Ukázka z knihy Neznámí hrdinové. Josef Lukeš a skutečný Vyšší princip

OBR: Neznámí hrdinové

Každý národ má své hrdiny, ten náš na ně však rychle zapomíná nebo je nezná. Pavel Taussig, filmový historik, publicista a scenárista, ve své nové knize podle stejnojmenného televizního cyklu vzdává poctu české statečnosti. Přečtěte si ukázku z knihy Neznámí hrdinové.

OBR: Neznámí hrdinové
Ukázka z knihy Neznámí hrdinové. Josef Lukeš a skutečný Vyšší princip. Zdroj: Edice České televize

Josef Lukeš: Skutečný Vyšší princip

Mezi nejsledovanější zábavné a atraktivní filmy, u nichž není vysoká návštěvnost nijak mimořádná, se překvapivě vklínilo i okupační drama Vyšší princip. Při jeho premiéře v roce 1960 ho toužily vidět víc než dva miliony diváků. Sympatie si získal čestný a slušný člověk, který se dokázal vzepřít kruté moci.

Pavel Taussig (1949) je významný filmový historik a publicista. Řadu let se podílel na tvorbě několika televizních pořadů České televize, z nichž nejznámější jsou pravděpodobně Úsměvy českého filmu. Je také duchovním otcem diváckých anket o nejoblíbenější Veselohru století a Krále filmového úsměvu století. Dalším významným pořadem z jeho dílny byl cyklus nazvaný Pokračování příště…, který se v šestadvaceti epizodách zabýval fenoménem domácích seriálů.

Proto je tak působivá závěrečná scéna filmu, ve které profesor Málek před celou třídou prohlásí: „Studenti… profesorský sbor našeho ústavu se usnesl, pověřil mne, abych včerejší strašnou událost uvedl na pravou míru. Vaši spolužáci byli včera zastřeleni. Pro schvalování atentátu… Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem. Já protestuji tak, jako každý čestný člověk musí protestovat. Protestuji proti vraždě vašich kamarádů! Jejich nevinná, čistá krev ať padne na hlavy jejich vrahů!“

Geneze filmu

Pětistránkovou povídku publikoval Jan Drda na podzim 1945 v deníku Práce, o rok později ji zařadil spolu s dalšími deseti črtami do knižního souboru Němá barikáda, v němž oslavil hrdinství lidí bojujících proti německým okupantům. Od okamžiku, kdy si povídku Vyšší princip přečetl v novinách, snil Jiří Krejčík o jejím zfilmování.

Sedmadvacetiletý dokumentarista rozmýšlel pragmaticky: natočil by ji jako krátký film, a tak by vstoupil i do hrané kinematografie. Později někoho napadlo, že by mohla být filmová povídka součástí okupačního triptychu tří různých tvůrců. Tehdy uvažoval režisér o Jindřichu Plachtovi jako představiteli postaršího profesora přezdívaného studenty kvůli jeho oblíbené frázi „Vyšší princip“. Komik, který dokázal přesvědčivě ztvárnit i vážné postavy, by jistě byl vhodným představitelem pedagoga obdařeného kromě dojímající lidskosti i směšností.

Ostatně obdobný typ profesora Matulky představuje Jindřich Plachta ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše. Jiří Krejčík si ho představoval jako „vysokého hubeného starého mládence, trochu směšného podivína, v odřeném kabátě“.

Až teprve koncem padesátých let, kdy už byl Jindřich Plachta mrtvý, napsal Jan Drda první verzi scénáře celovečerní délky, v němž zároveň vykreslil i tísnivou atmosféru celého města v době heydrichiády. Do role profesora Málka byl obsazen František Smolík.

V knižní podobě televizního cyklu Neznámí hrdinové – Pohnuté osudy najde čtenář strhující příběhy těch, kdo hrdinně zasáhli do dějinného vývoje či prostých lidských osudů, ale na které se velmi rychle zapomnělo či zůstali neznámými. Velitel posádky, která se jako jediná v roce 1939 bránila okupantům, autor hudby neznámějších večerníčků, odsouzený v 50. letech k trestu smrti, služka u Heydrichů, která riskovala život pro druhé, sestra Franze Kafky, která pomáhala židovským dětem, nebohá Anna Letenská ve své poslední roli s oprátkou na krku, popravený profesor příbramského gymnázia, jehož osud inspiroval vznik povídky a filmu Vyšší princip, to jsou někteří z oněch neznámých hrdinů.

Jiří Krejčík odhalil, co všechno bylo nutné vykonat: propracovat školní kolektiv profesorů i studentů, zaměnit hodinu latiny za písemné maturitní zkoušky, přikomponovat i zázemí gymnázia, rodiny studentů, dokreslit hlavní postavy dramatu, třídního profesora a tři maturanty, zdůraznit, za jakou klukovinu byli mladí lidé zavražděni.

V době normalizace byl natočen film Případ mrtvých spolužáků, který měl údajně podle úvodního titulku ukázat, jak to bylo doopravdy s popravou studentů, kdo byl skutečným udavačem mezi spolužáky. Historickou pravdu se diváci filmu Případ mrtvých spolužáků ovšem nedozvěděli. Ale příběh Vyššího principu má reálný předobraz, k tragické události došlo v době heydrichiády na příbramském gymnáziu, kde před válkou maturoval i Jan Drda.

Pokusme se nyní odhalit, jak to tenkrát opravdu bylo. Kdo jsou skuteční hrdinové i ti, kdož jsou zodpovědní za jejich mučednickou smrt?

Po stopách dějů

Neznámí hrdinovéJosef Fryš, profesor na strojní průmyslovce, se zabývá historií svého rodného města. Vede nás k budově střední zdravotnické školy, ve které bývalo příbramské gymnázium. Společně vstupujeme dovnitř – už za dveřmi vidíme na stěnách a na stropě citáty starých antických filozofů. Tady se udál onen známý příběh, jehož protagonistou byl ve skutečnosti ředitel školy, doktor Josef Lukeš. Narodil
se v Plzni, do Příbrami přišel v pomnichovské době ze Slovenska. Byl klasickým filologem, v tom je shoda s literární a filmovou postavou profesora Málka z Vyššího principu.

Měl přirozenou autoritu, u kolegů a studentů si získal respekt už tím, že na počátku okupace odmítl uposlechnout rozkaz německých okupantů, kteří nařídili, že se ze školních knihoven musí vyřadit knihy rasově a politicky nevhodných autorů. O charakteru tohoto pedagoga svědčí i to, že celou kauzu, která následovala, vzal na sebe, aby tím nevystavil v nebezpečí kolegy, hlavně toho, který byl vedením knihovny pověřen.

Profesor Josef Fryš vypráví: „Dá se říci, že příčinou celé té tragické události byl časopis Světový zdroj zábavy a poučení. Student Antonín Stočes ze 6. A si v květnu jako přípravu a ukázku na řečnické téma ‚Světové malířství‘ do školy přinesl starý ročník tohoto časopisu. O přestávce, při listování v něm, se na druhé stránce jednoho čísla objevil portrét Adolfa Hitlera. Toník spontánně zareagoval

,To sem nepatří‘, list vytrhl a hodil do koše. Po stránce obsahové tam portrét sice opravdu nepatřil, ale Toníkova reakce byla za daných okolností krajně nevhodná. Bohužel odpovídala jeho naturelu. Byl plný života, ale těžko zvládnutelný. I ve třídním katalogu za první pololetí bylo jeho chování ohodnoceno 2. stupněm. V prospěchu nedosáhl ani na průměr ve třídě: z většiny předmětů měl 4, jen z tělocviku 3 a z češtiny 2. Čeština jediná ho bavila a zřejmě měl i nadání. Psal výborné slohové práce, skládal básně. Kvůli gramatice ale nedosáhl až na jedničku.

Toník byl nejmladší ze tří dětí řeznického mistra Vojtěcha Stočese. Nejstarší sestra Růžena se později provdala za dirigenta a skladatele Václava Kašlíka, mladší Jiřina – aby nezůstala pozadu – si vzala herce Josefa Hlinomaze, ale po krátké době se vrátila ke své studentské lásce a společně pak v roce 1968 odjeli do Kanady. Toníkův otec Vojtěch byl váženým příbramským občanem a členem Sokola (ovšem než ho Němci zrušili). Jeho děda Jan nechal v roce 1906 postavit na jižní straně příbramského Václavského náměstí krásný secesní dům, ve kterém celá rodina bydlela a ve kterém bylo i rodinné řeznictví a uzenářství.

Název: Neznámí hrdinové. Autor: Pavel Taussig. Vydala Edice České televize, Praha, 240 stran. Doporučená cena: 249 korun.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

1 Comment on Ukázka z knihy Neznámí hrdinové. Josef Lukeš a skutečný Vyšší princip

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*