2 fotky 
Výbor dosud nepřeložených povídek terstského spisovatele Itala Sveva mapuje jeho tvůrčí dráhu od prvních textů. Jaké jsou povídky od nejvýznamnějšího novodobého italského prozaika, který se chystal skoncovat s tou směšnou a škodlivou věcí, které se říká literatura?
Rosina se hned prvního večera chovala tak, aby ani jednomu z nich neukřivdila. Zdroj: Nakladatelství Paseka
Boj
Mladá žena, která žije sama a ve svém příbytku volně přijímá pánské návštěvy, je něčím, co náleží tomu, kdo si to chce vzít. Alespoň si to tak mysleli Arturo Marchetti a Ariodante Chigi, první slavný básník z N., ten druhý stejně tak slavný, ale jakožto herec, šermíř, pěstitel sportu. Přesně tohle si v duchu říkali první večer, kdy se jim dostalo přijetí u Rosiny, pěkné blondýnky, která se do N. přistěhovala teprve nedávno. Získat ji muselo být snadné, ale našim dvěma celebritám ztěžovala situaci jejich simultánní přítomnost.
Italo Svevo (1861 až 1928) patří k nejvýznamnějším novodobým italským prozaikům. V českém překladu vyšly vedle jeho stěžejního románu Vědomí a svědomí Zena Cosiniho ml. romány Život pana Alfonsa a Senilita a povídkový soubor Povedený kousek.
Rosina se hned prvního večera chovala tak, aby ani jednomu z nich neukřivdila. Nepochybně jí neunikla působivá výmluvnost básníkova, jeho duchaplnost, krása jeho tváře, bohužel bezvousé, zato však obdařené modrýma očima, plnýma citu stejně jako jeho slova; svůj účinek však na ni měla i mužná krása tmavovlasého Ariodanta, jeho rozvážné, chvílemi však energické pohyby, jeho zvučný a krásný hlas. Ctnosti jednoho byly ke škodě tomu druhému.
Rosinin byt opustili současně a na ulici, než se rozloučili, se básník, který nedokázal odolat pokušení pátrat po záměrech obrovitého soka, zeptal: „Sympatická, že ano?“
„Sympatická,“ zopakoval Ariodante lhostejně. „Chodí trochu shrbená, což je škoda, kdyby nosila tu svou blonďatou hlavinku výš, vypadala by lépe.“
Při té kritické poznámce spadl Arturovi kámen ze srdce: „Zdá se, že se mu nelíbí; to se ví, muži, který svedl tolik žen, na jedné víc či méně už nesejde.“
Zato chudák Arturo dosud trávil život čtením a psaním. Jeho mládí dohasínalo v pětatřiceti létech a on se teprve tehdy rozhodl, že do svého bytí vpustí nový prvek, ženu. Do té doby snil o ženě jako o ideálu, o smyslu života; uchovával se pro ten smysl, chtěl, aby své ženě mohl nabídnout mladé, nedotčené srdce. Žena, o níž tolik snil, musela být zcela výjimečná bytost a musela mít hlavinku, jež by si zasloužila vavřínový věnec, který jí na ni chtěl vložit. Ale ta žena nepřicházela, a když se mu zdálo, že ji našel, zhrdla nabízeným vavřínovým věncem pro umělé květy z kovu či kvůli pouhému krystalickému uhlíku.
Nyní ho to čekání už znavilo, seznámil se tedy s Rosinou a v duchu si říkal: „Chci se alespoň pobavit; když najdu něco lepšího, opustím ji, jinak z ní udělám román svého života.“
Ke svému překvapení i následující den našel u Rosiny Ariodanta. Zdálo se, že obr nemá zhola nic na práci, když může věnovat svůj čas ženě s tak mizerným držením těla.
Arturo dokázal najít tu správnou chvíli, aby hbitě učinil své vyznání; chtěl Ariodanta předběhnout. Jeho slova v sobě měla žár dávné vášně, přitom mířila k ženě, kterou poznal předchozího dne; nebyla to však tato žena, kdo v něm probudil lásku, byla to láska dávného data, jíž zahrnul náhodnou ženu. Ženuška se zdála dojatá; poté co se výřečným Arturem nechala přesvědčit o tom, že láska může vzklíčit, vyrůst a zmohutnět během čtyřiadvaceti hodin, však projevila takový nedostatek slušného vychování, že básníka přerušila a ukazujíc na Ariodanta pravila: „I on mi právě dnes řekl to samé.“
Jasněji už mu to vyložit nemohla, bylo to totéž, jako by mu řekla: „Já vás miluji, ale i on mě miluje.“ Arturo zrudl a je třeba přiznat, že v té chvíli nejsilněji pocítil úlek. Věděl, že Ariodante je muž, který by ho svou silnou pěstí mohl rozmáčknout tak, že jedinou stopou po jeho přechodném pobytu na této zemi by zůstaly jeho vydané i nevydané verše.
Po celý večer se choval velice odměřeně a Rosina, která si toho všimla, k němu byla přívětivější v obavě, že ho urazila. Přijímal její laskavé chování s rozpaky a nespouštěl přitom zrak z Ariodanta, aby mohl zabránit nenadálým útokům.
Ale Ariodante se nehýbal, klábosil a hleděl na oba mladé lidi dobráckým pohledem velkého psa, který nechává děti, aby ho tahaly za uši, jelikož ví, že mu nemůžou příliš ublížit.
Název: Krátká sentimentální cesta a jiné povídky. Autor: Italo Svevo. Přeložila: Alice Fremlová. Nakladatelství Paseka, 2013. Počet stran: 352. Doporučená cena: 280 korun.
