Václav Hrabě: Blues pro bláznivou holku. Láska je nejen jako večernice

FOTO: Václav Hrabě
Václav Hrabě, Zdroj: archív

FOTO: Václav Hrabě

Václav Hrabě bývá označován za českého představitele beat generation. Vyhrazoval se vůči měšťáckým hodnotám, miloval jazz, snažil se zachytit puls života. Jak se tento postoj odráží v jeho poezii?

FOTO: Václav Hrabě
Atmosféra veršů Václava Hraběte ilustruje uvolněnost a nekonformnost šedesátých let minulého století. Zdroj: archív

Sbírku Václava Hraběte Blues pro bláznivou holku tvoří dvanáct lyrických básní. Všechny jsou napsané volným veršem, chybí jim interpunkce, rým je nepravidelný. Pro tvorbu Hraběte je příznačná velká hudebnost a rytmičnost, která souvisí s jeho láskou k jazzu. Básním často dává názvy odkazující k hudebním formám (Blues na památku Vladimíra Majakovského, Ukolébavka). Dvě básně ze sbírky, Variaci na renesanční téma a Ukolébavku (pod názvem Ty II), zhudebnil Vladimír Mišík.

Básník Václav Hrabě (1940–1965) je považován za českého představitele beat generation. Narodil se v Příbrami, dětství strávil na Berounsku. Na střední škole se začal zajímat o jazz. Hrál na housle, klarinet a saxofon, se svou kapelou vystupoval v pražském klubu Reduta. Vystudoval český jazyk a dějepis na pedagogické fakultě v Praze. Zemřel předčasně ve dvaceti pěti letech na otravu plynem.

Pro Hrabětovy básně je typické časté používání metafor, zapojuje do hry fantazii a vytváří neotřelá spojení. Obraznost umocňuje časté používání básnických přívlastků, personifikací a anafor (Prolog, Variace na renesanční téma, Zavři oči). Zdůrazňuje smyslové vjemy, mísí atmosféru městského prostředí s přírodními motivy.

Nejčastějšími tématy jsou láska, melancholie, smutek z pomíjivosti života, hledání životních hodnot a opovržení měšťáckou morálkou. Básně se odehrávají v prostředí Prahy, některé ale nejsou prostorově blíže specifikované. Časově líčí především noc či dobu stmívání a rozednívání.

Jak vypadá česká beatnická poezie?

Sbírku otevírá báseň s příznačným názvem Prolog. V ní Hrabě vyjmenovává všechny lidi, kterým své básně věnoval. Nechce psát pro literární snoby, ale pro „skutečné“ lidi, které potkal a kteří ho ovlivnili. Dává přednost těm, kteří neprahnou po majetku, ale užívají si tady a teď i přes bídu a utrpení, které jim život přináší.

Hrabětovy básně vyšly posmrtně ve sbírkách Stop-time (1969), Blues v modré a bílé (1977), Černé nebe nad městem (1985) a v souhrnném vydání pod názvy Blues pro bláznivou holku (1991) a Blues/básně (1995). Kromě básní napsal i divadelní hru Margot, která se ztratila, a povídku Horečka.

Nejznámější básní z celé sbírky je díky zhudebnění melancholická Variace na renesanční téma. Tvoří ji čtyři strofy s pravidelným veršem. Hlavním motivem je láska, Hrabě si všímá jejích nejrůznějších podob – krásné, bolestné, nepředvídatelné. Zároveň naráží, stejně jako v několika dalších básních, na vědomí konečnosti lidské existence.

Ztráta iluzí

Motiv pomíjivosti každého okamžiku a nemožnost jeho zopakování se objevuje v Krátké básni o Praze. Prchavost lidského života staví do kontrastu se stálostí přírody, jedinečnost lidských prožitků zdůrazňuje v pravidelně se opakujícím koloběhu ročních období. Originální přirovnání a neotřelé metafory se objevují v básni s názvem Romance, v níž Hrabě personifikuje měsíc. Kromě snové atmosféry se objevuje i reálný strach ze ztráty iluzí, kterým lyrický subjekt věří.

Zelená zářivkami
vybledlá noční obloha
Kymácí se jako opilý kazatel
A hvězdy
i na tu dálku jsou cítit
okurkovým lákem

Krasavec bílý měsíc
si strčil dva prsty do krku
Takový fešák A zvrací!

(…)
A potom přijde
můj zlatý hřeb programu
Žongluji s láhvemi
V každé z nich trochu vody písku a slepeného peří

(…)
Musím to dělat tak rychle aby nikdo nepoznal
jak se mi třesou ruce
a s opatrností tak velkou
jako je velký můj strach

Milostné básně Ty, Zavři oči či Ukolébavka líčí protikladné pocity, které přináší láska. Na jednu stranu dojem nevýslovného štěstí, uvědomování si krásy, na druhou stranu neustále přítomný strach z náhlé změny. Hrabě často používá nejrůznější přirovnání (oči jako tabák; kouř u stropu se chvěje jako tvoje ruce; zavři oči a bude to všechno jako na počátku světa). V básni Ukolébavka pak bilancuje nad svým dosavadním životem, jde o ohlédnutí za vším dobrým i zlým, co ho potkalo.

Pražská atmosféra

Báseň skoro na rozloučenou, která sbírku uzavírá, líčí podvečer v Praze. Hrabě zde vyslovuje smutek a údiv nad pomíjivostí lidského života, snaží se upozornit na skutečné životní hodnoty, které se nezakládají na majetku či sociálním postavení. Nechce se nechat „zlákat štěstím/ které padne na míru a sluší“, ale „nebýt tu zbytečně/nejíst tu zadarmo chleba“.

Opravdovost života je podle Hraběte dána tím, jak moc jsme schopni milovat život a lidi kolem sebe. Svým nemateriálním postojem k životu inspiroval už několik generací čtenářů. Je to dáno především srozumitelností jeho veršů, romantičností bez patosu a originální obrazností. Nevěnuje se abstraktním tématům, ale problémům a prožitkům, které prožívá každý z nás. Díky tomu dodnes patří k českým nejoblíbenějším a nejčtenějším českým básníkům.

HRABĚ, Václav. Blues. Blues pro bláznivou holku a jiné básně. Praha: Labyrint, 1999.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*