×
TOPZINE.cz

Vladimír Holan – autor básnických próz o smyslu lidského bytí

FOTO: Jean de La Fontaine
Holan překládal vedle čínských básníků i autory francouzské (Jean de La Fontaine) Zdroj: wikipedia.org, Foto:Kelson

Básník meditativního typu, tvůrce reflexivní lyriky i epiky, který vytvářel pomocí osobitých prostředků fantaskně konkrétní imaginace obecné podobenství o smyslu existence ve světě, také autor básnických próz a překladatel poezie.

Vladimír Holan
Kampa – Pamětní deska na domě, ve kterém žil a zemřel Vladimír Holan, Zdroj: wikimedia.org

Vladimír Holan se narodil v roce 1905 v Praze jako třetí ze čtyř dětí do rodiny hospodářského úředníka. V šesti letech se Holanovi odstěhovali do Podolí blízko obce Bělá pod Bezdězem. Do Prahy se Holan vrátil v roce 1919, kdy začal studovat na gymnáziu v Truhlářské ulici. V letech 1927 až 1935 působil jako úředník Penzijního ústavu v Praze, odkud odešel ze zdravotních důvodů do penze.

Od roku 1933 až do roku 1938 redigoval časopis Umělecké besedy Život, v období 1939 až 1940 Program D40. Navštívil Itálii a Francii a od poloviny třicátých let se věnoval pouze literatuře. Dvacet let žil v Praze na Kampě, poté až do smrti v ulici U Lužického semináře. Roku 1968 byl jmenován národním umělcem. Zemřel v roce 1980 a pohřben byl na Olšanských hřbitovech.

Holan novinář a jeho začátky

Holan se už během studia na gymnáziu začal pohybovat v literárních kruzích a ještě před maturitou (1926) mu J. Hora tiskl v Rudém právu verše. Přispíval do četných novin a časopisů: Lidové noviny, Lumír, Čin, Kvart, Kritický měsíčník, Nový život, Host do domu, Literární noviny, Plamen, Tvář, Orientace a další.

Dílo Vladimíra Holana představuje jednu z největších a nejsložitějších hodnot české poezie dvacátého století. V prvotině Blouznivý vějíř ještě doznívala poetistická hravost i symbolistně dekadentní orchestrace verše. Během třicátých let zobrazoval ve svých sbírkách (Triumf smrti – 1930, Vanutí – 1932, Oblouk – 1934, Kameni, přicházíš… – 1937) i básnických prózách (Kolury – 1932, Lemuria – 1940) originální poetiku, jež je založena na rozrušování konvenčních prožitkových i jazykových struktur: na deformaci slovesných vazeb, časté neologizaci, „křížení slov“ i jejich bizarním spojování.

FOTO: Radnice v Bělé pod Bezdězem, kousek odtud v Podolí Holanovi žili
Radnice v Bělé pod Bezdězem, kousek odtud v Podolí Holanovi žili

Tendencí Holanovy poezie je tak zvaná paradoxní dualita skutečnosti, neustále a ve všem přítomný „hlas i protihlas“, „nicota i protinicota“, časnost a věčnost, dobro a zlo. Holan ve svých textech propojuje smyslově konkrétní a tělesně prožívané s vysoce abstraktním. Využívá jazykové prostředky „vysoké“ (poetismy, archaismy i odborné termíny) s „nízkými“ (vulgarismy), situace všední, intimně konkrétní, banální, které jsou usouvztažněny s mýty, symbolem, archetypálním příběhem z Bible či z antické kultury.

Konec třicátých let ve znamení protestu

Na konci třicátých let politicko-společenské události znamenaly v Holanově poezii zásadní změnu. Byl doslova rozhořčen fašistickou agresí v Habeši a ve Španělsku, především však Mnichovem, okupací Československa a druhou světovou válkou. Napsal knihu Havraním brkem (1946), která obsahovala souborně následující skladby a cykly (Září – 1938, Odpověď Francii, Zpěv tříkrálový, Sen, První testament). Jeho verše jsou plné protestu, nabývají na útočnosti, emociálním zaujetí a patosu.

FOTO: Rudoarmějci: Setkání na Labi - Historicky první setkání Sovětských a Amerických vojáků
Rudoarmějci: Setkání na Labi – Historicky první setkání Sovětských a Amerických vojáků

Holan se obrátil i k lidové poezii a s Františkem Halasem vydal antologii Láska a smrt (1938). Folklorem se nechal inspirovat také v lyricko-epické skladbě Terezka Planetová (1934), jež se (následována Cestou mraku – 1945) stala první z Holanových „básní-příběhů“. I v ní je patrné, že autorova intelektuálně náročná poezie se oprošťuje a směřuje k hodnotám „složité prostoty“. Povšimnout si toho můžeme v Holanových poválečných textech shrnutých ve svazku Dokument (1949), především ve sbírce Rudoarmějci (samostatně roku 1947), kde je v civilně pojatých, epizujících portrétech vojáků akcentována individuálnost a autentičnost jejich lidských příběhů.

Verše plné lidského bytí

Epizaci spolu s prozaizovaným volným veršem i stylizaci mluvenosti a hovorovosti představuje Holanův žánr „básní-příběhů“ (Příběhy – 1963). Epické prvky uplatňuje i v drobnějších básních. Příběhy prostých lidí (starců, dívek, matek či dětí), v lyrice rovněž fragmenty každodenních situací či rozhovorů, jež mnohokrát odhalují celý osud, jsou pojaty jako svědectví paradoxní tragice lidského údělu.

FOTO: Lidské bytí je nevyzpytatelné
Lidské bytí je nevyzpytatelné, Zdroj: sxc.hu

Holanova poezie tím pádem nabývá zásadního rozměru existenciálně-etického a posouvá se k hledání smyslu poezie a poslání básníka. Narazíme na to v těchto lyrických sbírkách (Bez názvu – 1963, Na postupu – 1964, Trialog – 1964, Bolest – 1965), a rovněž v jeho vrcholné skladbě Noc s Hamletem (1964), jež představuje sumu názorů na člověka a svět, umění a bytí vůbec.

Znaky Holanovy poezie

Pro celou Holanovu poezii je typická častá tematizace jazyka, řeči, komunikace i poezie. V počátcích své tvorby upřednostňuje „totalitu jazykovou“, později klade důraz na nevyřčené a nedořčené, na němotu, mlčení a ticho. Holanova lyrika šedesátých a sedmdesátých let zobrazující čtyři knihy veršů (Na sotnách – 1967, Asklépiovi kohouta – 1970, Předposlední Sbohem – 1982) představují jeden myšlenkový i tvarový celek. Jsou jakýmsi deníkem, v němž se Holan zřekl metaforiky a kladl důraz na nejzákladnější otázky člověka, v čemž viděl hlavní smysl své básnické tvorby.

Holan překládal vedle čínských básníků i autory francouzské (Jean de La Fontaine)

Díky V. Justlovi byly vydány Sebrané spisy Vladimíra Holana v jedenácti svazcích (1965 – 1988, včetně komentářů, dokumentů i podrobného životopisu).

Holanova překladatelská činnost

Významnou součástí Holanovy tvorby jsou i jeho překlady poezie. Zejména básníci, s nimiž se cítil vnitřně spřízněn, jako byli například: R. M. Rilke, Ch. Baudelaire, L. de Angora y Argote, Ch. Vildrac či N. Lenau. I ostatní Holanovy překlady (verše přibližně sto dvaceti básníků, mezi jinými kupříkladu J. Slowacki, M. J. Lermontov, La Fontáne, čínští básníci, W. Wordsworth, Nizámí) výrazně obohatily naši kulturu.

Tmo, zas se štípeš do nábytku

až na modřiny praskání

a spolu bdíš a držíš se mnou hlídku

a bezdůvodnost v ní.

Padáku ducha podmračený cit vděčí

že přistává k vroucnosti někdejší

a zpívá v řeči, zpívá v řeči

nezemsky vezdejší.

(Tmo –, sbírka Kameni, přicházíš…)

V Holanově sbírce Kameni, přicházíš… nalezneme mimo jiné i báseň, kde oslovuje tmu a nese tak i stejný název: Tmo. Tato sbírka pochází z roku 1937 a Holan zde tíhne k „čisté poezii“. Rozvíjí verše plné zámlk i ostrých hran. „Podobají se úlomkům ztracených souvislostí, tajemných dějů, pouze naznačených, které při čtení pracně rozkrýváme a nemůžeme ani plně vysvětlit.“ Jeho styl tedy pohrdá pravidly běžné mluvy. Používá zde slova nezvyklá, jakožto neobvyklá slovní spojení. Dokonce některé obrazy jako by žily pouze ze zdrojů jazyka samého, bez žádné opory ve hmotné skutečnosti. Těsně k sobě přiléhají metafory, abstrakta a konkréta. Takovým příkladem je například právě tato báseň.

Zdroj: Lehár, J. a kol.: Česká literatura od počátku k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2006.

Jak se Vám líbil tento článek?
Jak se Vám líbil tento článek?


Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..