Menu
TOPZINE.cz
Knižní novinky, nové knihy

Rozhlédněte se kolem sebe, uvidíte mnoho zajímavého, radí Václav Cílek

Redakce

Redakce

11. 12. 2012

!Ukázka z knihy! I když vidíme jen obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně. To je podtitul knihy Václava Cílka s názvem Prohlédni si tu zemi. 

FOTO: Krajina

Stačí se jen porozhlédnout, i maličkosti mohou někdy překvapit., Zdroj: sxc.hu

Žižkov jako domov

Američtí studenti k nám přijíždějí na celý semestr. Pro základní orientaci je nejprve vezmu z Pohořelce na Pražský hrad a odtud do středu města.

Václav Cílek (1955) je geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, obor geologie ložisek. Přestože se ve své práci zabývá především změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, religionistice, filosofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů.

Druhou vycházku začínáme na náměstí Jiřího z Poděbrad. Posadíme se před kostel a nejprve si všimneme jiné kvality času. Plyne postupně a jednolitě a nevytváří skoro žádné zátočiny či peřeje. Odcházíme na Škroupovo náměstí vinohradskými ulicemi, které v sobě mají stále ještě něco z lázeňského města pro penzisty, i když široké promenádní chodníky jsou blokované auty, která ničí bývalý pospolitý život.

Město zde v sobě nese něco ze středověku. Vinohradská třída míří do historického středu Prahy, ale také níže ležící Seifertova ulice přímo opticky propojuje Žižkov s Pražským hradem. Rozeny od Dobytčího trhu čili Karlova náměstí.

Vinohrady bývaly určeny pro střední či střední vyšší třídy a tomu také odpovídají státoprávné názvy ulic: Jagellonská či Lucemburská. Žižkov, kdysi jedno z nejhustěji osídlených míst Evropy, patří proletariátu s jeho hořkými láskami a malou zlodějnou. Názvy ulic jsou často lidové a radikální: Roháčova a Prokopovo náměstí.

Čtěte také: Adolf Hitler. Zemřel v Berlíně roku 1945, anebo v roce 1962 v Argentině?

Projdeme podle ředitelství pošt naproti židovskému hřbitovu na náměstí Věže, které se za noci a při pohledu zezdola mění na jednu z nejkrásnějších pražských budov 20. století. Nikdy jsem zde však neviděl Batmana, který občas sedává na cimbuří paláce Adria. Scházíme dolů Nejedlého ulicí a najednou se něco zlomí v atmosféře města. Výpravné, sladké Vinohrady s mramorovými chodníky ustoupí tvrdé dlažbě ze žlutavých křemenců a ve vzduchu se objeví stopy násilí a jakési poezie. Město zde dýchá.

OBR: Václav Cílek: Prohlédni si tu zemiChvíli se pozorně díváme – a opravdu – budovy občas s nádechem povyrostou a pak se zase s výdechem skrčí. Ulice se občas zkrabatí a pak opět vyrovná jako vrásky na břiše pijáky piva.

V Cimburkově ulici jsme občas zacházeli do Modrého sametu. Kdysi to bývalo jedno z významných evropských kulturních středisek. Nepřeháním a vím, co říkám. Když člověk otevřel pomalované, ale neoznačené dveře v druhé místnosti hiphopového centra, ocitl se v úplně běžné chodbičce, a když pak otevřel druhé, podobně pomalované a rovněž neoznačené dveře, stál u malého baru, kde graffiti writeři plánovali své mezinárodní akce.

Do Sametu jsem chodil na kus řeči. Občas jsem zakoupil napůl utajený časopis Terrorist, jehož se v cizině prodalo víc kusů než u nás. Jednou bude vyhodnocen mezi nejlepšími evropskými alternativními časopisy 90. let. V posledním šestém čísle jsem s nadšením listoval ve zprávě o útocích českých writerů na newyorské metro.

Soukromá a veřejná posvátnost

Další věc, o které ze studu skoro nikdo nemluví, je pocit posvátnosti. Je to přirozená posvátnost, o které člověk ani nemusí vědět, ale projevuje se tónem hlasu a výběrem slov.

Syn mého kamaráda s generačním despektem a závistí říká rodičům: „No, jo, vy se máte – vy máte toho svýho svatýho Palacha, ale koho máme my?“ Teprve z jeho reakce poznáváme, jak věc cítíme. Kolegyně, která spolu se mnou docházela na Institut základů vzdělanosti v Legerově ulici, si povzdychne: „Vždycky když sem vejdu, tak toho Palacha vidím.“

Čtěte také: Češi očima polského spisovatele? Láska nebeská, píše Mariusz Szczygieł

Vyptával jsem se lidí, jak na ně Palachův čin působil. Ljuba Václavová mi řekla: „Nesmíš zapomenout na strach, který jsme měli, že jej budou další následovat. Každý večer v televizi vystupovali lidé, které národ znal, a se slzami v očích říkali: Nedělejte to, moc vás prosíme.“ Lidé ve své historické paměti reagovali nejenom na Palachův čin, ale také na jeho delší odezvu.

Václav Cílek získal v roce 2007 Cenu ministra životního prostředí za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie. V roce 2009 mu byla udělena cena VIZE 97 Nadace Dagmar a Václava Havlových za to, že svým dílem významně rozšířil lidský obzor, poukázal na méně známé jevy a souvislosti, napomohl včlenit výsledky vědy do obecné kultury a prohloubil alternativy lidského pohledu na svět, kosmos a základní otázky bytí.

V televizi tehdy vystoupily možná dvě tři desítky respektovaných či milovaných herců a zpěváků, kteří se báli, že budou následovat další oběti. Prosili mladé lidi, ať to nedělají a všichni byli najednou velice lidští a dojatí. Nechci se rouhat, ale součástí Palachova fenoménu je i právě tato masmediální reakce televizní posvátnosti.

Jenže televize toho roku byla něčím jiným, než je dnes. Reklamy v podstatě neexistovaly, takže odpadal pocit zištnosti a lživé manipulovatelnosti a právě naopak televize, alespoň na čas, národ propojovala a dotvářela.

Možné shrnutí generačního pocitu: o Palachově smrti dobře víme, ale radši o ní nemluvíme ani na ni nemyslíme, protože nás zavazuje a propojuje s něčím, co je hodně soukromé a dost posvátné a do čeho je lepší moc nevrtat.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Rozhlédněte se kolem sebe, uvidíte mnoho zajímavého, radí Václav Cílek