3 fotky 
Nakladatelství Triton vydá na počátku února pátou knihu ze slavné fantasy série Drakeni z Pernu od Anne McCaffreyové. Nový svazek klasické ságy se bude jmenovat Pernští delfíni. Přečtěte si ukázku.
Ilstrace na obálce knihy Pernští delfíni
Pobřeží se ztratilo za černou záclonou začínající bouřky, ale to nedělalo Alemimu takové starosti jako Velký jižní proud, který se valil nedaleko nich a hrozil je odnést nebezpečně daleko od břehu nebo je nahnat na teď už neviditelný mys západně od Držby u Rajské řeky. Posunul kormidelní páku tak daleko, jak se jen odvážil, a doufal, že by je vítr mohl snášet na pravobok, pryč od proudu a směrem k pevnině. Ale u zdejšího pobřeží se vítr choval nevyzpytatelně.
Alemi zkontroloval barometr – jeden z nových přístrojů, které jim Aivas poskytl k lepšímu odhadu vývoje počasí. Alemi si byl dobře vědom, že je zvyklý spíš na podmínky v Neratském zálivu než na povětří jižních moří, a proto barometr často využíval, přestože se mu kvůli tomu ostatní rybáři posmívali. Studoval taky povětrnostní mapy a všechny informace o zdejších vodách, které předkové nashromáždili v Aivasových zdánlivě nevyčerpatelných „souborech“. Byl ochoten zkusit cokoli, ať to bylo sebepodivnější, jen když to mohlo prospět jeho řemeslu a předejít ztrátám na životech.
Ale když odplouval, aby vyzvedl Readise, ukazoval barometr stále „pěkně“. Říkal si, že teď už je pozdě nad tím uvažovat, a sledoval, jak vlna s bílým hřebenem naráží ze strany do člunu a odhazuje jej bokem. Poté se člun propadl do hluboké brázdy, až se Alemimu zvedl žaludek. Readis vedle něho se smál, i když se držel okrajníku člunu jako klíště. Alemi se na svého hrdinného plavčíka povzbudivě usmál. To už je vynášela další vlna s bílým pěnivým hřebenem vysoko vzhůru, aby je pak znovu srazila hluboko do úžlabí, takže před nimi vyrostla stěna zelené vody a plovoucí kotva se vznášela kdesi vysoko nad nimi. Loďka se zakymácela a přídí se zabořila do vodní stěny, která před ní vyrůstala. Přitom se do člunu nabrala voda a Readis se poslušně natáhl po kbelíku, aby ji začal vylévat, avšak Alemi ho k sobě pevně přitiskl a zavrtěl hlavou. Loďka plula dobře, i když v ní byla spousta vody, a kromě toho, čím budou v tak rozbouřeném moři těžší, tím lépe. Víc se obával převrhnutí. Ještě že důkladně vtloukl Readisovi do hlavy, jak se má zachovat, kdyby se člun převrátil. Teď nemohl dělat nic, protože křižující se vlny narážely do loďky ze všech stran a házely s ní z boku na bok, nahoru a dolů. A tak se jen jednou rukou pevně držel lodi, druhou k sobě vinul Readise a modlil se, aby bouře rychle skončila. Podobné bouřky někdy končily stejně náhle, jako propukaly. V tom byla teď jejich jediná naděje: že tenhle děsivý rozmar počasí rychle skončí.
Viděl, jak se ve stěžni objevila prasklina a potom se zlomil, a Readis mu křečovitě sevřel ruku. Náhle se na ně přivalily křížové vlny, narazily do pravoboku a v následující chvíli byla loďka dnem vzhůru a oni oba ve vodě. Alemi přivinul Readise blíž k sobě. I přes ryk bouře zaslechl, jak se chlapec polekaně rozkřičel. Potom už se zmítali ve vodě a Readis na Alemim visel jako pijavice.
Alemi prudce máchl volnou rukou, aby se i s chlapcem dostal na hladinu. Stačil se právě nadechnout, než se na ně přivalila další vlna a srazila je znovu do hlubiny. Readis se mu v náručí vrtěl, ale on nemohl dělat nic než ho držet při sobě – nesměl ho ztratit. Potom máchající rukou narazil na něco pevného. Že by jejich převrácený člun? Stiskl oblou hranu, která však nebyla ze dřeva, nýbrž z pevné kůže a svalů.
Že by plavoun? Ano, plavoun! Přestože ho oslepoval déšť i mořská tříšť, viděl jejich trupy všude kolem. Kolikrát už slyšel vyprávět o tom, jak tyhle ryby zachránily tonoucí rybáře!
V ruce svíral tuhou náběžnou hranu hřbetní ploutve a k tělu mu přilnul dlouhý štíhlý trup, který ho podepřel právě ve chvíli, kdy ho zalila další vysoká vlna – ba ne, plavoun se vrhl rovnou napříč vlnou a vyplul na hladinu na její druhé straně. Alemi držel Readise na druhé straně těla, než kterou přilnul ke svému zachránci, takže chlapec byl vystaven útokům prudkých vln. Alemimu se nějak podařilo přesunout klučíka ke svému druhému boku, mezi sebe a rybu. I přes oslepující přívaly vody viděl, jak Readis šátrá rukou, aby se na hladkém, kluzkém těle plavouna něčeho zachytil.
„To je plavoun, Readisi!“ vykřikl do hluku bouřícího moře. „Připluli nás zachránit! Chyť se té ryby!“
Tu pocítil další rybí tělo, které se k němu přimklo z druhé strany, takže byli s Readisem pevněji zaklíněni mezi nimi. Nedokázal pochopit, jak ta zvířata mohla něco takového v rozbouřených vlnách dokázat. Ovšem další opora mu dovolila trošku si vydechnout. Podařilo se mu znovu uchopit náběžnou hranu hřbetní ploutve a dokonce i malou Readisovu ruku navedl ke stejnému úchopu.
Když proplouvali další vodní stěnou, Alemiho napadlo, že Readis je dost malý na to, aby se plavounovi mohl vézt na hřbetě. Probili se ještě napříč třemi dalšími vlnami, než se Alemimu podařilo Readise vysadit na jednoho z plavounů. Velmi ho překvapilo, že ryba jeho snaze vyšla vstříc a snažila se v rozbouřeném moři zůstat co nejvíc v klidu.
„Drž se! Pevně se drž!“ křikl Alemi a pevně ovinul malé Readisovy dlaně kolem hrany ploutve. Vystrašený chlapec měl tvář bílou jako křída, ale ústa sevřená do rozhodného výrazu. Přikývl, že strýci rozumí, a sehnul se za ploutví jako jezdec na mořském drakovi.
Alemimu se tak ulevilo, že sám sevření na ploutvi povolil a hned se ho chopily zuřivé vlny. Prakticky okamžitě však pocítil káravé rýpnutí tupého nosu a do dlaně mu vklouzla náběžná hrana jiné hřbetní ploutve. Tu se však na něho zhroutila jiná vysoká vlna, smetla ho hluboko pod hladinu a musel vzít rozum do hrsti, aby nepropadl panice. Další plavoun však zůstal těsně u něho a čenichem ho vynesl na hladinu. Vynořili se společně a rybář narazil do rybího trupu, hned však oběma rukama popadl ploutev, načež ho další vysoká vlna s bílým hřebenem bokem narazila na plavounův trup. Tentokrát se mu podařilo jednou rukou udržet. Překonal panickou touhu držet se té jediné bezpečné opory ve vířícím moři oběma rukama, poddal se pohybu vody a svého zachránce. Když se ponořili do další vlny a propluli jí na druhou stranu, zahlédl Readise, jak se krčí na hřbetě svého vodního oře. Zpozoroval také kolem dokola množství dalších plavounů, a když viděl, že jsou obklopeni tolika zachránci, uklidnil se.
Po chvilce měl dojem, že bouřka slábne, anebo už se jim podařilo dostat k jejímu okraji, kde bylo moře přece jen znatelně klidnější. V každém případě se plavba stala daleko plynulejší. Zahleděl se směrem, kde podle jeho odhadu mělo být pobřeží, a skutečně zahlédl mlžný obrys břehu; úlevou se téměř rozplakal.
„Vhííí!“
Alemiho výkřik polekal a rychle se obrátil. Spatřil jednoho z plavounů, jak se vymrštil z vody a ladným obloukem se zase ztratil pod hladinou. Ostatní začali vyvádět stejně, všichni kvičeli a pískali.
„Vhííí!“ zazněl chlapecký hlásek, a když se Alemi ohlédl vlevo, viděl Readise, jak se posadil na svého plavouna téměř zpříma a s úsměvem nadšeně sledoval produkci plavounů. „To je nádhera!“ křikl hoch a dodal: „No řekni, strejdo Alemi, není to krásný?“
„Krrrásný!“ Jenomže tentokrát slovo opakovala jedna z ryb a „r“ v tom zahrčelo jako řehtačka.
Po všech stranách se plavouni vynořovali nad hladinu a pokřikovali „krrrásný“, aniž by při tom přestali se svými plavnými nízkými výskoky nad hladinu. Alemi křečovitěji stiskl ploutev svého zachránce. Nemohl věřit tomu, co právě slyšel. Říkal si, jestli ze všeho toho stresu z bouře nebo prostě z přestálého strachu nemá halucinace. Jeho zachránce vynořil temeno z vody, vyfoukl z dýchacího otvoru na vršku lebky vodu a zřetelně pronesl: „T’je krrrásný.“
„Oni mluví, strejdo Alemi, mluví!“
„Jak by mohli, Readisi? Jsou to ryby!“
„Ne ryba! Sav’c.“ Delfín, který podpíral Alemiho, vyslovil ta tři slova hlasitě a rozhodně. „Dol-fin,“ dodal zřetelně a Alemi zavrtěl hlavou. „Dol-fin mluví, mluví dobrý.“ Jako by zvíře chtělo svá slova podtrhnout, přidalo na rychlosti a vleklo ohromeného mistra rybáře svižně ke břehu.
Readisův „dolfin“ a jeho průvodci zamířili stejným směrem a také zrychlili, přičemž zvířata na okraji tvaru stále vyskakovala nad hladinu a předváděla salta, otočky i vruty.
„Mluv ještě víc, ano?“ žádal Readis dětským hláskem svého zachránce. Až bude tuhle příhodu vyprávět večer na slavnosti! A budou mu muset věřit, protože strejda Alemi je u toho a potvrdí, že si nic nevymyslel.
„Mluvit? Ty mluv. Dlouhá d’ba nikdo nemluvit,“ odpověděl dolfin plující vedle Readise. „Lidé zpátky Místo prrstání? Znova čovek mluvit dol-fin?“
„Místo přistání?“ opakoval ohromený Alemi. Dolfini znají staré jméno toho místa? Zázrak nad zázrak!
„Lidé jsou zpátky na Místě přistání,“ prohlásil malý Readis hrdě, jako by jejich návrat byl také jeho zásluha.
„Dobrrrý!“ vykřikl jeden z dolfinů, vyskočil vysoko do vzduchu a tam se obrátil, načež bez nejmenšího šplouchnutí zajel zpátky do vody.
„Skvííí!“ zapištěl další v podobném výskoku.
Z vody všude kolem slyšel Alemi rozčilené cvakání a mlaskání. Zdálo se mu, že plavounů je tolik, že sotva mohou plavat, aniž by se navzájem poranili.
„Koukej, strejdo Alemi, už jsme skoro zpátky!“ vykřikl Readis a ukazoval prstem na rychle se přibližující břeh.
Dolfini je vezli tak rychle a hladce, že se v Alemim střetala úleva nad tím, že jsou tak blízko pevné země, s lítostí, že ten neuvěřitelný zážitek už má skončit. Jakmile se plavouni dostali do mělké vody u prvních písečných lavic, zpomalili. Někteří mělčiny přeskočili, další následovali své druhy vezoucí Readise a Alemiho do zálivu oklikou, ale většina se jich obrátila zpátky k volnému moři.
Po chviličce záchranná akce skončila úplně – když Alemi zkusmo spustil nohy, došlápl na pevné mořské dno, které povlovně stoupalo ke břehu. Pustil se hřbetní ploutve ochotného zvířete a poplácal je po boku. Dolfin se otočil a třel se o něho nosem, jako by ho vyzýval k pomazlení. Pobavený Alemi jej poškrábal stejně, jako šimral svého psovce nebo malé kočkovité šelmy, kterých se v držbě objevovalo stále víc. Plavoun vezoucí Readise plul ještě blíž k souši.
„Děkuju, příteli. Zachránili jste nám život a jsme vám za to vděční,“ pravil Alemi formálně.
„My rádi. Povinnosst,“ odpověděl plavoun zřetelně, pak se elegantně otočil, obeplul písečnou kosu a jeho hřbetní ploutev se stále rychleji vzdalovala, jak spěchal za svými druhy.
„Hej!“ vykřikl polekaně Readis. Jeho vodní komoň jej bez okolků shodil v místě, kde musel chlapec stát na špičkách, aby měl ústa nad vodou.
„Pěkně dolfinovi poděkuj,“ zavolal na něho Alemi, který se co nejrychleji brodil chlapci na pomoc. „A poškrábej ho na bradě.“
„Ty to máš rád? Ano?“ Zvíře jako by to slyšelo, nastavilo Readisovi hlavu a chlapec začal šlapat vodu, aby mohl delfína poškrábat oběma rukama. „Moc ti děkuju za to, žes mi zachránil život a žes mě dovezl až k břehu.“
„Já rád, já rád!“ Potom delfín předvedl neuvěřitelný skok přes Readisovu hlavu a odplaval za svými druhy na otevřené moře.
