Ukázka z knihy Příběh o lásce a tmě

Nakladatelství Paseka vydalo rozsáhlou vzpomínkovou knihu Příběh o lásce a tmě. Amos Oz v ní propojil líčení osudů vlastní rodiny s dějinami sionistického hnutí a vznikem židovského státu. Kniha získala řadu domácích i zahraničních ocenění, přeložena byla do více jak 20 jazyků, do češtiny ji přeložil Michael Žantovský. Přečtěte si ukázku!

Amos Oz, Zdroj: wikipedia.org

Postupem času mi došlo, že Jeruzalém za britské vlády ve dvacátých, třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století byl úžasně kulturním městem. Žili tam velcí obchodníci, hudebníci, učenci i spisovatelé: Martin Buber, Gershom Scholem, Šmuel Josef Agnon a spousta dalších vynikajících vědců a umělců. Někdy, když jsme šli po Ben Jehudově ulici nebo po Ben Maimonově třídě, mi otec zašeptal: „Koukni, tamhle jde světoznámý učenec.“ Nevěděl jsem, co to znamená. Měl jsem pocit, že být světoznámý nějak souvisí se špatnýma nohama, protože dotyčný člověk byl často starší muž, který se opíral o hůl, trochu vrávoral a i v létě měl na sobě teplý vlněný oblek.

Jeruzalém, ke kterému moji rodiče vzhlíželi, ležel daleko od naší čtvrti: nacházel se v zelené Rechavji plné zahrad a klavírních melodií, existoval ve třech nebo čtyřech kavárnách s pozlacenými lustry na Jaffské cestě nebo Ben Jehudově ulici, v sálech jeruzalémské Ymky či hotelu King David, kde se kulturymilovní Židé a Arabové mísili s kultivovanými Angličany, kteří vládli dokonalými způsoby, kde se dámy s dlouhými šíjemi ve večerních róbách vznášely jako ve snu zavěšeny do džentlmenů v tmavých oblecích, kde osvícení Britové večeřeli s kultivovanými Židy a vzdělanými Araby, kde probíhaly recitály, plesy, literární večery, taneční čaje a vybraná, oduševnělá konverzace.

Anebo možná takový Jeruzalém s lustry a tanečními čaji existoval pouze ve snech knihovníků, učitelů, úředníků a knihvazačů, kteří bydleli ve čtvrti Kerem Avraham. V každém případě neexistoval tam, kde jsme byli my. Naše čtvrť, Kerem Avraham, patřila Čechovovi. Když jsem po létech četl Čechova (v hebrejském překladu), byl jsem si jist, že byl jedním z nás: strýček Váňa bydlel přímo nad námi, doktor Samojlenko se nade mnou shýbal a prohmatával mě velkýma, pevnýma rukama, když jsem měl horečku, a jednou, když jsem měl úplavici, Lajevskij se svou věčnou migrénou byl vzdálený bratranec mé matky a Trigorina jsme chodili poslouchat v sobotu dopoledne do sálu Bejt ha-Am.

Obklopovali nás Rusové všeho druhu. Bylo mezi nimi mnoho tolstojovců. Někteří z nich i vypadali jako Tolstoj. Když jsem narazil na zahnědlou fotografii Tolstého na obálce jedné knihy, byl jsem si jistý, že jsem ho často vídal v našem sousedství, jak kráčí po Malachiášově či Abdijášově ulici s nezakrytou hlavou, rozevlátým bílým plnovousem, stejně velkolepě hrozivý jako praotec Abraham, se záblesky v očích, s klackem místo hole a v rubašce přes baňaté kalhoty uvázané v pase kusem provazu.

Naši místní tolstojovci (rodiče jim říkali tolstojčici) byli bez výjimky oddanými vegetariány, světovými reformátory se silným vztahem k přírodě, hledači mravního života, milovníky lidstva, ochránci každé živé bytosti, zapálenými pacifisty věčně toužícími po venkovském životě a prosté zemědělské práci na polích a v sadech. Nedokázali ale pečovat ani o své květináče; možná je moc zalévali, nebo je naopak zalévat zapomněli, anebo to byla  vina ošklivé britské správy, která nám přidávala do vody chlór. Někteří z oněch tolstojovců jako by přímo vystoupili ze stránek Dostojevského románu: rozervaní, upovídaní, potlačující své touhy, posedlí myšlenkami. Ale všichni dohromady, tolstojovci stejně jako dostojevčíci z Kerem Avraham, pracovali pro Čechova. Zbytek světa byl znám pod názvem „velký svět“, ale existovaly pro něj i jiné názvy: osvícený, vnější, svobodný, pokrytecký. Znal jsem ho téměř výhradně ze své sbírky známek: Danzig, Čechy a Morava, Bosna a Hercegovina, Oubangui-Chari, Trinidad a Tobago, Keňa, Uganda a Tanganjika. Velký svět byl vzdálený, přitažlivý, nádherný, ale pro nás byl nebezpečný a hrozivý. Neměl rád Židy, protože byli chytří, šikovní a úspěšní, ale také proto, že byli hluční a vlezlí. Nelíbilo se mu, co děláme tady v biblické domovině, protože nám nepřál ani ten mizerný proužek bažin, balvanů a pouště. Ve velkém světě byly všechny zdi pokryté nápisy Židi, táhněte do Palestiny!, a tak jsme se vrátili do Palestiny, a velký svět na nás křičel: „Židi, zmizte z Palestiny!“