Ukázka z knihy Léky smutných. Čím se dají vyléčit lidské starosti?

OBR: Pavel Gotthard: Léky smutných

Nejspíš na sobě budou mít černé šaty a těžké punkové boty s kovovou špičkou. Potkáte je ve skupinách historického šermu, na metalových koncertech, ale i v knihkupectvích s fantasy literaturou. Jsou to mladí lidé žijící ve vlastních světech, které jsou pro ně zajímavější než reálný život.

OBR: Pavel Gotthard: Léky smutných
Hrdinou prózy Léky smutných je student žurnalistiky David, který zažívá první vážnou milostnou krizi. Zdroj: Nakladatelství Host

„Viděl jsem v tramvaji holku v metalovým tričku. Měla dlouhej kabát a takový ty vaše těžký, pankáčský boty. Glády.“
Řidičovy ruce se na volantu chvěly, jak stará škodovka poskakovala po namrzlé dlažbě. „Vypadala jako ty.“

Léky smutných jsou příběhem o rozpadu milostných vztahů, izolaci a hledání sounáležitosti. Především ale o problémech, které občas dotírají na každého, kdo rád tráví čas v realitách knih, filmů nebo her. Na hranici mezi fantazií a realitou tak vyvstává otázka: Čím se dají vyléčit lidské smutky?

Když dívka vedle něj dlouho neodpovídala, na okamžik se k ní otočil. Opírala se o okénko a pozorovala sníh, jak létá našedlou září světlometů a lepí se na čelní sklo. Zdálo se, že spí s otevřenýma očima.

„Četla nějakej paperback,“ pokračoval řidič. „Takovej ten tlustej, co ho musíš držet oběma rukama, jinak se ti sám zavře. Už nebylo kde sedět, tak u toho stála. Celým tělem se opírala o tyč, jen aby měla volný ruce a mohla držet tu pitomou knížku. A kolem chodili lidi, strkali do ní batohama, loktama, vším, ta tramvaj s ní házela a ona pořád četla. A nejdnou mi jí přišlo strašně líto.“

„Chtěla jsem za ní přijít, obejmout ji a říct: Jen klid, píšu do Dechu draka a taky vím, jaký to je, bejt fantazák. A vím, co udělat abys byla šťastná. Jenže…“ řidič riskoval krátký pohled na stranu, „jenže mám kamarádku – úplně jako ty – a ta mi to zakázala.“

Dívka vedle něj se konečně pousmála. Měla výrazné rty a nezvykle dlouhé vlasy, které se jí přes ramena plazily až do klína.

„Pět a dost,” řekla. „To je dobré pravidlo.“
„Ale o tom tvým gothikovi se mluvilo.“
„Už nemluví.“

Škodovka se proplétala nočními ulicemi. Na všech semaforech blikala oranžová a jen občas minuli jiné auto. Na východě začínalo svítat. Jako kdyby někdo odspodu trhal černý igelit oblohy a zpod něj se dralo okrové světlo.

Hrdinou prózy Léky smutných je student žurnalistiky David, který zažívá první vážnou milostnou krizi. Jeho přítelkyně si našla jeden imaginární svět a stále častěji se do něj vytrácí. Jak David brzy zjistí, ze všech možností, jak svůj vztah zachránit, mu zbývá jediná: vydat se tam za ní. Tak začíná cesta, která Davida přivede až k polykání prášků na spaní a nocím stráveným na podlaze opuštěných zbořenišť.

Zastavili kousek za širokým betonovým mostem. Řidič zajel k chodníku a vypl motor. „A co Andrej?“

Dlouhovlasá dívka zavrtěla hlavou a začala si zapínat koženou bundu. Místo zipu na ní měla přinýtované ocelové spony. „Takže nemáme jiný místo?“ vzdychl řidič.

OBR: Pavel Gotthard: Léky smutnýchVystoupila z auta a silně za sebou bouchla dveřmi. Řidič na ni vyčítavě zavrtěl hlavou přes umazané okénko, nasadil si čepici a také vystoupil. Lednový vítr byl plný vloček a bolestivě kousal do tváří.

Společně pak vykročili ke kraji mostu, odkud klesalo schodiště dolů k Vltavě. Kolem něj se táhl plot s logem stavební firmy a za ním se k nebi drápaly kostry dvou rozestavěných výškových budov. Po namrzlých schodech sešli až k řece. Těsně u břehu stála tlející dřevěná loděnice se zasněženou střechou. Byla hned na okraji staveniště, takže to vypadalo, že ji každou chvíli pohltí výkopy. Na její vrata někdo sprejem nastříkal graffiti, které se teď nezřetelně bělalo ve vzdáleném světle lamp. Byla to stylizovaná kresba dračího těla, jako ze středověkého erbu. Dívka se opřela do vrat a vklouzla dovnitř.

Lodě tu nebyly žádné, jen plesnivějící stojany. Podlaha byla pokrytá šedou špínou, cigaretovými nedopalky a sněhem, který se sem dostal děravou střechou. A přesně uprostřed se vedle sebe tísnila tři těla zabalená ve spacích pytlích.
„Andreji,“ dívka se sklonila nad nejbližší spacák a zatřásla s ním. „Vstávej.“

Člověk ve spacáku se ani nepohl, a tak se otočila k jinému. „Ezechieli, svítá.“

Někdo se uvnitř zavrtěl. Otvor pro hlavu měl stažený nadoraz, takže trvalo, než zevni

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*