Ukázka z knihy Krev a mlíko. Nobelista Mo Jen vychází konečně v češtině

OBR: Mo Jen: Krev a mlíko
Ukázka z knihy Krev a mlíko. Nobelista Mo Jen vychází konečně v češtině. Zdroj: Nakladatelství Mladá fronta

Obrazotvornost, šťavnatost, osobitý jazyk i vytříbený smysl pro humor. První z románů čínského spisovatele Mo Jena se konečně dočkal českého překladu. Epochálního románu s názvem Krev a mlíko se ujal Denis Molčanov, držitel ceny Magnesia Litera za překlad.

OBR: Mo Jen: Krev a mlíko
Ukázka z knihy Krev a mlíko. Nobelista Mo Jen vychází konečně v češtině. Zdroj: Nakladatelství Mladá fronta

Kniha první
Pastor Maloja, blaženě se povalující na peci, zahlédl paprsek červeného světla, jenž ozařoval růžovou hruď Bohorodičky i buclaté tvářičky Syna Božího. Když před rokem v létě zatékalo do domu, dešťová voda zanechala na olejomalbě řadu žlutohnědých flíčků. Bohorodičce i Synu Božímu kanul z tváře zaražený výraz. U okna visel pavouk, odvíjel svou stříbřitou hedvábnou nitku a pohupoval se ve vánku.

MO JEN (*1955) pochází ze zapadlého kouta východočínského Šan-tungu. Narodil se do rodiny chudých rolníků, s níž si prošel všemi katastrofami, které Čínu 50. a 60. let postihly. V roce 1978 vstoupil do armády, díky níž unikl kolotoči polní dřiny, mohl dostudovat a na začátku 80. let začal publikovat. Mo Jen patří k silné generaci autorů, která po Maově smrti v době reforem a politického uvolnění o překot naplňuje literární vzduchoprázdno uvnitř probouzející se společnosti. V roce 2012 za svůj „halucinační realismus, v němž se snoubí lidové vyprávění, historie a současnost“, získal Nobelovu cenu za literaturu.

„Ráno pavouček štěstí věští, večer bohatství,“ říkávala krásná žena s bělostnou pletí. Co šťastného věští asi mně? Hlavou mu probleskovala nebeská tělesa podivných tvarů, o kterých se mu právě zdálo, od cesty zaslechl zvuky vrzajícího kolečka, zaslechl křik jeřábů přicházející z dalekých mokřad i to nepříjemné mečení kozy. Ozývalo se bubnování vrabčáků narážejících na papír v okně, zatímco straky skřehotaly na topolu za dvorem. To skutečně vypadá na šťastný den.

V hlavě se mu nečekaně rozsvítilo, ona krásná žena s ohromným břichem se náhle vynořila v záplavě světla, rozpálené rty se jí třásly, jako by chtěla něco říct. Plod nosila již jedenáct měsíců a dnes jistojistě porodí! Pastor Maloja v mžiku pochopil význam houpajícího se pavouka i stračího skřehotání. Jediným trhnutím se napřímil a seskočil z pece.

S černým džbánem v ruce se vydal k hlavní ulici za kostelem, ale to už vidí kovářovu ženu, paní Lü z rodu Šang-kuanů, jak na ulici v předklonu zametá, pecní metličku v ruce. Srdce se mu zbláznilo, rty se rozechvěly:

„Hospodine, Hospodine všemohoucí…,“ zašeptal tiše. Ztuhlými prsty se pokřižoval na prsou a pak začal pomalu ustupovat k rohu u zdi, odkud chtěl v tichosti pozorovat vysokou, macatou postavu paní Lü. Ta naprosto nehlučně, pozorně smetala zeminu zvlhčenou noční rosou, z které pak s velkou pečlivostí odhazovala všechny nečistoty.

Gesta obrovské ženy byla neohrabaná, avšak nabitá neobyčejnou silou, dozlatova zabarvená čiroková metla v jejích rukou vypadala jako nějaká hračka. Jakmile měla ošatku plnou, pěkně ji udusala svou širokou dlaní, popadla oběma rukama a nadzdvihla.

Paní Lü s ošatkou plnou hlíny zrovna odbočovala do uličky vedoucí k nim na dvorek, když za sebou zaslechla nějaký kravál. Obrátila se a viděla, jak se velká, černě lakovaná vrata panství Šťastné žití, patřící nejbohatší rodině v městečku, pootevřela a vyrojilo se z ní několik ženských stvoření. Na sobě obnošené šaty, tváře ušmudlané od sazí vytřených ze spodu kuchyňského kastrolu. Jak to, že jsou ženy z rodiny, v níž se obyčejně nosí hedvábí a brokát, kde jsou všechny vždycky dokonale nalíčené, nastrojené právě takhle? Vozka přezdívaný Starej Sýkora táhne ze dvora odnaproti zbrusu nový povoz s kaučukem kolem kol, zastřešený černou plachtovinou.

Denis Molčanov (*1973 v Pardubicích) se po delším pobytu v zahraničí (Francie, Čína) usadil v Praze, kde se věnuje literární publicistice a překladu. Překládá z francouzštiny (Camus, Bobin, Lambersy), čínštiny (Gao Xingjian, Mo Yan) a angličtiny (Janet Frame).

Ženy ani nečekají, až zabrzdí, a už se hlava nehlava derou nahoru. Vozka si dřepl k orosené soše lva a beze slova si zapálil. Pán domu a majitel sídla Šťastné žití, S’-ma Tching, vychází rázně ze vrat, v ruce dlouhou mušketu. Pohybuje se hbitě, pružně jako mladý muž. Vozka se ihned staví na nohy, oči upřené na svého pána.

S’-ma Tching mu vytrhl fajfku z ruky, několikrát si sám velmi hlasitě zabafal, pak zvedl bradu, zadíval se do nebe, zrůžovělého blížícím se svítáním, zívl a pronesl:

„Tak už jeď a zastav se až na konci mostu přes Inkoustovku, tam vás dojedu.“

Vozka chytil jednou rukou opratě, druhou máchl bičem, zatáhl koně zpátky, otočil vůz. Dámy nahoře se sesedají dohromady a už štěbetají jedna přes druhou. Vozka práskl bičem, vůz se rozjíždí volným klusem. Rolničky pověšené na chomoutu se rozzvonily, kola se rozbušila, rozvířil se prach.

S’-ma Tching přímo na ulici s bohorovným klidem močí, ještě zařve něco za vozem, který se již ztrácí v dálce, a s mušketou v náručí šplhá na hlásku. Je tři sáhy vysoká, vystavěná z devětadevadesáti tlustých kuláčů. Úplně nahoře se nachází nevelká plošina, do níž je zasazen rudý prapor.

OBR: Mo Jen: Krev a mlíkoByl zvlhlý, takže v ranním bezvětří zcela bezvládně plandal. Paní Lü pozorovala S’-ma Tchinga, jak stojí na plošině a napjatě pozoruje obzor na severozápadě. Div že si krk nevykroutí, chřípí ohrnuté, jako když husa loká vodu. Jako husté bílé chmýří se přivalil oblak mlhy, pohltil ho a zase vyplivl. Krvavě rudá záře rozbřesku mu zalila obličej. Paní Lü má pocit, že jeho tvář se potáhla něčím lesklým, lepkavým, oslňujícím, slupkou rozpouštějícího se cukrkandlu.

S’-ma Tching zvedá ruce a s nimi i mušketu vysoko nad hlavu, obličej zarudlý jak kohoutí hřebínek. Paní Lü zaslechla nepatrný zvuk, náraz úderníku v závěru zbraně. S’-ma Tching nadále velmi vznešeně třímá svou mušketu. Pani Lü též čeká, i když jí ošatka plná hlíny těžkne v rukou, nabývá dojmu, že si v téhle nepřirozené poloze musí zlomit vaz. S’-ma Tching konečně spouští zbraň a křiví ústa jak trucující kluk. Začíná nadávat své zbrani, slyší ona. Ty prevíte jeden!

Tak ty nechceš střílet?! Opět ji zvedá, spouští úderník, malé cvaknutí, a konečně, z hlavně vyráží oheň, červánky z toho na chvíli pobledly, jeho rudá tvář zesinala. Tu poklid městečka natrhl pronikavý zvuk, jako by se nebe na okamžik zaplnilo tou červánkovou září, širokou paletou odstínů, jako by nesmrtelné bohyně stály na okrajích oblaků a rozhazovaly kolem okvětní lístky jasných barev.

Paní Lü z rodu Šang-kuanů naplnilo silné vzrušení. Byla sice jen kovářovou ženou, v hutnickém řemesle však byla mnohem zdatnější než její manžel, jí se při pohledu na kov a oheň vždycky rozpálila krev. Rozpálená krev přicházela do varu, čistila jí žíly. Svaly se jí napínaly jeden po druhém jako býkovec vytažený z pouzdra, černé železo dopadalo na rudé, jiskry sršely kolem dokola, pot zaplavoval záda, z rýhy mezi jejími mocnými prsy byla najednou řeka, vůně tavící se krve a kovu naplnila vzduch. A ona vidí S’-ma Tchinga, jak tam na vysoké plošině nadskočil.

Vlhké ranní ovzduší nasáklo kouřem a zápachem střelného prachu. S’-ma Tching ze sebe vysokou fistulí vyráží poplašný signál, který se nese celým severovýchodním koutem Náhorních Pustin: „Staršinové, rolníci, japonští ďáblové jsou tady!“

Ukázka převzata z knihy Krev a mlíko. Autor: Mo Jen. Přeložil: Denis Molčanov. Vydalo nakladatelství Mladá fronta, 2013, 616 stran. Doporučená cena: 399 korun.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

1 Comment on Ukázka z knihy Krev a mlíko. Nobelista Mo Jen vychází konečně v češtině

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*