3 fotky 
Na počátku května vychází u nakladatelství Triton nová kniha od spisovatele E. E. Knighta, třetí díl série Země upírů. Po Vlkovi a Kočce nadešel čas, abychom poznali Hromoklín.
Ilustrace na obálce knihy Hromoklín Autor: Jan Doležálek
Skladiště stálo ve staré čtvrti s cihlovou dlažbou. V koutech se vršily odpadky, víc než polovina domů byla vypálena až na vnější zdi. Vybitá okna zírala do ulice jako oční důlky kostlivce, pokud nebyla zatlučená prkny.
Na jednom zabedněném okně bylo čerstvě nasprejované srdce a v něm lebka. V řeči neworleanského graffiti to znamenalo, že obyvatele domu připravili Rozparovači o někoho drahého.
V kterékoli opuštěné budově se mohli skrývat Zakuklenci na lovu. Pohybovat se v této čtvrti po setmění nebylo zrovna zdraví prospěšné, ochranu zde neposkytovala dokonce ani uniforma. Valentin zklidnil myšlenky, rozostřil pohled, čekal, zda se mu v mysli objeví ten studený, pichlavý bod, který ho někdy varoval před Rozparovači.
Někdy. Modlil se, aby jeho psychický radar fungoval i dnešní noc.
Zastavil se před zaneřáděnou boční uličkou, na konci skoro zablokovanou vyrabovaným vrakem auta, převráceným na bok, který nyní sloužil jako latrína, jak usoudil podle zápachu. Dotkl se dlaní pažby revolveru, vběhl do uličky, aby se dostal zpět na hlavní třídu. Alistar býval Vlkem, takže bylo možné, že Valentina dříve ucítí, než uvidí, když svůj pach nijak nezamaskoval.
Z vymláceného okna se ozvala rána a kovové zařinčení, Valentin ztuhl, jako by ho zasáhl výstřel. Otočil se a přikrčil, vmžiku vytáhl revolver, očekával, že na něj někdo skočí. Zbystřeným sluchem zachytil cupitání a škrábání drápů prchajícího potkana.
Valentin se sunul dál uličkou zády ke zdi, pohledem zkoumal jedno prázdné okno za druhým, dokud se mu pulz nezklidnil.
Zastavil se v hluboké tmě pod požárním schodištěm, zasunul zbraň do pouzdra a z pochvy u boku vytáhl dýku, připravoval se na to, co musí udělat. Zabíjet za bitvy, když kolem uší sviští kulky a exploze otupují smysly, byla jedna věc. Na chladnokrevnou vraždu prchajícího nepřítele potřeboval zcela jinou část osobnosti. Toho Valentina, který topil bezmocné muže v nádržích v Omaze, střelil brokovnicí spoutaného majora renegátů ve Wisconsinu a podřezával osamělé strážné na odlehlých mostech. K chladnokrevnému zabíjení ho donutily okolnosti, ale cítil při něm vzrušení, které mu tížilo svědomí víc než činy samotné.
Anotace:
Je čtyřicátý osmý rok Karského zřízení. Karané, legendární upíři, posedlí zvrácenou touhou po krvi, nastolili na Zemi tyranii – zdecimované lidstvo tak přežívá pouze z rozmaru krutých vládců.
Hnutí odporu se však pokouší získat planetu zpět. David Valentin, příslušník kasty elitních agentů, se v nepřátelské uniformě nachází na palubě Hromoklínu, starého dělového člunu, aby přivezl dávno zapomenutou zbraň, která by mohla Rozparovače porazit. Nový úkol Davida zavede na karibské ostrovy, kde společně s korzáry a partyzány bojuje s Karany, Rozparovači a renegáty.
Návrat domů je však trpčí než vše, co doposud zažil.
Ve vytrvalém šumění deště zaslechl kroky, blížily se ze směru, odkud očekával Alistara. Středem třídy šli pospolu dva lidé, krčili se pod nepromokavým pláštěm. Takže to není jeho oběť, i když…
Větší určitě vlekl toho menšího. Výška odpovídala. Chytré. Valentin se spolehl na instinkt a připravil se ke skoku. Když se přikrčil, nezúčastněný pozorovatel v něm si vychutnával ironii celé situace: Alistar úskočně zneužil ženu podobně jako Valentin, když v baru sáhl ke lsti. Pláštěnka je taktak skrývala. Nejspíš někde přede dveřmi chytil prostitutku, schoval se k ní pod pláštěnku a přikázal jí, aby ho doprovodila. Alistar si v kritických situacích vždy dokázal zachovat rozvahu.
Když Valentina minuli, aniž ho v dešti a tmě zahlédli, odrazil se. Pětimetrovým skokem dopadl Alistarovi na záda a oba chodce srazil na zem, muž se zamotal do mokrého pláště.
Dívka polekaně vykřikla, vyskočila na nohy a klopýtala pryč. Nevěnoval jí pozornost, myslel jen na to, jak nejrychleji zapíchnout dýku renegátovi do hrdla. Zmáčená pláštěnka lnula Alistarovi k tělu, zmítal se v ní jako ryba v síti. Valentin se na něho obkročmo posadil, znehybnil ho svou váhou a silnými svaly, pak rozřízl plášť. Dýka šmikla bývalého kamaráda po krku, až zaječel.
„Dave, ne! Počkej!“
Valentin se zarazil, nepohroužil mu dýku do hrdla, ale ani ji neodtáhl. Takto ho naposledy oslovovala Gabby Čouová, když spolu narukovali k Lovcům.
„Je to jinak, než se domníváš,“ řekl Alistar, z obličeje mu vyprchala barva. „Myslíš, že jsem tohle chtěl? Přece si vzpomínáš, jak to bylo, rozdělili jsme se… Šli po nás Zakuklenci. Jeden mě dohonil a zajal. Odtáhli mě celou tu dálku po Mississippi. Po výslechu mi dali na vybranou – buď se přidám, nebo zemřu. Ale nikdy jsem k nim doopravdy nepatřil, nikdy jsem se doopravdy nepřidal. Proto jsem skončil v téhle díře, nechtěl jsem bojovat proti Ozarku. Musíš mi věřit. Potkal jsem děvče, oženil jsem se. Mluvili jsme o tom, že utečeme – probírali jsme všechny možnosti, jak bychom se dostali pryč. Lois chce odtud.“
„V tom případě jsi mě v té krčmě mohl nenápadně kontaktovat. Kam jsi vlastně běžel?“
„Já – dostal jsem strach.“
„Mně to spíš připadalo, že jsi běžel pro pomoc.“
„Neprozradil jsem těm chlapům, že jsi z Jižního velení. Řekl jsem, že jsme se pohádali kvůli šmelině. Že jsi vyhrožoval, že mě zabiješ, jestli k tomu dostaneš příležitost. Běžel jsem pro manželku, chtěl jsem ji přivést a promluvit si s tebou. Aby ses přesvědčil, jaké máme názory. Lois je upřímná, hned bys to poznal, kdybys s ní prohodil pár slov. Vím, že ses vždycky vyznal v lidech, Dave. Ty bys nás odtud dostal.“
Valentin hlídal sluchem zbystřeným Osévačem, zda se někdo neblíží. Nechal Alistara mluvit.
„Za hodinu můžeme být sbalení. Schováme se, kde řekneš. Nevím, co tady děláš, ale možná by se ti hodilo pár rad, jak to tady chodí.“ Alistar se odmlčel. „Nebo taky ne. Cokoli chceš. Jenom mi prosím tě věř – dovol, abych ti to dokázal.“
Valentin si představil sebe v Alistarově kůži. Toho léta v deltě Yazoo jim bylo osmnáct, a kdyby se role obrátily, mohl by čestně prohlásit, že by se nezachoval stejně jako Alistar, kdyby dostal na vybranou buď smrt, nebo službu nepříteli? Ale jak moc se mu nechtělo sloužit? Má přece hodnost majora. Možná získal i jiné odznaky.
Přehodil si dýku do druhé ruky a pravačkou rozhrnul Alistarův plášť. Bývalý kamarád měl na zeleném suknu uniformy na prsou lesklý pětiletý odznak a nad ním řádku stříbrných cvočků. Každý cvoček znamenal pět potvrzených zabití ozbrojeného nepřítele; a odznak nejspíš dostal za to, že Rozparovačům vydal známé, sousedy nebo přátele.
Alistar si ve Valentinových očích přečetl svůj ortel, a otevřel ústa, aby zavolal o pomoc. Valentin ho udeřil rukou do hrdla, rozdrtil mu chrupavky hrtanu a zmáčkl mu tepny ocelovým stiskem. Ozval se zvuk jako šustění papírku od bonbonu a zasípání, víc renegátovi z hrdla nevyšlo.
„Jindy bych tě možná nechal běžet.“ Valentin zdolával poslední záškuby bývalého přítele. „Jenže to, proč jsem tady, je prostě příliš důležité.“
Zvedl se z mrtvého těla. Vyprázdnil mysl, utišil myšlenky. Postup, jak skrýt známky života, který ho naučili Osévači, měl příjemný vedlejší účinek: znemožňoval mu přemýšlet nad tím, čeho se právě dopustil. Odtáhl mrtvolu do smrduté uličky, rychlými a přesnými pohyby se pustil do práce. Dýkou udělal nepravidelný otvor hned pod ohryzkem, pak tělo zvedl a držel je hlavou dolů. Pach vytékající teplé krve mu zvedl žaludek. Pozoroval, jak se krev mísí s deštěm na rozpukaném špinavém chodníku, třásl se vlhkem, chladem a nervozitou.
Až se Alistarovo tělo najde, rána na krku a dozajista zmatené vyprávění dívky, jak na ně ze tmy skočil útočník, pokud vůbec bude natolik odvážná, aby to ohlásila, by mohly vést k závěru, že ho dostal Rozparovač a jazykem z něho vycucl krev.
Valentin viděl dost těl vysátých Zakuklenci, aby uměl napodobit ránu i způsob, jak s mrtvolami nakládali. Prostrčil Alistara rozbitým sklepním okýnkem. Rozparovači ve městech obvykle oběti ukrývali, aby své lidské stádo zbytečně neděsili. Jenže přičtou-li vyšetřovatelé smrt důstojníka opravdu na vrub krmícímu se Rozparovači, nebylo jisté. Valentinův osud visel na příliš tenké nitce, a kdyby se přetrhla, vzal by za své i celý bojový úkol.
Musí se do toho pustit již tuto noc.
