6 fotek 
Kirsten Millerová vytvořila strhující příběh dvanáctileté Ananky Fischbeinové, jejíž zdánlivě nudný život náhle změní, když se v nedalekém parku propadne zem. Poznává tajemnou Kiki Strike a skupinu dalších výjimečných dívek, s nimiž se pouští do dobrodružného objevování podzemního Stínového města pod Manhattanem. Knihu Kiki Strike ve Stínovém městě vydalo nakladatelství CooBoo, na Topzine.cz si můžete přečíst ukázku z kapitoly Osudové maličkosti.
Z přebalu knihy Kiki Strike ve Stínovém městě, Zdroj: archív nakladatelství CooBoo
Mé první dobrodružství s Kiki Strike se již dávno stalo součástí legendy, která je s touto osobou spojená. Možná tenhle příběh znáte i vy. Během uplynulých šesti let jsem ho znovu a znovu slýchala – na večírcích, v letadlech a dokonce i na dámské toaletě v newyorském obchodním domě Bergdorfs. Kdykoli nad ním lidé jen nevěřícně kroutili hlavou a odmítali uznat, že by na tom všem mohlo být byť jen zrníčko pravdy, musela jsem se smát, protože já jsem u toho byla. A dokonce i přesto, že si cely tenhle příběh žil svým vlastním životem, jednalo se stale z větší časti o skutečnost spíše než smyšlenku. A tak jsem nyní zde, abych vám nabídla podrobnosti.
Příběh začíná v dívčí škole Atalanta na manhattánske Upper East Side krátce poté, co jsem objevila Stínové město. Bylo za deset minut tři. Deset minut do zimních prázdnin a dvou týdnů svobody. A jelikož už zbývalo tak málo času, rozpoutalo se ve třídě nefalšované peklo. Co původně začalo jako opatrné špitání mezi kamarádkami, se nyní proměnilo v uši drásající překřikování, které již začínalo ohrožovat klid a pořádek v sousedních třídách.
Ilustrační foto Manhattanu v New Yorku
Naše učitelka, slečna Jesselova, která se až nebezpečně podobala pohádkové Sněhurce, se sice několikrát neúspěšně pokusila obnovit pořádek, jenže hluk už přilákal pozornost ředitelky školy – přísné seschlé stařeny, jejíž věk byl odhadován na přibližně 105, a která vrazila do třídy, aby zavřela naše ústa a zahnala nás zpátky do lavic.
„Děvčata,“ začala ředitelka a vrhla nespokojený pohled na slečnu Jesselovou. „Už nám nezbývá mnoho času. Proč tedy nezkusíme dělat něco užitečnějšího než vřískat jako hejno jezinek? Během deseti minut, které ještě máme, bych si rada prošla třídu a každá z vás mi poví, čím chce být, až vyroste.“
Pokud si správně vzpomínám, většina našich odpovědí zněla buď neuvěřitelně nudně, nebo naprosto absurdně. Dylan Handworthyova toužila být lvici salonů. Rebecca Gruberova, které rašily chloupky na neobvyklých místech, se domnívala, že by mohla být cvičitelkou medvědů. Já sama jsem informovala třídu, že mám v úmyslu stát se mořskou bioložkou, která bude studovat obří olihně. Paní ředitelka ocenila má slova souhlasným pokývnutím hlavou.
Dívka, jež odpovídala jako poslední, seděla ve třídě až vzadu, schovaná za Lizzie Fitzsimmonsovou, která spolehlivě vedla v závodě o to, kdo nejrychleji vyroste – cíl v jejím případě byl až v osmé třídě ve výšce přes metr osmdesát.
Z přebalu knihy Kiki Strike ve Stínovém městě, Zdroj: archiv nakladatelství CooBoo
„Ty tam vzadu,“ promluvila ředitelka. „Nemysli si, že se přede mnou schováš. Pověz nám, čím bys chtěla být?“„Nebezpečnou osobou, “ odpověděla dívka skrývající se vzadu, aniž by na vteřinu zaváhala. Všechny jsme se otočily – a tam za Lizzie seděla jakási drobná holka a žádná z nás si nevzpomínala, že by ji někdy dříve vůbec viděla. Na okamžik jsem si byla jistá, že jsem se přeslechla.
„Promiň, “ promluvila slečna Jesselova a po rtech jí přelétl shovívavý úsměv. „Nejsem si úplně jistá, jestli jsme ti s paní ředitelkou rozuměly. “ Ona si ale trvala na svém. „Až vyrostu, chtěla bych být nebezpečná.“ Ředitelka a slečna Jesselova si vyměnily pohled. „Jak se jmenuješ, zlato?“ zeptala se ředitelka tónem, který naznačoval, že má v úmyslu ji od této chvíle pozorně sledovat. „Kiki Strike,“ odpověděla neznámá stručně. V tu chvíli jako na zavolanou zazvonilo.
