Umění je už dnes pouze byznys

Bývaly doby, kdy výtvarníci i divadelní herci byli něco jako bohové. Byli dokonalí a nedosažitelní. Umění bylo uměním, byl to kumšt. A jak je to dnes? Nejen na tuto otázku odpověděly v dalším pokračování naší ankety vedoucí korektorny a editorka rubriky Divadlo a umění.

Divadlo nebo výstava? Zdroj: archiv

1. Naše rubrika se zaměřuje jak na divadlo, tak na výtvarné umění. Který z těchto oborů upřednostňuješ ty?
2. Jaké divadlo/galerii navštěvuješ nejraději a proč?
3. Co jsi naposledy viděl/a a jak se ti to líbilo?
4. Jaký druh představení preferuješ – činohru, muzikál, operu,…?/Jaký druh výtvarného umění máš nejraději – kresbu, malbu, fotografii,…?
5. Je podle tebe povolání divadelního herce prestižní záležitostí?Jak vnímáš výtvarné umělce?

Veronika Telčerová, zástupce editora rubriky Hudba, vedoucí korektorny

1. Nedokážu říci, který obor je mi bližší, pokud je to myšleno všeobecně. Chodívám pravidelně do divadel i na výstavy. Mohu podotknout snad jen to, že v rámci mých vlastních aktivit preferuji výtvarné umění.

2. Co se divadel týče, určitě ty menší, komorní scény. Jednou za čas sice navštívím i Národní divadlo, ale to spíše proto, abych měla přehled (a opět zjistila, proč upřednostňuji komorní scény). A proč? Komorní scény jsou intimnější, působivější, mohou více pracovat s diváky, herecké výkony mi připadají upřímnější, uvěřitelnější. V neposlední řadě i kvůli výběru témat; dost často se uváděné inscenace týkají něčeho kontroverzního. A pokud už dávají klasiku, pak lze očekávat, že bude zpracována originálně.

Z galerií si nejčastěji vybírám GVUO (Galerie výtvarného umění v Ostravě), a to převážně z toho důvodu, že galerie často pořádá (hostí) velmi zajímavé akce jakožto doprovodný program. Propojení prostor galerie například s alternativní hudbou mi přijde jako velmi příjemný nápad.

3. Těžko říct, zato ale vím jistě, na co se chystám (těším). Sice budu muset absolvovat cestu z Ostravy do Prahy, ale Dogville mi za to (snad) stojí. V představení se skloubily hned tři mé oblíbené záležitosti (…zvláštní náhoda…); film, jenž byl představení předlohou, herečka v hlavní roli a autor hudby. Film režiséra Larse von Triera patří mezi mé nejoblíbenější, ostravská herečka Lucka Žáčková mě fascinuje už nějakou dobu a hudebníka Václava Havelku, který má na starosti hudbu, mám moc ráda jako frontmana skupiny Please the Trees i jako Selfbrushe (jeho sólový projekt). Pevně doufám, že mě výsledek téhle milé kombinace nezklame.

4. Určitě činohru (namátkou absurdní drama), na operu sice občas taky zajdu, ale například muzikály moc nemusím, ten žánr mi přijde tak trochu brakový. A z výtvarné sféry mě nejvíce zajímá kresba (hlavně abstrakce), grafika a fotografie.

5. Divadelní herec a prestižní povolání? V dnešní době? Slova, která snad ani do jedné věty nepatří. Navíc – podle všeho – se jedná o nedobře placené povolání. Někdy mě až zamrzí, v jak špatných seriálech a přímo tristních reklamách divadelní herci účinkují; zřejmě z finančních důvodů.

A výtvarníci? Myslím si, že výtvarným uměním se dnes může uživit jen špička. A stejně tak prestiž se týká jen špičky. Ke všemu mají ještě oproti hercům nevýhodu; často dojdou uznání a slávy až po smrti (viz mnoho příkladů z historie). To jsou mi tedy životní vyhlídky…

Veronika Telčerová Zdroj: archiv Veroniky Telčerové

Magda Siroginová, odstupující editorka rubriky Divadlo a umění

1. Jednoznačně divadlo. Kolik jsem v životě viděla výstav, bych asi spočítala na prstech… no, obou rukou. Ani si nevzpomínám, na jaké jsem byla naposledy. Ale asi to byl Tutanchamon.

2. Obávám se, že tohle nedokážu přesně říct. Poslední dobou hodně preferuji takové ty menší brněnské scény (HaDivadlo, Husa na provázku) a soubory, které vlastně ani žádnou scénu nemají (Divadelní spolek Slawjena, Divadelní studio Dialog II). Ale byla doba, kdy jsem každý měsíc chodila do Městského divadla. Takže kdybych měla generalizovat a vycházet čistě ze statistiky návštěv, tak mám nejraději Městské divadlo Brno.

3. Kvůli práci a škole poslední dobou divadlo nějak zanedbávám. Úplně naposledy jsem sice byla na Špilberku na představení Jindřich IV. v rámci letošních Shakespearovských slavností, ale upřímně, valný dojem to ve mně nezanechalo. Takže když mi někdo položí otázku, na čem jsem byla naposledy v divadle, automaticky zmíním ne jedno, ale čtyři představení. Protože ta mi utkvěla v paměti a zhlédla jsem je v poměrně krátkém časovém rozmezí a před nimi hodně dlouho nic. Byly to Ostře sledované vlaky (Divadelní studio Dialog II), Doma u Hitlerů (HaDivadlo), Bylo jednou jedno království (Divadelní spolek Slawjena) a Piš, Kafka, piš! v podání herců z Divadla Sklep. Každé to představení bylo samozřejmě jiné, ale všechna byla povedená. A hlavně, ve všech je ukryta silná myšlenka, kterou chtějí divákovi sdělit, i když se při nich smíchy popadá za břicho. Však si počkejte na recenze. Budou!

A když už jsme u téhle otázky, tak bych ještě mohla napsat, jaké představení se mi naposledy opravdu nelíbilo. Nestává se to často, že odcházím z divadla s tím, že „Tohle tedy opravdu ne!“ Bohužel, u Antonia a Kleopatry v Mahenově divadle se to stalo. Přátelé, toto není Shakespeare!!! Očekávání bylo velké a zklamání snad ještě větší. Hypermoderní kostýmy a text, ve kterém ze Shakespeara zůstalo pramálo. A říkejte si, co chcete, ale podle mě křiklavě zelené Najky na nohou starověkého hrdiny na scénu Národního divadla opravdu nepatří…

4. V divadle preferuji rozhodně činohru. Nicméně mám ráda i muzikály. Ale pozor! Ne ty pražské! Z těch se mi opravdu líbil jen Jesus Christ Superstar s Kamilem Střihavkou. Mám ráda ty brněnské. Jsou komornější, ne tolik komerční a tím pro mě prostě lepší. West Side Story jsem viděla pětkrát, Vlasy třikrát. Skvělý byl i Máj. Bídníci, Čarodějky z Eastwicku, Peklo… Kdo neviděl, ten to kouzlo brněnského provedení nemůže nikdy pochopit. Jen ten Jesus v angličtině se moc nepovedl. Ale budiž Muzikálové scéně odpuštěno, těch podařených kusů je jednoznačně většina. A velký dík za to patří panu Stanislavu Mošovi.

Co se týká umění, resp. v mém případě spíš výstav, preferuji takové, na kterých můžu vidět něco, co vlastně původně nebylo zamýšleno jako umění. Mám ráda historii, proto např. výstava Tutanchamon, a i podobné, kde člověk může do té historie nahlédnout, třeba jen skrze obyčejné užitné předměty, u mě vítězí. A když už tedy to běžné umění, tak fotografie.

5. Výtvarné umělce obecně vnímám jako bohémy. Asi je to hodně zkreslený pohled, ale víc do toho nevidím. Navíc teď pracovně komunikuji s jedním takovým umělcem z Belgie. A ten je přesně ukázkovým příkladem – nic neřeší, všechno je mu jedno, všechno bere s lehkostí… A tedy se s ním nedá na ničem konkrétním domluvit… :)

S divadelními herci je to těžší. Jak už tu zmiňovali moji kolegové, žijeme v době, kdy ohromným boomem jsou nekonečné televizní seriály. A když jsou nekonečné, je třeba v nich měnit okoukané tváře za nové. Jednu dobu jsem měla pocit, že v Praze snad došli herci, protože všude v seriálech byli jen ti naši – brněnští. Za všechny např. Anna Holišová, Jitka Čvančarová, Radim Fiala, Martin Trnavský, Jan Zadražil… Když člověk vidí tyhle lidi na jevišti v divadle a pak v televizi, nemůže uvěřit, že jsou to opravdu oni. V divadle podávají naprosto skvělé výkony, zatímco postavy z televizních seriálů jejich herecké umění doslova degradují. Alespoň v mých očích. Ale jistě nejen v mých. Otázkou zůstává, proč se do seriálů tolik hrnou. Jestli se chtějí víc zviditelnit, nebo je to o penězích. Nebo obojí. V době, kdy se smazal rozdíl mezi divadelním a televizním hercem a všechno je pouze jeden velký byznys, už se asi o žádné prestiži, jakou toto povolání jistě mělo v dobách, kdy šlo ještě o kumšt, mluvit nedá.