Vittorio de Sica: neorealismus poválečné Itálie

Sociální dramata, jenž zmítala zbídačelou Itálii po druhé světové válce, dala vzniknout uměleckému směru, který sice netrval dlouho, ale ovlivnil tvorbu velkého množství autorů. Jedním z nich byl i Vittorio de Sica, herec a režisér, který s Cesarem Zavattinim vytvořil nejúspěšnější dvojici své doby.

Mussolini si moc dobře uvědomoval, že film a projekce v kinech jsou nejsilnějšími zbraněmi propagandy. Proto roku 1937 založil v Římě filmové studio „Cinecíttà“. Začala éra tzv. „Bílých telefonů“. Natáčely se filmy, které vyprávěly příběhy z milionářského prostředí, kde všichni utráceli svůj nespočetný majetek a měli se dobře a možná ještě lépe. Se vznikem vysoké filmové školy v Římě se však na scéně objevili autoři, kteří viděli, že pravá Itálie takto nevypadá, a volali po změně. Neorealismus začal díky studentům, dokumentaristům, novinářům, ale i soudobým filmařům, pomalu spatřovat světlo světa.

Vittorio de Sica se narodil nejspíš v roce 1901. Po patnácti letech u divadla se dostal k filmu. Začínal jako herec u Luchina Viscontiho. Brzy však potkal Cesara Zavattiniho, se kterým napsal roku 1934 svůj první scénář k filmu Děti se na nás dívají.  Sicův první film znázorňuje všechny hlavní prvky neorealismu. Děj se odehrává mezi realistickými obrazy opravdového života, hlavní hrdina, jímž je malý chlapec, který přistihne svou matku při nevěře, se nám jako by sám od sebe vyloupne z davu a klasicky neorealisticky končí opuštěný, ale nezlomený ve své víře.

Zloději kol (1948) jsou považováni za zásadní film neorealismu. Hlavní hrdina Antonio potřebuje k získání práce kolo. Prodá téměř veškerý svůj majetek, aby si mohl jedno pořídit, avšak zanedlouho mu jej ukradnou. Zoufalství Antonia nakonec taktéž dožene ke krádeži. Příběh s ním prožívá jeho syn, který kolem sebe pociťuje hlad, bídu a nezaměstnanost. De Sica předvedl výbornou práci se sentimentem a lidskostí. Chytlavost tématu mu zajistila úspěch u obyčejných diváků.

Dvojice De Sica – Zavattini v té době zaznamenala obrovský úspěch i na festivalech. O Zavattinim se říkalo, že své scénáře píše na cestách v letadle. Následovala moderní pohádka Zázrak v Miláně (1950).

Pak přišel film Umberto D. (1952). Filmoví teoretici jím uzavírají epizodu neorealismu. Hlavním hrdinou je starý opuštěný profesor, kterému na světě zůstane jen pes. Profesor je nemocen, nedokáže žebrat, ani se zbavit svého psa, kterému by chtěl zajistit alespoň nějaký život u bohatších lidí. Snaží se proto o sebevraždu, ale pes ho zachrání. Film je velmi silný od samého začátku, kde se objevuje i rozbor psychologie davu.

Později de Sica natočil ještě několik filmů, ve kterých si zahráli Sophia Loren s Jean-Paulem Belmondem. Jmenovat můžeme například filmy Horalka či Manželství po Italsku.

Velcí lidé se do paměti světa zapisují nejen svým dílem, ale i tím, co vykonají pro ostatní lidi. Vittorio de Sica najímal nezaměstnané, pro které i role v komparsu znamenaly jídlo na pár dní navíc. Dvojice de Sica – Zavattini byla slavná ve své době a zapomenuta by neměla být ani v té naší.