál právě startuje na serveru Fantasy Planet a mnozí si jistě pamatují vaše oblíbené statě s názvem Čas rytířů z Pevnosti. Píšete rád podobné teoretické seriály? A můžeme se do budoucna těšit na další?

Nedá se říct, že bych tyhle věci psal rád. Když mám v něčem zmatek, sepíšu to, abych si udělal jasno.

Teoretické texty se vyvíjejí mnoho let a vznikají tak nějak mimochodem. Občas mě zaujme detail z historie nebo z literatury. Za rok se na to nabalí další poznatek. Všechno, co mě zaujme, proženu kopírkou a založím do desek. Pak vznikne první verze – přednáška, se kterou jdu na veřejnost.

S Princeznami to bylo takhle: před 25 lety jsem přečetl Zlaté rouno od Roberta Gravese. To byl prvotní impuls. Sám Graves ve Zlatém rounu částečně demytizuje řecké báje. Například pověst o Ikarovi vykládá takhle: Daidalos a Ikaros si postavili plachetnici a plavili se tak rychle, „jako by měli křídla“. Chybným výkladem pak vznikla báje o tom, jak si Daidalos a Ikaros vyrobili skutečná křídla.

Posledním impulsem pro Princezny byly Řecké mýty, opět do Roberta Gravese. Když jsem se do nich začetl, začalo se mi všechno spojovat.

To, co teď vychází na Fantasy Planet, jsou čistě moje konstrukce a byl bych rád, kdyby mi to nakopl nějaký skutečný historik. Nejsem etnolog, historik nebo antropolog, ale inženýr. Věci a jevy vysvětluji tím nejjednodušším (inženýrským) způsobem. Nesnažím se o výklady typu: „kolektivní podvědomí, blebleble… archetypální symbol, blebleble… Jung a  Freud, blebleble…“ Pokud hrdina v mýtu létá, nehledám v tom symboly, ale znamená to pro mě, že se nejspíš nalokal odvaru z muchomůrek a má halucinace.

Co se týká dalších teoretických statí: ještě mám něco v záloze.

Třetí díl trilogie Gordonova země
Třetí díl trilogie Gordonova země

Nejen do těchto seriálů, ale i do vlastních příběhů jste jistě musel nastudovat množství odborné literatury. Prozradíte, jaké to byly knihy?

Nedá se mluvit o nějakém nastudování, já si rád přečtu populárně naučnou literaturu a je mi celkem jedno, o čem je, hlavně aby to bylo dobře napsané. Do Princezen jsem kromě Gravesových Řeckých mýtů zapracoval informace z knížek Anny Bauerové, která je odbornicí na keltské osídlení České kotliny (její poslední knížka se jmenuje Zlatý věk Keltů v Čechách). V poslední části Princezen jsou informace z knížek Konec doby ledové (Steven Mithen), Šajeni (John H. Moore) a Třetí šimpanz (Jared Diamond).

Pro Čas rytířů jsem měl seznam použité literatury o téměř dvaceti položkách. Myslím, že to bylo uvedeno na konci seriálu.

(dokončení)



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..