×
TOPZINE.cz

Útěk z tábora smrti. Erich Kulka vypráví o odvážném vězni z Osvětimi

FOTO: Osvětim!Ukázka z knihy!K románu Útěk z tábora smrti netřeba dlouhých komentářů. Již sám název napovídá, že kniha pojednává o odvážném rozhodnutí jednoho židovského vězně a o chybičce v nacistické válečné mašinerii lidském přístupu příslušníka SS. Kniha Ericha Kulky vypráví skutečný příběh židovského věžně Vítězslava Lederera.

FOTO: Osvětim
Z tábora smrti se podařilo uprchnout židovskému vězni Vítězslavu Ledererovi, Zdroj: sxc.hu

Holičský mistr Václav Veselý, majitel oficíny v Travčicích u Terezína, to neměl v životě lehké. Jeho živnost nestačila uživit čtyři děti a Veselý si přivydělával muzikou. Slepil venkovskou kapelu a příležitostně jezdil hrát po tancovačkách, na svatby i na pohřby. V posledních letech se Veselým dařilo o něco lépe. Mistr se znal s četníky a chodíval je zušlechťovat do blízkých terezínských kasáren.

Byl večer 20. dubna 1944. Paní Blažena Veselá ukládala ke spánku děti v jediné místnosti jejich bytu. Její manžel Václav zrovna ladil v koutě basu. Pojednou uslyšel dvakrát za sebou cvrnknout na okenní tabuli. Opřel nástroj o stěnu a vyšel na zápraží. Blízko okna stál povědomý muž v šedivém huberťáku. Veselý přistoupil blíže a poznal v něm pomocníka, který mu před půl rokem pomáhal mydlit zarostlé tváře terezínských četníků.

„Kde se tu, Slávku, bereš? Jak to vypadáš?“ zvolal s údivem. Pozval Lederera dovnitř a otázky se jen sypaly. Ačkoliv Lederer věděl, jak často strkal Veselý pro Terezínské krk do oprátky, nechtěl si vzít na svědomí, aby dobrák Václav věděl, komu a v čem pomáhá.

„Tajně jsem vypadl z ghetta. Pozdě se vracím a četník, který mne měl pustit zpět, nemá už službu,“ vysvětloval Lederer důvody své pozdní návštěvy. „Musíš mně, Václave, ukázat, kudy bezpečně projdu, abych nenarazil na stráže.“

Podobné případy Veselý znal, Lederer nebyl první ani poslední, ale přece se mu zdálo podivné, že ho tak dlouho v ghettu neviděl. Chodil tam pravidelně každý týden, a když se jednou po Slávkovi ptal, řekli mu, že odejel s transportem. Lederer mu řekl, že to byla špatná informace. Přeložili ho za trest k výrobě beden do stanu na terezínském náměstí, odkud se za dne nesměl vzdálit.

„No, když je tomu tak, nebudeme otálet a hned vyrazíme.“ Uklidněný Veselý zašel do kůlny pro kola. Za dvacet minut zastavili na okraji ghetta. Veselý opřel kola o strom a odvedl Lederera na stezku vedle plotu, jímž byl obehnán park a vojenský lazaret. Vysvětlil mu, jak má dále pokračovat v cestě, na co má dávat pozor, a na rozloučenou mu řekl: „Počkám ještě chvíli. Kdybys viděl, že to tudy nejde, vrať se, najdeme jiný přechod. Veselý odešel ke stromu, předstíral, že něco opravuje na kole, a přitom pozorně sledoval Slávka.

Lederer číhal za stromem na vhodný okamžik. Vzdálenost k nejbližšímu cíli odhadoval na dvě stě metrů. Měsíc svítil, byla jasná noc. Čekal, až přejde hlídka. V okamžiku, kdy se strážný otočil, Lederer se rozběhl podél křovinatého plotu a těsně před ohradou padl prudce k zemi. Mezi stromy, které mu bránily ve vyhlídce na pevnostní valy, zahlédl dva žhavé body. Uklidnil se. Patřily vojákům z lazaretu, kteří se procházeli parkem a kouřili. Jen několik metrů ho dělilo od skladiště dřeva. Plížil se tiše, pomalu, centimetr za centimetrem. Tak si v mládí představoval boje indiánů, když se plížili k tábořišti svých nepřátel.

Doplížil se k plotu ohrady. Pozoroval četníka procházejícího se ve svitu měsíce po šancích pevnosti. Četník byl obrácen zády. Teď! Lederer se přehoupl přes vysokou ohradu a měkce dopadl vedle hromady prken. Plazil se dále. Přelézal kameny, proplétal se mezi kládami, vyhýbal se hranám prken. Zbývala poslední překážka. Drátěný plot před sokolovnou. Lederer pozoroval četníka. Stál docela blízko něho. Četník se vracel. Mraky zahalily měsíc. Lederer se v temnu proplazil dvorem sokolovny, hledal známou mříž v pletivu drátěného plotu, která se dala posouvat. Našel ji, odsunul a protáhl se úzkým otvorem. Byl v ghettu. Stál v prázdném, pustém, tichém, jakoby zakletém městě. Rozhlédl se a zamířil k domku číslo 218 v ulici „Langstrasse“. Pomalu se plížil kolem bloku domů. Konečně. Tiše otevřel domovní dveře a stoupal po špičkách schodištěm na půdu, kde v podkrovním bytě bydlel velitel terezínských hasičů inženýr Leo Holzer. Z hrubých prken, z kartonů rozlámaných krabic, z plechů od asfaltových sudů a ze starých požárních hadic si v podkroví na deseti čtverečních metrech pořídil to, co bylo v ghettu těžko dostupným přepychem – maličký kousek soukromí. Slabé světlo baterky umožňovalo Ledererovi nejnutnější orientaci. Když spatřil na dveřích povědomou roztříštěnou skleněnou tabuli, polepenou po obou stranách novinovým papírem, zaklepal.

,,Kdo je?“ ozval se po chvíli ustrašený hlas. „To jsem já, Slávek. Otevři, Leo,“ oslovil Lederer důvěrně Holzera jménem, aby rozptýlil jeho obavy.

Vysoká štíhlá postava na spodním kavalci odhodila deku, slezla z nízké palandy a blížila se ke dveřím. Z horního kavalce vyčnívaly zpod deky chuchvalce černých vlasů a pod nimi vyčkávaly udivené oči. Leo Holzer, s petrolejovým kahanem v ruce, otočil hřebíkovou závoru. Pootevřel dveře a osvítil tvář nočního hosta. Strnul, překvapením nebyl schopen slova. Ohmatával, objímal a líbal Lederera. Také Mariana, Holzerova manželka, seskočila z kavalce a srdečně uvítala nečekaného hosta.

„Jak ses k nám dostal, Slávečku?“ vypravil ze sebe Holzer.

„Uprchl jsem z Osvětimi,“ řekl prostě Lederer, jako by šlo jen o to, dostat se po večerce ze Sudetských kasáren do sklepa dětského domova a odposlouchávat rozhlas. Lederer usedl na rozviklanou bednu. „Přiveďte kluky. Nebudu všechno každému opakovat zvlášť.“

Holzer přehodil plášť, sestoupil tiše po schodech a za chvíli se začali scházet v podkroví vyjevení noční hosté. První přišel Jirka Petschauer, člen stráže ghetta. Přicházeli další: Sicher z oddělení evidence transportů, Schliesser z hospodářské správy, Sax ze zámečnické dílny a jako poslední berlínský rabín dr. Leo Beck, člen Rady starších. Přistavili stůl z neohoblovaných desek, pokrytý zčásti ubrusem, srazili bedny sloužící místo židlí, sesedli se na okraj kavalce a s napětím sledovali každé slovo posla z onoho světa, z něhož dostávali zprávy, ale odkud se nikdo nevrátil. Lederer vytáhl z kapes balíčky cigaret, doutníky, zápalky a položil vše na stůl. Jako na povel si všichni zapálili. Začal vypravovat…

Sedm ponurých tváří vyvolalo v místnosti atmosféru těžkého hrobového ticha jako při modlitbě za mrtvé. Posluchačům, z nichž každý měl pro Lederera připraveno plno dotazů o osudu svých drahých, se zdály nyní takové otázky malicherné a zbytečné.

„Co máme dělat?“ přerušil Petschauer mlčení.

„Pokračovat v tom, co nedokončili naši mrtví v Birkenau. Zabránit transportům! Připravovat vzpouru. Zapálit ghetto,“ radil bez rozmýšlení Lederer.

„A co hasiči?“ zeptal se polekaně Holzer.

„Budou hasit požár benzinem a naftou,“ odpověděl s úsměvem, ale vážně Lederer.

„A co když esesáci vystřílejí celé ghetto?“ namítl ustrašeně Schliesser.

„Ušetříme si cestu na smrt do Birkenau,“ odpověděl pohotově energický kovář Sax.

„Jak můžeme pomýšlet na povstání se starci a babičkami? V ghettu je pětasedmdesát procent lidí starších pětašedesáti let,“ namítl Sicher z oddělení statistiky.

„Tím líp,“ odsekl Petschauer. „K zapálení slamníků a založení požáru stačí pár litrů benzinu, hadry, nafta a desítka odvážných kluků od hasičů z Ghetto-Wache. Němci si rozmyslí masakr ve vyhlášeném privilegovaném ghettu, ve městě, které daroval führer Židům.“

Potom projednávali v klidu, jak to zařídit, aby se lidé v ghettu bez nebezpečí vyzrazení a paniky dozvěděli pravdu o Osvětimi a Birkenau. Radili se, jak co nejrychleji zabránit dalším transportům. Lederer navrhl, že by se jim pokusil zprostředkovat spojení se skupinou partyzánů z Brdských lesů, aby společnou akcí poškodili železniční most na trati z Bohušovic. Počítal s pomocí Mičana, který mu o akcích partyzánů vypravoval.

Pohřební nálada, která ještě před hodinou vládla v malé zakouřené místnosti, se proměnila v ducha odvahy a odporu. Všichni byli naplněni novou nadějí. Začali si uvědomovat, že povstání v terezínském ghettu nyní, kdy nacisté pod tlakem postupující Rudé armády ustupovali na celé frontě, by mělo mezinárodní ohlas a alarmovalo by světové veřejné mínění proti Němcům více než povstání ve varšavském ghettu před rokem. Jediný, kdo dosud nepromluvil, byl berlínský rabín. Obrátil na Lederera svůj vážný a zkoumavý pohled.

Převzato z knihy Ericha Kulky: Útěk z tábora smrti. Vydalo nakladatelství XYZ, Praha 2011.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..