3 fotky 
Autorka knihy Marie NDiaye nám ve třech novelách představuje příběhy tří žen, které se navzdory osudu snaží najít své místo v životě. Úspěšná advokátka Norah, která bojuje s rodinným neštěstím, Fanta, která utekla ze své vlasti a zahodila svou kariéru, a nakonec vdova Khady, beznadějně toužící po dítěti — to jsou hlavní protagonistky knihy nazvané Tři mocné ženy, kterou pro nakladatelství Jota přeložila Ivana Tomková. Topzine vám přináší ukázku z příběhu jedné z nich!
Ilustrační foto, Zdroj: worldlifecentre.com
Ještě než jí manželovi rodiče a manželovy sestry řekli, co se od ní očekává, ještě než jí řekli, co bude muset udělat, už tehdy to věděla. Netušila sice, jakou podobu na sebe vezme jejich přání zbavit se jí, ale že přijde den, kdy jí poručí, aby se sebrala a šla, to věděla nebo pochopila nebo vycítila (to jest tiché pochopení a nikdy nerozkryté pocity krůček za krůčkem ono vědění a jistotu založily) hned v prvních měsících po smrti svého manžela, když se ubytovala u jeho rodiny. Na tři roky manželství nevzpomínala jako na bezstarostné období, neboť to očekávání, příšerná touha otěhotnět proměnila každý nový měsíc v bezhlavý vzestup k možnému požehnání, pak, když se najednou dostavily měsíčky, v propad, následovaný zasmušilou malomyslností, načež se vrátila naděje a s ní postupné, zaslepené, udýchané, každodenní vzmáhání se po celou tu dobu až do chvíle, kdy sotva postižitelná bolest v podbřišku ohlásila, že ani tentokrát ještě nenastala ta správná chvíle — ne, je jisté, že to období nebylo ani poklidné, ani šťastné, protože Khady nikdy neotěhotněla.
Ale tehdy si sama připadala jako vibrující, pevné lano, k prasknutí napjaté v ohraničeném a palčivém prostoru onoho očekávání. Zdálo se jí, že se po ty tři roky nezabývala ničím jiným než tím, že svou mysl podřizovala rytmickému střídání naděje a rozčarování (svírání v proláklinách slabin), po němž velice rychle přicházel zarputilý, skoro nesmyslný návrat víry. „Nejspíš to bude za měsíc,“ říkávala svému muži. A on laskavě odpovídal: „Ano, určitě,“ a dával si pozor, aby své vlastní zklamání najevo nedal. Neboť muž, kterého měla, byl hodný. Nechal ji v srdci jejich společného bytí proměnit se v ono strašlivě napjaté lano, které rozechvěla sebemenší emoce, a obklopil ji ohleduplností a opatrnými, jemnými slůvky, docela jako kdyby při svém tvořivém zaneprázdnění potřebovala okolo sebe němé, uctivé ovzduší, aby mohla své umění završit, aby mohla svou posedlost ztvárnit. Nikdy proti dotíravé přítomnosti onoho těhotenství, které nepřicházelo, nic nenamítal. Hrál svou úlohu s jistým sebezapřením, říkala si později.
Neměl snad právo si stěžovat na nedostatek ohledů, když si ho k sobě v noci přitahovala, nebo ho od sebe odstrkávala, podle toho, jestli bylo v dané periodě jeho semeno užitečné, nebo neužitečné, na pramálo obezřelosti, s níž mu v neplodném období dávala najevo, že se s ním nechce milovat, jako kdyby takový projev zbytečně vydávané energie mohl uškodit jedinému zájmu, který tenkrát měla, jako kdyby semeno jejího muže bylo jedinečnou, drahocennou zásobárnou, jejíž strážkyní byla a z níž se v žádném případě nesmělo čerpat pro potěšení, pro pouhé potěšení? Její manžel si nikdy nepostěžoval. Khady v tom tehdy nespatřovala nic statečného, neboť nepochopila, že by si býval mohl stěžovat nebo že prostě jen tu přepjatou askezi — kterou jim v jistém smyslu to plodivé třeštění vnucovalo, ačkoliv jejich sexuální styky byly časté —, nemusel považovat za oprávněnou, za nezbytnou. Ne, to by v té době docela určitě nepochopila. Až po jeho smrti, až po smrti toho tak dobrého, tak mírumilovného manžela, který jí manželem byl po celá tři léta, seznala míru trpělivosti tohoto muže, až když byla vyrvána ze své posedlosti, až když se opět stala sama sebou, tou, jíž byla před svatbou, kdy dokázala ocenit hodnotu jeho srdnatosti a oddanosti.
A tehdy zakusila nesmírný bol a výčitky a téměř nenávist vůči té omamné touze, vůči své touze být oplodněna, jež ji zaslepila ke všemu, co téhle touze nesloužilo, zvláště pak k nemoci, kterou její manžel musel trpět. Neboť přece musel být nemocný už nějakou dobu, když zemřel tak náhle, jednou brzy zrána, jednoho matného dne v období dešťů, sotva jako obvykle vstal, aby otevřel stánek s občerstvením, který provozovali? Vstal a pak se s přiškrceným vzdechem, téměř vzlykem, ale zadržovaným, diskrétním, takovým, jako byl ten muž sám, zhroutil k nohám postele. Khady se těsně předtím vzbudila a hned zase usnula a nejdřív jí ani nepřišlo na mysl, že by její muž mohl být mrtvý. Ještě dlouho poté si vyčítala stín myšlenky, která jí prolétla hlavou — och, popravdě řečeno si to vyčítala ještě rok potom: to je mrzuté, jestli na tom je tak zle právě v tuhle chvíli —, neboť Khadina perioda právě dosáhla svých dvou týdnů, vnímala, jak jí prsy mírně ztvrdly a zcitlivěly, takže předpokládala, že má plodné lůno, ale jestli tomuhle muži bude večer špatně natolik, že se s ní nebude moci pomilovat, všechno bude zpackané a ztratí se čas, bude to hrozné zklamání! Khady vstala také, přistoupila k němu a jakmile jí došlo, že už nedýchá — schoulený, s koleny skoro u brady, s paží pod hlavou a rukou otevřenou, s nevinnou, zranitelnou dlaní otočenou ke stropu, takže se podobal dítěti, říkala si, dítěti, jakým musel být, drobnému a hodnému, nikdy neodporujícímu, ale jasnému a přímému, a samotářskému a pod družným zevnějškem uzavřenému —, popadla jeho bezelstnou dlaň a přitiskla si ji na rty, na čelo, zničená tou přemírou slušnosti: ale ještě v tu chvíli zápolila v jejím srdci užaslá bolest s dosud nepohaslým, dosud nezpraveným nadšením, které ji celou zaplavovalo, když se domnívala, že právě ovuluje, a jak utíkala pro pomoc, jak vpadla k sousedce zalitá slzami, které nevnímala, ta její část, jež myslela jen a jen na těhotenství, se už začínala horečnatě dohadovat, který muž by protentokrát mohl jejího manžela nahradit, zachránit tu unikající šanci na otěhotnění, tu možnost, kterou tenhle měsíc snad měla, a zarazit to vysilující střídání naděje a beznaděje, již si už představovala, běžíc a křičíc, že její muž umřel, a jež by se dostavila, pokud by tu příležitost nechala uniknout. A pravda si v ní razila cestu a Khady pochopila, že tenhle plodný měsíc bude promrhán a následující měsíce rovněž, a ohromné rozčarování, pocit, který po tři roky snášela pro nic a za nic, to všechno, naděje a beznaděj, promíchalo její žal nad smrtí toho muže s trpkostí téměř zlobnou. Copak nemohl umřít zítra, za tři dny? Ještě teď si Khady vyčítala, že kdy měla takové myšlenky.
Po smrti manžela ji majitel stánku vyhodil, pronajal byt i stánek jinému páru, a Khady neměla kam jinam se uchýlit než k rodině svého muže. Její vlastní rodiče ji dali na výchovu k babičce, která dávno zemřela, a Khady je už v dětství vídávala míň a míň, až se jí ztratili docela. A třebaže z ní vyrostla vysoká a útlá žena s jemnými kostmi, s plným tělem, s oválnou a hladkou tváří, třebaže tři roky žila s mužem, jenž pro ni měl jen hezká slova, a třebaže si ve svém krámku dokázala vydobýt respekt nevědomky hrdým, odměřeným, poněkud chladným chováním, jež předem odrazovalo posměvačné nebo drzé poznámky ohledně chybějících potomků, zasadily nepokojné a opuštěné dětství, a pak marné snahy o oplodnění — i když ji udržovaly ve stavu silného, skoro fanatického vzrušení —, sotva citelné, nicméně osudové rány její choulostivé společenské sebedůvěře, takže byla připravena považovat za normální, že ji ponižují. Až tak, že když se ocitla v manželově rodině, která jí nedokázala odpustit, že nemá ani žádné známosti, ani žádné věno, a která jí otevřeně a vášnivě opovrhovala za to, že nikdy nepočala, přistoupila Khady na to, že se stane pouhou věcí, že zanikne, že bude živit už jen nejasné, neosobní myšlenky, nestálé a bělavé sny, pod jejichž ochranu se šouravým krokem uchylovala, strojově, netečná sama k sobě, a jak se domnívala, téměř bez utrpení.
Žila s rodiči svého muže, se dvěma švagrovými a s malými dětmi jedné z nich ve třech místnostech chatrného domu. Jeho zadní část se otevírala do dvora s udusanou hlínou, o který se dělili s obyvateli domů sousedních. Khady se snažila na dvoře moc neukazovat, neboť se stále obávala jízlivých poznámek o své zbytečnosti, o svém nesmyslném životě vdovy bez prostředků i bez dětí, a když už byla nucena tam pobýt, aby oškrábala zeleninu nebo vykuchala rybu, skrčila se do koutku tak, že z její drobné postavy, přidřeplé v suknici a sražené do sebe sama, bylo vidět jen rychlé prsty, a z její skloněné tváře jen lícní kosti, takže si jí brzy přestali všímat, zapomněli na ni, jako kdyby ten balvan mlčenlivosti a odporu už nestál za námahu k nějakému výpadu, k úsměšku. Aniž Khady přestala pracovat, její mysl upadla do jakési otupělosti, jež jí zabraňovala chápat to, o čem se okolo ní mluvilo. A tak jí bylo skoro dobře. Měla dojem, jako by spala bílým, lehkým spánkem zbaveným radosti i strasti. Každého dne brzy ráno odcházela s oběma švagrovými z domu, všechny tři na hlavách nesly různě velké, umělohmotné lavory, které prodávaly na tržišti. Tam došly ke svým obvyklým místům. Khady si dřepla kousek stranou od těch dvou, které dělaly, že ji nevidí, a tak zůstala po několik hodin, odpovídajíc třemi nebo čtyřmi zdviženými prsty, když se jí někdo zeptal na cenu lavorů, nehybná v rušném shonu tržiště, který ji trochu otupoval a pomáhal jí proniknout do onoho pocitu malátnosti, protkané mléčně matnými sny, neškodnými, veselými, podobajícími se dlouhým, ve větru rozevlátým závojům, na nichž se čas od času objevila nejasná tvář jejího manžela, která k ní vysílala věčný a milosrdný úsměv, anebo, méně často, tvář babičky, jež ji vychovala a ochraňovala a jež přesto, že s ní zacházela příkře, dokázala rozpoznat, že je Khady zvláštní dívenkou, vybavenou osobitými vlastnostmi, a ne dítětem jako každé druhé.
