Ukázka z knihy Světlé dny. Příběh o vteřinách, které změní život navždy

OBR: Zsuzsa Bánková: Světlé dny
Ukázka z knihy Světlé dny. Příběh o vteřinách, které změní život navždy. Zdroj: Nakladatelství Host Brno

V malém městečku na jihu Německa prožívá děvčátko Seri světlé dny svého dětství. Jenže tento zdánlivě idylický svět v šedesátých letech dvacátého století má takřka neviditelné kazy, které se záhy projeví v plné míře. Přečtěte si ukázku z knihy Světlé dny od autorky Zsuzsy Bánkové.

OBR: Zsuzsa Bánková: Světlé dny
Ukázka z knihy Světlé dny. Příběh o vteřinách, které změní život navždy. Zdroj: Nakladatelství Host Brno

Jen málokdy se stávalo, že Aja nedokázala prosadit svou vůli, a přece byly dny, kdy ze sebe vyřvávala svůj vztek tak, že se na velkém náměstí každý zastavil a šel dál teprve tehdy, když Évi zavrtěla hlavou a nechala tam Aju stát s červenými skvrnami v obličeji a se zaťatými pěstmi, které jen pomalu rozevírala. Jindy sebou zase za sítí proti mouchám sekla na schůdky, i když už byl čas k odchodu, školní tašku pohodila do vysoké trávy, a když ji Évi beze slova táhla za ruku po krátké cestičce z volně položených dlaždic až k brance, vzpírala se a střečkovala.

Zsuzsa Bánková (1965) se narodila ve Frankfurtu nad Mohanem maďarským uprchlíkům z roku 1956. Vyrostla v bilingvním prostředí, pracovala nejprve v knihkupectví a pak studovala žurnalistiku, politologii a literaturu v Mohuči a ve Washingtonu. Po skončení studia pracovala jako ekonomická redaktorka. Od roku 2000 se plně věnuje literární tvorbě. Vydala dosud tři knihy: román Plavec (2002; česky Větrné mlýny 2005), knihu povídek Nejparnější léto (2005) a román Světlé dny (2011).

Když se pak Aja ve třídě posadila vedle mě, hned jsem to vycítila, hned jsem věděla, že ji matka zase táhla za ruku jako loutku přes zahradu, nechala ji ležet u plotu, a aniž by hnula brvou, bez jediného gesta se vrátila zpět a Aju vyslala do všedního dne takto rozechvělou, což jsem nejen cítila, ale také viděla v Ajiných očích, na jejích rtech, na jejích ramenou. Tohoto sklonu k vztekání se Aja nikdy nezbavila; ani později, mnohem později se ho nezbavila.

Jednou přijel Zigi už v létě a Aja se pak dost dlouho nezmítala ani na dlažbě velkého náměstí, ani na schůdcích za sítí proti mouchám. To léto jsme nazývaly Zigiho létem, i o mnoho roků později; kdykoli jsme na něj vzpomínaly, jsme mu tak říkaly, tomu létu poskládanému ze samých světlých dní.

Dokonce i dnes, když na něj myslíme, říkáme Zigiho léto, ačkoli se mezitím událo tolik věcí, které nám jeho podobu pozměnily a náhled na něj zkalily. Toho roku Zigi přijel, aniž by napsal dopis, který ho obvykle ohlašoval několik měsíců předem, aniž by poslal pohlednici se špičatou, červenou střechou cirkusu, která pak po celé týdny visela mezi růžovými tapetami, nalepená na křivém kuchyňském okně, za nímž se střídaly slunce a déšť, den a noc; ta pohlednice Aje a Évi říkala, Zigi přijede, už brzy se zastaví s tmavým kufrem u nakřivo visící branky, a až ji bude otvírat, pohrne před sebou v prachu kamínky.

Zigi našetřil dost peněz, aby mohl na celé léto vypadnout, jak sám říkal, aby ho strávil tady, s Ajou, která pak z tohoto jednoho léta bude žít celé další roky, možná dokonce celý další život; to léto pro ni představovalo pevnost, ke které se mohla v myšlenkách vracet, kdykoli pocítila potřebu se k ní vydat.

Évi vyprávěla, že zrovna vzhlédla od kuchyňského stolu, protože zaslechla nějaký hluk, a u branky stál Zigi, ale ona odvrátila zrak, protože byla přesvědčená, že je to zase jen klam večerního světla, které mezi stromy dopadalo na trávu a v němž Zigiho vídala častokrát, i když byl ve skutečnosti daleko odtud, za oceánem.

V městečku na jihu Německa prožívá děvčátko Seri své dětství: dny, které tráví v zahradě u své kamarádky Aji, pocházející z maďarské artistické rodiny a žijící s matkou v chatrči na kraji města. Jenže tento zdánlivě idylický svět dětství má takřka neviditelné kazy: Serin otec zemřel krátce po jejím narození a Ajin otec, který vystupuje v cirkuse jako akrobat na visuté hrazdě, přijíždí na návštěvu jen jednou do roka. Karl, společný kamarád obou dívek, zase přišel o mladšího bratra, který jednoho jarního dne nastoupil do cizího auta a nikdy se už nevrátil.

Proto se už ani nedivila, když se někdy v podvečerních hodinách objevil na úzké cestě vedoucí kolem kukuřičných polí k jejich domečku, když se zastavil u plotu a pak zmizel, jakmile zamrkala a promnula si oči. Ale tentokrát tam Zigi zůstal a nerozplynul se, ani když se po něm Évi podívala podruhé, pak potřetí, ba ani potom ne, když vstala od kuchyňského stolu, v úzké předsíni se otřela o kabáty, otevřela dveře a síť proti mouchám, když se přes kamínkové dlaždice rozběhla k brance a rozpřáhla paže, když obě dlaně položila Zigimu na tváře, aby se přesvědčila, že to je skutečně on — a skutečně to byl Zigi, s křivými zuby, s rozcuchanými vlasy, s rameny, na která si Aju a mě vysazoval a na kterých nás pak nosíval, aniž by se unavil.

Pod levou paží svíral Zigi svůj černý kufr a pod pravou tmavočervené kolo, jaké si Aja v předchozích létech přála a o jakém snila; i když Zigi o něm valné mínění neměl, sám jezdil jen na jednokolce s malým sedátkem na vysoké tyči, tu ale používal jen málokdy, když se proháněl po trávě pod stromy a vlasy se při tom otíral o větve, když jezdil po viklajících se volně položených dlaždicích až k brance, kde se prudce otočil zpátky k nám a rozpřáhl paže, jako by čekal na potlesk. Ale Aja měla kolo mít, měla dostat jízdní kolo jako jiné děti, červený bicykl se dvěma koly, která se jedno za druhým prostě pohybují vpřed, a s řídítky, aby se jich mohla přidržovat.

Bylo zvláštní mít zde Zigiho už v létě, když byla pšenice ještě světle zelená a lepkavá, a nemohly jsme se dost vynadivit, když si svlékl košili, přehodil ji přes laťkový plot a kromě dvou kapek potu ukázal černou vážku pod šíjí, kterou mu kdysi do kůže nakreslila ostrá jehla a kterou Zigi mohl vidět jedině tak, že si proti sobě přidržel dvě zrcadla.

I po několika dnech, když jsme už věděly, že Zigi je tu, že tady nějakou dobu zůstane, že večer co večer zavře okna a lehne si k Évi, že ráno vstane a zase je otevře, jsme pořád nemohly uvěřit, že vídáme Zigiho v Évině zahradě, v příliš krátkých tmavých kalhotách, z nichž mu mezi zeleninou a rajčaty na Éviných záhonech trčí kotníky s bosýma nohama, nebo u dokořán otevřeného kuchyňského okna, kde nůžkami stříhal do pánve špek a cibuli a rozbil nejméně deset vajec, s nimiž ovšem předtím ještě žongloval ve vzduchu.

Matky své děti provádějí proudy i mělčinami jejich dětství a učí je, že ze života nemusejí mít strach a že je třeba vrhnout se do něj naplno. Zsuzsa Bánková vypráví příběh tří rodin a provází své mladé hrdiny celou první půlí jejich života. Když Seri, Karl a Aja odjedou studovat do Říma, jejich přátelství je podrobeno náročné zkoušce.

Ajino nové kolo Zigi opřel o drátěný plot, za kterým zobaly slepice, a já tušila, jak musí být pro Aju těžké jít ráno do školy a nechat kolo stát až do poledne, kdy se vrátí a podívá se, jestli je pořád na stejném místě, které si označila kamínky, aby kolo nikdo nepřesunul bez jejího vědomí. Přesto na něj hned nechtěla nasednout a rozjet se, trvalo nějakou dobu, než se chopila řídítek a kolo vytlačila z branky ven.

Zigi jí na lísteček nakreslil dvě malá kolečka a spoustu červených šipek, které všechny ukazovaly dopředu, jako by Aja potřebovala nějaký plánek, jako by si musela na papíře prohlédnout, co má na kole dělat. Provázkem z balíku si lístek přivázala na řídítka jako nějakou mapu, podle které se bude cestou orientovat, aby mezi kukuřicí a pšenicí náhodou nezabloudila.

Dlouho Zigi postrkoval Aju na kole jen ve vysoké trávě, až v ní zůstávaly rýhy. I když se už Évi začínala ptát, co vás drží v té zahradě, proč nejezdíte podél polí k železničnímu strážnímu domku, Aja zřejmě chtěla ještě počkat. Teprve když už nepotřebovala Zigiho paži, vratce sjížděla po cestě dolů, s krátkými pauzami, kdy pokaždé sesedla a na krok poodstoupila, aby si kolo prohlédla. Držela se poblíž plotu, u něhož jsem seděla na jedné z křivých židlí, kterou mi přinesla Évi, a dívala jsem se na Aju až do večera, kdy obloha ztmavla, zvedl se vítr a opřel se do lip. Aja postavila kolo zpět k drátěnému plotu, ale pak ještě mnohokrát vstala od stolu, vyšla ven a přesvědčila se, že se nepřevrátilo, že se řídítka nezkřivila, že sedátko drží pevně na svém místě, že není třeba narovnat Zigiho obrázek nebo ho přivázat novým kouskem provázku.

OBR: Zsuzsa Bánková: Světlé dnyZatímco se Aja učila jezdit a dívala se při tom na malé červené šipky, které jí Zigi nakreslil a které všechny ukazovaly dopředu, pšenice na okolních polích narůstala. Sledovala jsem, jak se vypíná stále výš a jak Aju stále víc pohlcuje, pokaždé když se špinavýma nohama opřela do pedálů a rozjela se. Zigi běžel bez bot vedle ní, jednu ruku na Ajiných zádech, na pestrých pruzích jejích šatů, druhou na jejím rameni, aby ji mohl chytit, kdyby ztratila rovnováhu. Běžel mezi poli dlouhými, rychlými kroky, běhával tak, aniž by zpomalil, i po několika týdnech, když už byla pšenice vysoká a hustá a Aja mezi ní projížděla jako kaňonem. Évi a já jsme zůstaly u branky, ale když už nám byla dlouhá chvíle, když Zigi a Aja zmizeli a my jsme slyšely jen jejich hlasy, šly jsme kus po prašné cestě až k místu, kde se rozdělovala, a zahlédly jsme je za dvěma duby, nedaleko kolejí vedoucích k železničnímu strážnímu domku, Aju s nohama pevně se opírajícíma do pedálů a vedle ní Zigiho, šermujícího rukama.

Z dálky jsme slyšely Ajin jasný smích, zachytávající se v pšenici, a při tom zvuku se Évi zastavila a sklopila oči, jako by toho dívání už bylo příliš, jako by se v těch dnech Aja a Zigi spolu točili v kruhu, do kterého nikdo jiný nesmí.

Brzy už Aja jezdila na kole tak, jako Évi chodívala ulicemi Kirchblütu, když před ní věci byly povinny uhýbat a dělat jí místo, namísto aby tomu bylo naopak.

Zigi ji už nemusel doprovázet a podpírat, dokonce ani když pustila řídítka, napřed jen na okamžik, potom pokaždé o něco déle. Zigi to cvičil s ní, běžel pár kroků před ní, zvedal ruce a ukazoval, kdy má Aja pustit řídítka a kdy je zase chytit, a Évi to dovolila, jako dovolovala mnoho věcí, snad proto, že jí připadalo nesmyslné Aje zakazovat něco, co stejně bude dělat. Když Zigi vyrazil pryč, protože jako každý rok hledal v ulicích někoho, komu by mohl darovat své boty, jela Aja vedle něho až k můstku, pod kterým se to teď červenalo vlčími máky, zůstala sedět na kole a hleděla za Zigim, když se otočil, aby ve vzduchu udělal salto vzad a na rozloučenou šel dál po rukou.

Čekala až do večera, pak dojela zpět k Évi a ke mně a zase znovu k můstku, jezdila ve velkých kruzích, dokud se Zigi po několika hodinách nevrátil bos, protože pokaždé našel v nějaké zapadlé uličce, v úkrytu za krabicemi a sáčky někoho, komu mohl dát své boty.

Od té doby, co děti z Kirchblütu uviděly Zigiho na velkém náměstí a v okolních úzkých uličkách, jak se svým typickým způsobem procházel po opěradlech židlí a při obrátce si vysadil Aju na ramena, postávaly zase u laťkového plotu, dokud jim Évi neotevřela branku a Zigi nerozložil deky a polštáře. Pak nás učil drobné cviky, rozestavil nás do kruhu a nechal nás vyskakovat z místa na bednu tak dlouho, dokud jsme nedokázali vyskočit do jeho spojených rukou, odtud mu vylézt na ramena a skulit se na zem.

Po dvou nebo po třech nás nechával stát na houpačce, kterou uvázal tak vysoko, že se vznášela nad zemí jako visutá hrazda, a ukazoval nám, jak na ní musíme jít do kolen a že se musíme pevně držet. Nechával nás ležet na zádech a balancovat na chodidlech nejdříve s kamínky, později pak se zavařovačkami z Éviny kuchyně, které jsme si navzájem předávali bosýma nohama, aniž by se jediná z nich rozbila, za celé léto ani jedna.

Přes cestu vedle potůčku, ve kterém v těch dnech netekla žádná voda, napnul Zigi síť mezi dva dřevěné kůly, které palicí zatloukl do země, a my jsme přes ni přehazovali míče, zatímco Aja podjížděla síť na kole, po úzké cestě mezi poskakujícími a křičícími dětmi, pod létajícími míči, až se nakonec zastavila u vzrostlé kukuřice, aby se otočila a podívala zpátky. Zdálo se, jako by se teď každé odpoledne všechny děti z Kirchblütu tlačily u nakřivo visící branky a čekaly na Zigiho, až vezme nějaký míč a hodí ho přes plot, zatímco Évi pohledem hladila vážku mezi jeho rameny a pak se zadívala na nedaleká pšeničná pole, mezi nimiž se Aja naučila jezdit na kole.

Název: Světlé dny. Autorka: Zsuzsa Bánková. Přeložil: František Ryčl. Vydalo nakladatelství Host Brno, 2013, 400 stran. Doporučená cena: 329 korun.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

1 Comment on Ukázka z knihy Světlé dny. Příběh o vteřinách, které změní život navždy

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*