3 fotky 
V nakladatelství Vilém Šmidt vyšla režiséru Igoru Chaunovi kniha nazvaná Večeře u maharádži a jiné povídky. Je to soubor 19 různorodých příběhů, které se zabývající obvyklými tématy: láska, víra, život, smrt, které jsou ale zpracovány velmi neobvyklým způsobem. Kromě ústřední povídky Večeře u Maharádži, ze které vám přinášíme ukázku, můžete v knize najít například povídky nazvané Rekviem za myšího krále či Tarzanova smrt.
Igor Chaun, Zdroj: AR archiv
„Náš Mistr nás učil,“ pokračoval pan Vidjálanka, „že lidé si myslí, že jsou bezmocní, ale není to pravda! Člověk má nejmocnější zbraň: lásku! Otevřete se lásce a nechte ji protékat celou svou bytostí. Láska vymyje váš strach a láska vymyje vaše špatné vlastnosti i vaši karmu.“ – Hlas pana Vidjálanky nabýval na intenzitě. Už to nebyl ten obtloustlý spokojený a samolibý ředitel drah… „Ať je vaše láska tak silná, že přechází nadruhé, a pak vám neublíží ani špatná myšlenka, ani špatný člověk, ani dravá zvěř…“ Trojice seděla se skříženýma nohama na zlatem protkávaném koberci, rozprostřeném na okraji zahrady. Do tiché hudby zazněl občasný výkřik ptáka, probudivšího se ze sna, a také bylo slyšet vzdálené zurčení fontány, ukryté kdesi v zahradě.
Pan Vidjálanka se odmlčel. Jeho pohled pohasl, rysy jeho tváře se zkřivily připomínkou dávné bolesti.
„A pak se všechno změnilo. Jednoho dne se v našem ášramu zastavili věřící, kteří se chystali vykonat pouť na posvátnou horu Suméru. Oslovili našeho Mistra: Bylo by překrásné, kdybyste se k nám se svými žáky připojil a povzbuzoval nás po cestě svými nádhernými bhadžany. – Ale náš Mistr jim odpověděl: Lidé konají poutě do míst, která posvětila svým životem nějaká vznešená duchovní osobnost. Doufají, že se na poutním místě přiblíží Bohu, jako se mu přiblížil onen světec. Ale hledáme-li opravdu Boha a ne pouze příležitost, jak strávit pár dní vzrušujícím putováním k poutnímu místu, pak následujeme nikoli fyzické stopy světce, ale jeho duchovní cestu. … Vězte, že Bůh je všude tam, kde na něho myslíme. Tiché klidné místo nám meditaci umožní lépe než hlučící místo zaplavené davy poutníků. – A, pánové, věřte mi, že jako by z našeho Mistra vycházela nějaká nepopsatelná záře … snad přímo božské osobnosti, když těm poutníkům říkal: Nehledejte zašlé stopy dávných světců, hledejte živého Učitele. Gurua. Slabika Gu- symbolizuje tmu, slabika ru- symbolizuje světlo, tak to řekl. Guru vede své žáky od temnoty nevědomosti k zářícímu světlu brány poznání. Modlete se, abyste potkali opravdového Učitele, gurua, který vám otevře oči, modlete se, abyste byli připraveni toto světlo spatřit! A představte si, že na to poutníci našemu Mistru odpověděli: My už jsme našli pravého Mistra, našli jsme ho v tobě, ó gurudéve, už nás nelákají žádná poutní místa, už nechceme být jinde než jsi ty… – Ano, tak mu to řekli a odvolali svatou pouť a rozhodli se zůstat u nás v satsangu.“
Pan Mal seděl v posedu se zkříženýma nohama a nahnutý dopředu podpíral si hlavu oběma rukama. Hnědé lesknoucí se oči upínal na vrchního ředitele drah.
„Šel jsem za Mistrem a řekl mu: Drahý gurudéve, tvá řeč byla jedna z nejlepších, jakou jsem od tebe kdy slyšel. Cítím, jak se pod tvým vedením přibližuji Bohu. Cítím se malý a nicotný proti tobě a v tvé osobě oslavuji samotné vtělení Boha. – Ano, pánové, tak moc jsem svého Mistra miloval,“ dodal pan Vidjálanka zatrpkle.
„A víte, co mi odpověděl? Řekl: Miluješ Boha ve mně, ale nemiluješ Boha v sobě a všech ostatních tvorech i věcech… Abys věděl, Mahante, já jsem s poutníky nešel, protože mám hemeroidy. Nikdy bych k poutnímu místu nedošel. Proto jsem jim pouť rozmluvil!“ Pan Vidjálanka hořce zavyl a hryzl se do hřbetu ruky.
