Menu
TOPZINE.cz
Čtenářský deník, profily spisovatelů

Vladimír Páral: Mladý muž & bílá velryba. Dílo pojaté jako laboratorní pokus

Redakce

Redakce

22. 7. 2012

FOTO: KnihaKaždý umělec pracuje ve svém díle s něčím, co jej odlišuje od zbytku umělecké společnosti. Také Vladimír Páral se do literatury zapsal novým prvkem: skládáním prozaického díla jako série vědeckých pokusů.

FOTO: Kniha

Pojetí díla jako laboratorního pokusu je typicky „páralovské“., Foto: sxc.hu

Vladimír Páral je jedním z nejvýznamnějších českých soudobých prozaiků. Jeho dílo lze bezpečně rozpoznat. Hlavním rozlišovacím znakem jeho hlavní linie tvorby je příběh odehrávající se v prostředí výzkumné laboratoře, kde jsou prováděny vědecké výzkumy. Zajímavé je přirovnání k hlavním postavám, které samy mají v díle úlohu testovaných subjektů.

Vladimír Páral se narodil 10. srpna 1932 v Praze, své dětství a dospívání však prožil v Brně, kam docházel na gymnázium. Poté v Pardubicích studoval Vysokou školu chemicko-technologickou. Po získání inženýrského titulu pracoval do roku 1967 v oblasti chemického průmyslu v severních Čechách. Stal se redaktorem Severočeského nakladatelství v Ústí nad Labem, od roku 1979 se stává výhradně spisovatelem z povolání.

Černá pentalogie

Páralův debut Šest pekelných nocí (1964) má spíše humoristický ráz. Již jeho Veletrh splněných přání ze stejného roku je však dílem typicky páralovským. Autor začíná s kritizováním stereotypně mechanického životního stylu, často užívá mechanicky konstruované věty, opakování, heslovité výpovědi, vypouští spojky. Stejným způsobem pokračuje v románech Soukromá vichřice (1966), Katapult (1967), Milenci a vrazi (1969) a Profesionální žena (1971). Zmíněná díla spadají do tzv. černé pentalogie.

„Brýtro (šéfe)!“ „Dobře. Dokončeny šarže 379, 380, 381…“ „Pecoldová je ve čtvrtým měsíci.“ „Tamto byla Pekárková.“ „Provedu, soudruh Nejtr!“ v sedm Nejtrovi a totéž s „Už na to letím, šéfe!“ ve čtvrt na osm Vinšovi a po politém betonu, plechovými schodišti a po dlaždičkách, ruce na zadku, ale oči na šťopkách, zhasnout ženckým na hajzlu a už lezou jedna po druhé, prohnat mistříka z chlorace, pod cisternou si nějaká svině zdekovala fošny, zaplatit a máknout ne, jen krást, zahnat mazače na jedenáctku, při retku zapsat brigádě lumumbistů do kroniky návštěvu u nemocný, vyválčit extra příděl Solviny pro žencký a po šichtě sekyrku a až do tmy čistit cihly ze staré garáže… (…) „Brýtro, šéfe!“ „Už na to letím, šéfe!“, po politém betonu, plechovými schodišti a po dlaždičkách, zhasnout ženckým na záchodě a už lezou jedna po druhé. (…) Po šichtě s vercajkem na ty trámky, doma hned zas do montérek pro doma a padnout na postel.

(PÁRAL, Vladimír: Soukromá vichřice. Praha: Mladá fronta, 1967.)

Prózy černé pentalogie mají výrazně modelový charakter a jsou zaměřeny na kontrast stereotypnosti s novostí. Postavy ve Veletrhu splněných přání se proti všednosti nevymezují, naopak ji přijímají a jsou neschopné cokoliv změnit. V následujících dílech lze vysledovat vzrůstající tendenci k aktivnímu chování a touze po vybočení ze zajetých kolejí, ovšem ani tady nedochází k osvobození, výsledkem je nový stereotyp a život jako bludný kruh.

FOTO: Koleje

Hrdinům se vybočení ze zajetých kolejí nedaří.,

Pro výše zmíněná raná Páralova díla je nejvíce příznačné umístění příběhu do prostředí chemického průmyslu v Ústí nad Labem nebo jeho okolí. Páral do svého děje přitom vpouští pouze omezené množství postav, a to jen takový počet, jenž je nezbytný k tomu, aby byly zastoupeny jisté lidské typy, ovšem bez rozvinutého vnitřního života. Takovým způsobem svoje hrdiny uzavře do bezvýchodné a stále se opakující životní situace.

Páralovy normalizační proměny

Sedmdesátá léta přinesla tvrdší podmínky a Páral se také přizpůsobil realitě. Stal se optimističtějším a vytvořil tzv. bílou pentalogii. Vedle pozdějších děl Radost až do rána (1975), Generální zázrak (1977) a Muka obraznosti (1980) do ní patří především slavná kniha Mladý muž a bílá velryba (1973). Vedle obvyklého Páralova kritického stanoviska se objevuje i opačná tendence.

FOTO: Lahvičky s chemií

Ne náhodou nese Mladý muž a bílá velryba podtitul Malý chemický epos.

Oba protipóly lze vysvětlit na postavách, najdeme zde rozdíl mezi Viktorem, jenž je naplněn rezignací a skepsí, a jeho přítelem Břeťou, který je naopak nadšený a plný optimismu. Paralelně to funguje i mezi ženskými postavami: kariéristka Edita a naivní a stereotypní Miluška. Ta se nakonec stává jedinou postavou, která nenachází východisko z každodennosti, protože se neumí pro žádnou věc obětovat.

Mladého muže a bílou velrybu lze způsobem zpracování zařadit do socialistické literatury. Ústřední postavy dostávají pracovní nadšení, protože hlavní smysl života lze nalézt právě v práci, a přijímají konzumní společnost. Autor sám se později k dílu vyjádřil a odůvodnil jeho prorežimní charakter velkými obavami ze zákazu psaní a publikování.

Čtěte také: Honoré de Balzac: Otec Goriot. Smutný příběh milujícího starce

Děj románu je charakteristický neustálou proměnou vztahů mezi čtyřmi postavami: Viktorem, Břeťou, Editou a Naďou. Muži pracují v chemické továrně, Viktor se považuje za dávno mrtvého, naopak Břeťa má neodbytný pocit, že by si měl život více užívat, touží po úniku ze stereotypu. Takový únik pro něj představují sny o ulovení bílé velryby. Edita potřebuje pomoci s výzkumem a snaží se využít bývalého vztahu s Viktorem, toho však více zajímá její pomocnice Naďa.

Naďa s Viktorem sice podle Editina příkazu tráví čas, ale dává mu najevo svoje znechucení a naopak se snaží naklonit si Břeťu. Ten má ale oči jen pro Editu, s níž začne trávit každou volnou chvíli. Zatímco on si myslí, že k sobě přilnuli, Edita ho jen využívá pro provedení svých pokusů, nakonec se do něj ale zamiluje a představuje si společný život. Břeťa se tak snaží pomoci Editě, že se v noci při dalších pokusech otráví rozpouštědlem a umírá v laboratoři.

„Velice bílá paže zlomenina v lokti a štíhlé prsty malé chladné ruky mnou něžný ušní lalůček s briliantem stále rychleji, Editou cloumal vztek přerůstající do ledového běsnění, 30 červen se krutě přiblížil o další tři dny a tady v Ústí to nejde o nic líp než v Praze, při poslední operaci se roztok zakalí a místo bílých krystalů cholesterolu se vyloučí zas ten hnusný hnědý med ….“

(PÁRAL, Vladimír: Mladý muž & bílá velryba. Praha: Československý spisovatel, 1978.)

Později Páral řešil cenzurní tlak literaturou orientovanou na science-fiction, přičemž se tematicky zaměřil na hodnotu morální síly a odolnosti. Mezi taková díla patří Pokušení A-ZZ (1982), Romeo a Julie 2300 (1982), Válka s mnohozvířetem (1983) a Země žen (1987). Dobově citlivých témat se Páral stranil, ale skrytě vyobrazil i socialistickou realitu, která člověku sugerovala pocit spokojenosti i proti jeho vůli. Tvorbu devadesátých let charakterizuje sexuální tematika a erotika (Playgirls apod.).

Zdroj: slovnikceskeliteratury.cz

 

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Vladimír Páral: Mladý muž & bílá velryba. Dílo pojaté jako laboratorní pokus