Víc než polovina lidí si myslí, že za znásilnění si mohou ženy samy

znasilneni_domaci_nasili_zena
ilustrační foto, Zdroj: Shutterstock.com

Víc než tři pětiny dospělých v Česku si myslí, že si za znásilnění v jistých případech mohou ženy částečně samy. Díl odpovědnosti mají, pokud se buď chovaly koketně, nebo byly opilé, měly sexy oblečení, neřekly muži jasné ne, šly bez doprovodu opuštěným místem, či měly hodně sexuálních partnerů.

znasilneni_domaci_nasili_zena
ilustrační foto, Zdroj: Shutterstock.com

Výsledky průzkumu dnes v Praze na konferenci “Znásilnění: o čem se nemluví” představila Gabriela Bártová z organizace Amnesty International (AI). Podle expertů je přístup společnosti jedním z důvodů, proč znásilnění ohlásí jen zlomek obětí.

“Výsledky nás nepříjemně překvapily. Čtvrtina lidí vnímá aspoň v jedné ze zmíněných situací jasně spoluvinu na straně oběti. Částečně ji vidí aspoň v jedné ze situací 63 procent dotázaných,” uvedla Bártová.

Průzkum, který je součástí kampaně Stop násilí na ženách, pro AI provedla letos v srpnu agentura Focus. Zjišťovala názory 1040 lidí nad 18 let. Celkem 45 procent dotázaných si myslí, že žena má na znásilnění spoluzodpovědnost, když se chovala koketně. Podle 43 procent část viny nese, když byla opilá. Sexy a vyzývavým oblečením oběť ke znásilnění přispěla podle 37 procent lidí. Stejný podíl je přesvědčen o tom, že žena neřekla muži jasné ne. Podle 35 procent má oběť spoluzodpovědnost kvůli tomu, že šla bez doprovodu nebezpečným místem. Podle 28 procent spoluzodpovědnost je tehdy, když měla žena hodně sexuálních partnerů.

Podle náměstkyně ministra pro lidská práva Martiny Štěpánkové policie denně registruje dvě či tři znásilnění. “Představuje to zhruba desetinu všech případů. Různé výzkumy říkají, že denně se stane kolem 20 znásilnění,” uvedla Štěpánková. Podotkla, že obětí bývají i muži, i když v mnohem menší míře.

Téměř pětina lidí si přitom myslí, že se ročně v Česku odehraje méně než stovka znásilnění. Podle pětiny lidí je to mezi sty a 500 případy, podle 13 procent mezi 500 a 1000. Jen každý padesátý člověk dokázal počet zařadit mezi 5000 a 10.000 činů. Devět procent osob si myslí, že se policie dozví ani ne o desetině případů. Jen jeden člověk ze sta tvrdí, že policisté naopak řeší všechna znásilnění.

Celkem 55 procent dotázaných míní, že pachatelem bývá cizí osoba. Podle třetiny respondentů je to někdo známý. Šest procent dotázaných si myslí, že je to partner či partnerka oběti. “Znásilnění se neděje jen někde na ulici, ale nejčastěji v rodině – přímo od nejbližších osob,” upřesnila šéfka vládního výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách Jindřiška Krpálková.

Podle Bártové výsledky průzkumu ukázaly, že “velké stereotypy panují bez ohledu na věk, vzdělání a pohlaví”. Největší bývají u mužů mezi 18 a 35 lety, lidí nad 55 let, osob s nižším vzděláním.

[wysija_form id=”3"]

Podle odborníků právě takzvané druhotné obviňování je jedním z důvodů, proč se oběti na policii neobrátí. Neumějí s nimi často pracovat policisté, soudci, zdravotníci či sociální pracovníci. U soudu navíc uspěje jen část z ohlášených kauz. Roli hraje i to, že pachatelem často bývá někdo blízký či známý.

Podle právničky Kláry Kalibové z organizace In Iustitia jsou oběti často považovány za “provokatérky, které si útok zapříčinily”. U soudu nemají vždy šanci uspět třeba ty, kterým pachatel neroztrhal oblečení, byly opilé, dostatečně se nebránily, pracovaly jako servírky či pachatelem byl partner, s nímž se rozcházely, popsala výsledek analýzy několika stovek soudních rozhodnutí Kalibová.

Autor ČTK

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*