×
TOPZINE.cz

Milan Kohout ve své prvotině varuje: Proveď vola světem, volem zůstane

FOTO: Proveď vola světem, volem zůstane!Ukázka z knihy! Nakladatelství Petr Štengl přichází z knižní prvotinou známého performisty Milana Kohouta nesoucí název Proveď vola světem, volem zůstane. Pojítkem této částečně autobiografické knihy složené z humorných, tragických i krutých minipříběhů je, jak už název napovídá, spletitá pouť hlavního protagonisty, na jejímž konci má být svoboda. Je tomu však skutečně tak?

FOTO: Proveď vola světem, volem zůstane
Proveď vola světem, volem zůstane, Zdroj: archív nakladatelství Petr Štengl

Bláto v dešti

„Zasraný komunisti!“ zařval jsem po okupaci Československa z okna našeho bytu v novostavbě, když mi bylo patnáct let. Zařval jsem to strašlivě nahlas, aby to slyšelo celé sídliště na Slovanech v Plzni.

Zvuk mého výkřiku se vydal na cestu prostorem, přes Evropu a Atlantický oceán až do Bostonu v zemi modrých kopců.

Tam se odrazil od malého kapesního zrcátka a vydal se na cestu zpátky.

Sousedka ten večer přišla k mým rodičům a ustrašeně jim říkala, co jsem křičel a že mě za to můžou zavřít.

Bylo krátce po okupaci Československa. Ještě před prázdninami nám učitelé vykládali něco o demokracii a svobodě a najednou se po srpnu otočili a v hrůze ze ztráty zaměstnání nám začali hustit do hlavy zase bláboly o komunismu a nasadili znovu vyučování ruštiny. Pro mě to byl neuvěřitelný podraz. Nemohl jsem pochopit, jak je to možný.

„Dospělý jsou zrádci,“ řekl jsem si. Tohle trauma chtě nechtě nasměrovalo můj život.

***

Večer jsem vzal tužku a papír a napsal jsem povídku:

Josef a Prachmen

Josef si vzal koště a šel vymetat prach.

Na půdě byl strašně černý a hustý prach, protože ten dům byl uprostřed hučícího zakouřeného města. Začal zametat prach a prach tvořil obrovské mraky, které kroužily mezi trámy.

Najednou uslyšel, že ze země někdo křičí. Sehnul se a rozhlížel se dokola. Žárovka byla na půdě slabá, ale přece cosi zahlédl. Od trámů přicházela malá černá figurka a zoufale mávala rukama. Když přišla až k Josefovi, řekla: „Jsem Prachmen, a jestli mi zameteš všechen prach, tak mě zničíš!“

„To bych nerad,“ zhrozil se Josef, „to bych skutečně nerad, ale mohl byste mi vysvětlit, proč bych vás zničil?“

„To je jednoduché,“ vykřikl Prachmen. „Kdyby nebyly trámy pokryté krásným prachem, kdyby chuchvalce prachu nevisely z tašek a nepadaly do prastarých pavučin plných mrtvých much a můr, kdybych v nocích nemohl dlouhé hodiny tančit v závějích prachu tak, až se prach víří, zmítá se a odplouvá společně s průvanem, kdyby prostor nebyl plný voňavého prachu, tak bych zemřel žalem.“

„Tak to já tedy nebudu zametat!“ honem povídá Josef, „a jestli chcete, pojďte se mnou dolů na chleba se sádlem.“

A tak šli a od té doby byli nejlepšími přáteli, protože Josef taky moc čistý být neuměl.

Někdo nechal stát bednu od nového piana na chodbě v přízemí. Když jsme s Michalem přišli ze školy, hned jsme si řekli, že si v té bedně nahoníme ptáky. Tak jsme do ní vlezli, školní tašky jsme nechali na chodbě, zabouchli jsme za sebou víko, posadili se a Michal povídá: „Co kdybych ho nejdřív nahonil tobě a ty pak mně?“ „To je supr nápad,“ souhlasil jsem a zavřel oči, takže už jsem neviděl ani nitě světla prostupujícího škvírami mezi dřevěnými prkny. Michal mi ho vzal do ruky a já si představoval Bártovou, jak tam se mnou v té bedně sedí a honí mi ho, a netrvalo ani dvě minuty a už jsem vystříkl a spokojeně zavzdychal a schoulil se do klubíčka. Michal se po chvíli dožaduje: „No, a kdy ho nahoníš ty mně?“

Ale já jsem najednou vůbec neměl chuť mu ho honit, protože na mě padl děsný smutek a cítil jsem se, jako kdybychom přeskočili celý život a seděli už v rakvi. Michal se nasral a zařval: „Do prdele, já ti ho nahonil a ty mi ho teď nahonit nechceš?“ Vyskočil a praštil se do hlavy. Hned mu došlo, že jsme v oné bedně jako v pasti života, protože jakmile jsme vlezli dovnitř, zaklapl za námi zámek.

Tak jsme tam seděli a vyčkávali a volali o pomoc jako o život, až najednou po několika hodinách jde kolem kamarád Daniel a povídá: „Do prdele, co děláte v tej bedně?“ A otevřel nám a my jsme vylezli a povídáme mu: „Nechceš naučit něco do života?“

Od té doby jsme si je honili ve třech.

Čím déle jsme chodili do socialistické školy, tím víc se nám pod kůži vrylo, že se všechno musí dělat kolektivně a že by si lid měl vytvářet k životu společný prostor. Takže jsme si po nějakém čase společného honění čuráků řekli, že potřebujeme nějaké pohodlné a teplé místečko.

Daniel měl starou babičku, která každý den chodila do zapadlé čtvrti v Plzni-Božkově. Říkalo se tam v Jerichu. Měla dvě místnosti v domě, který jim nechali komunisté po znárodnění jejich továrničky na nábytek zvané Benona.

Celá rodina se ze znárodnění majetku trochu pomátla a Danielova poloslepá babička denně vyrážela do ulic a hledala v odpadcích staré harampádí, které pak vláčela za sebou až do Jericha, kde ho uskladňovala. Asi pro budoucí časy, až se zase vrátí kapitalismus a všecko se to ku blahu firmy zužitkuje. Jericho byl úplně zapadlý kout božkovské čtvrti a téměř nikdo nevěděl, jak se tam dostat. Jako by se tam zastavil čas a všechno zamrzlo v roce 1948. Okolní zahrada byla zavalena šrotem a odpadky a uvnitř této změti hmoty stál starý rozpadající se dům, ve kterém žila tlustá nemocná stařena. Vycházela jen za nocí a pomocí svých berlí, jejichž madla měla obalená hadry, se šourávala ke starému stěhovacímu vozu, který měl zpuchřelé prázdné pneumatiky a na boku nakreslený šťastný obličej nového majitele nábytku Benona. Uvnitř vozu pak trávila o svíčce celé noci a k ránu se zase šouravě vracela do svého bytu.

My jsme se vždy snažili zjistit, co v tom voze celé ty noci dělá, a často jsme se tiše připlížili a hledali nějakou skulinu, skrze kterou bychom ji mohli pozorovat. Ale jediné, co jsme mohli zahlédnout, bylo plápolavé malé světýlko svíčky, která jakoby uměle držená při životě chtěla uchovat věčný plamen příštích časů, kdy někdo přijde, napumpuje pneumatiky stěhovacího vozu a vyrazí s novým voňavým nábytkem za dalšími šťastnými spotřebiteli.

Daniel přemluvil babičku, že si z jedné z místnosti uděláme klub mládeže. Celý den jsme pak vynášeli ohromné množství starých nepotřebných krámů, všechno jsme umyli a vymalovali stěny, vyprášili starý otoman a na zem jsme položili koberce.

Pak jsme si sedli kolem stolu uprostřed místnosti, všechno pořád úžasně vonělo tím letitým prachem, a začali jsme se dohadovat, jak se náš klub bude jmenovat. Michal povídá: „Jak víte, tak mně emigroval z republiky strejda, a už psal, že je v americkém Oregonu. Psal, že prej je tam úplně jinej život, všichni se tam pořád jenom smějou.“ Vytáhl nádherný kalendář a my jsme v něm listovali a žasli nad oregonskými přírodními krásami a já si prohlížel zejména jeleny na horských loukách a zdálo se mi, že se také smějou… A protože se nám obrázky velmi líbily, domluvili jsme se, že se náš klub bude jmenovat Klub Oregon. Fotky z kalendáře jsme zarámovali a pověsili na stěny. Ale nějak jsme ten den už neměli chuť si ho honit, protože se při tom nedá smát.

Když jsme tam přišli příště, Michal prohlásil: „Nemáme žádnou inspiraci na honění, tím to je!“ Vzal jeden z těch obrázků na stěně a na opačnou stranu nalepil akt krásné ženy, který vytáhl z kapsy. Postupně jsme na všechny rubové strany obrázků nalepili nahé ženy a vždycky, když jsme přišli, obrazy jsme obrátili a pověsili zase zpět na stěny a ze všech stran na nás koukaly štíhlé dlouhonohé a dlouhovlasé krásky šedesátých let a my jsme seděli na vyprášeném otomanu a všichni tři jsme si je honili a vychvalovali si, jaké k tomu máme pohodlí a neuvěřitelnou inspiraci.

Michal našel dokonce starou dřevěnou slánku a slavnostně navrhl: „Od této chvíle budeme střádat všechno naše vyhoněné semeno do této nádobky.“ Dno slánky se za nějaký čas rituálně pokrylo bílým práškem z milionů uschlých kolektivistických spermií. Při odchodech jsme nádobku s horami našich „umírajících dětí“, jak jsme tomu říkali, postavili na stůl jako slánku plnou soli života.

Následující sobotu jsme přišli a slánka ležela na židli vedle babiččina gauče a vedle ní se válel nedojedený krajíc chleba…

Převzato z knihy Milana Kohouta: Proveď vola světem, volem zůstane. Vydalo nakladatelství Petr Štengl v Praze, 2010.



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..