×
TOPZINE.cz

Ukázka z knihy Největší laskavost Cath Staincliffeové

FOTO: Největší laskavostJaké to asi je prokázat někomu laskavost a být kvůli tomu souzen? Asistovat při sebevraždě milovaného člověka a následně být obviněn z vraždy? Deborah Shelleyová, ústřední postava románu, stále ještě zdrcená ze smrti manžela, prochází soudním procesem a čeká na verdikt poroty. Bude odsouzena na doživotí, anebo shledána nevinnou? Přečtěte si ukázku z knihy Největší laskavost od Cath Staincliffeové, kterou vydala Mladá fronta!

FOTO: vězení
Ilustrační foto, Zdroj: distributor filmu Cela (1959)

„Zdá se, že je zajímají jeho léky,“ řekne právnička, jakmile se octneme o samotě.

„Pitva možná ukázala něco, co přece jen musejí prozradit. Užíval Neil pravidelně léky?“

Chce se mi říct bez komentáře. Kolik jí toho říct? Můžu jí věřit? „Bral antidepresiva.“

„Trpěl depresemi kvůli své nemoci?“

Hloupá otázka. „Ano.“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl klidně.

„Ještě něco?“

„Míval záchvaty dušnosti a dost ho bolívaly svaly. Praktický lékař mu na to dával utišující léky. Morfin.“

„Bral si ho sám?“

„Ano.“

„Kde jste léky uchovávali?“

„U jeho postele.“

„Takže k nim měl přístup. Je možné, že by se Neil sám předávkoval?“

„Možné to je,“ připustím, kolena přitisknutá k sobě, zaťatými prsty nohou se držím podlahy.

„Vy jste mu toho rána nedávala nic?“

„Ne. Jen v poledne trochu vina.“

Ozve se zaklepání na dveře a ona se jde podívat, kdo to je. Chvilka na vydechnutí. Vyčerpaně se v židli sesunu.

Vrátí se dovnitř a říká, že se na pár minut vzdálí. Potřebuji něco?

Jo, zázrak. Zavrtím hlavou.

Je zpátky za deset minut. Chvilku si rovná papíry a soustřeďuje myšlenky. „Policie nařídila další pitvu.“

Nejsem si jistá, jaká reakce se ode mě očekává. Je to dobře?

Vidí, že jsem zmatená, opře se dlaněmi o kolena. Má velké ruce, ale útlá zápěstí. Vlastně je dost hubená, až na ty tlapy.

„Chtějí potvrdit výsledky té první. V takovém případě si můžeme vybrat, jestli má být provedena i nezávislá pitva – pokud nedůvěřujeme jejich nálezům.“

Co zjistili? Nevěřím si natolik, abych se zeptala. Právnička mluví dál, ale já si představuji Neila, jak má rozpáraný hrudník a jak někdo váží a měří jeho vnitřnosti. Ne dvakrát, ale třikrát. Jistě, on už tady není, tělo je jenom schránka.

„Dobrá, máme částečné údaje z pitevní zprávy. Je to, jak jsem si myslela. Potenciálně smrtelná dávka morfinu a také alkohol v krvi. Můžeme si teď zjednat vlastního lékařského odborníka, aby interpretoval výsledky – že je například možné, že nemoc motorického neuronu ovlivňuje schopnost těla zpracovávat leky. Jejich hladina se může s časem zvyšovat, to je určitě nešikovný příklad, ale chápete, kam mířím?“

Přisvědčím. Podepře si rukama boky a narovná se. „Chtějí ještě jeden výslech. Teď je půl sedmé. Musejí vám umožnit osmihodinový odpočinek plus přestávku na jídlo, takže v tom už nemůžou pokračovat moc dlouho. A já vám radím, abyste se dál držela svého práva na mlčení.“

Nechám klesnout oční víčka, doufám, že někde najdu trochu energie. Dotkne se mojí ruky. „Přišel by mi vhod ještě šálek čaje. Pro vás zase to samé?“

„Díky.“

Sofie teď nejspíš dělá domácí úkoly u seriálu Hollyoaks.

„Nechají mě jít dneska večer domů?“

„Nevím. Těžko říct.“

„Když jim vysvětlím…“ začnu třaslavým hlasem, „když budu řádně vypovídat…“

„To bych nedoporučovala. Každá drobná odchylka v tom, co řeknete, by mohla znamenat katastrofu. Dosud nemáme plně zpřístupněné důkazy. Dostala byste se do velmi zranitelné pozice.“

„A nejsem v ní už?“

Chvilku se na mě zadívá. „Mohlo by to být mnohem horší.

Opatrnost je namístě. Cokoli řeknete, to znamená cokoli, může byt použito proti vám. Poskytnout výpověď by bylo velice unáhlené.“

Ustoupím jejímu argumentu.

„Můžete zavolat mojí dceři a říct jí, že se zdržím, že zařizuji nějaké právní záležitosti v souvislosti s –“ nedokážu větu dokončit.

„Budu opatrná.“

Teď už vím. Něco se zvrtlo. Jako když se zavlní dvoubarevná laťka a zablýskne se ta druhá barva. Nechají si mě tady.

Jsme ve stejné výslechové místnosti. Bezkomentářuji už asi hodinu. Jsem úplně vyřízená, od hlavy až k patě. Detektiv zůstává v dobré náladě, ale tentokrát klade otázky jeho kolega, neoholený detektiv seržant Mercer. Je trochu ostřejší.

Dotazy jsou podbarvené nedůvěrou.

„A vy netušíte, jak si mohl váš manžel vzít tak velkou dávku morfinu?“

„Bez komentáře.“

„Vy jste neučinila žádný pokus, abyste manžela oživila?“

„A proč?“

„Bez komentáře.“

Pravě detektiv Bray však zasáhne do hovoru a zpřístupní důkaz. Všimněte si, jak jsem pochytila hantýrku. Bomba pro vás i pro mě. „Pitva uvádí známky petechiálního krvácení, to je poškozeni cévek v očích, a tekutinu v plicích. To odpovídá udušení.“

Vzduch v místnosti nehybně visi. Do ticha bzučí kamera.

Cítím, jak mi pulz vyskočí do krku. Lítice, dcery noci, si mě našly. Vědí, že mám na rukou krev, a přicházejí. Ve vlasech jim syčí hadi a z očí kape krev, ty tři mě uštvou k šílenství.

Detektiv nachýlí hlavu ke straně, oči má mírné, upřímné, vybízejí mě k důvěře. Jestli promluvím, říká, jestli s ním prostě budu mluvit, pak bude všechno dobré.

„Já manželovi neublížila. Miluji ho.“

Gleasonová se mě honem pokouší zastavit. „Deboro! Ráda bych si se svou klientkou promluvila v soukromí, prosím.“

Detektiv souhlasí.

Vyjdeme z místnosti a pustí nás do vedlejší. Právnička za mnou zavírá dveře.

V puse mám svíravou pachuť, chemickou, jak po větrových bonbonech. Kdy jsem naposledy jedla? Nemůžu si vzpomenout. Říká se tomu ketony, když je tělo vyčerpané a sahá do tukových zásob. Měla jsem je v moči, když jsem čekala Adama. Nakoupili jsme glukózové tablety, abych získala rezervy, ale nedokázala jsem v sobě nic udržet.

Gleasonová se zhluboka nadechne a vydechne. Narovná paže, sepne ruce za krkem a protahuje se. Pak ruce spustí.

„Sice ještě stále nemáme plný přístup k důkazům,“ říká, „ale léky v krvi a petechiální krvácení jsou silným forenzním důkazem, že se nejednalo o přirozenou smrt. Nechcete opravit něco v popisu události, které jste mi předtím vylíčila?“

„Ne.“

„Dobře.“ Kývne hlavou. „Pak je mimořádně důležité, abyste se k ničemu nevyjadřovala. Teď víc než předtím.“

„Ano. Promiňte.“

„Cítíte se natolik v pořádku, že můžete pokračovat?“

Chtějí mě vyslýchat potřetí. Magická trojka, známe ji všichni – tři sestry, princezny, čarodějnice, prokleti, přání a zrady.

Když opět pokračujeme, je patrná změna v ovzduší, detektivové jiskří nově nabytou energií. Možná něco rychle pojedli, prošli se na čerstvém vzduchu. Dali si zmrzlinu nebo čerstvou kávu.



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..