Dobrý film musí mít dobrý příběh. Pokoj v duši jej bezesporu má. Slovenský film, který se do podvědomí diváků dostal s předstihem díky stejnojmenné titulní písni od Jany Kirschner, zavítá do českých kin 16. července.
Vladimír Balko ukázal, že umí úžasně vyprávět o lidské naivitě, někdy až slepotě chcete-li, která nás postihuje ve vztahu k lidem, o nichž se domníváme, že jsou přátelé; o chybách, kterých se jako lidské bytosti přirozeně dopouštíme; o zradě, jejíž hrozby se asi za celý život nezbavíme. Hlavní hrdina Tono, ke kterému život nebyl zrovna nakloněn svou hezkou tváří, se vrací domů po pěti letech v kriminále. Jeho návrat je plný jakési hořké ironie, smutku, vnitřní prázdnoty, neschopnosti najít v životě sebemenší smysl… Podle toho také končí samotný film.
Z jiného hlediska se dá říci, že tento film je natočený v poněkud zajímavě zvoleném prostředí. Lyrická krása přírody kolem dědinky, kde se příběh odehrává, je bezesporu úchvatná. Nicméně mě docela překvapilo, jak otevřeně film mluví o romské menšině. Ve scéně, kdy romský chlapeček přiběhne k hlavnímu hrdinovi a nabízí mu kradené kolo, jsem si představila typického (alespoň tedy českého) diváka, jak se v něm v tu chvíli zvedne vlna naučeného vzteku „Na to by je užil! Krást, flákat se, atd. atd. …“ Při záběrech se ženou, která se svým mužem obývá jen jakousi dřevěnou boudu u silnice a v přilehlé stoce pere prádlo, by určitě zaznělo něco pojednávajícího o životě vepřů. To mě, přiznávám, zpočátku zklamalo. Nepředpokládala jsem totiž, že tento film bude tak okázale nahrávat těmto „buranským“ postojům.
O to větší bylo mé nadšení, když si hlavní hrdina našel práci pomocníka na nádraží. Bílý člověk pomáhá Romovi a dokonce je mu pracovně podřízen! Dalším momentem, který na mě v tomto směru zapůsobil bylo, jak se Tono rozhodl obědvat spolu se svým kolegou v depu (odsouzen k sekané den co den) místo toho, aby šel s přednostou stanice na oběd do hospody. Že by náznak jakéhosi pocitu sounáležitosti?
Nevím však, zda se divákům taková objektivita filmu bude líbit. Film ukazuje „dobré“ i „zlé“ Romy, „dobré“ i „zlé“ úředníky, starosty, státní zaměstnance na vysokých pozicích – někteří jsou zkorumpovaní, jiní, ač stejně „finančně nenasytní“, si alespoň zachovali špetku slušnosti. Myslím, že některým lidem by snímek mohl přijít rozvleklý, utahaný. Mně to nevadilo, naopak – pro lepší vyznění té prázdnoty a smutku to bylo dobré.
Film Pokoj v duši je jeden z těch lepších snímků, které jsem za poslední dobu ze současné česko-slovenské tvorby viděla. Konečně film, který opravdu vypráví a ne jen „plácá nesmysly“.
