4 fotky 
Mladá fronta vydává knihu Hirošima a zrod atomového věku Zdeňka Dienstbiera ve velice příhodnou dobu: před nedávnem totiž bavorští myslivci oznámili, že jim po lese běhají radioaktivní kanci – pozůstatky černobylské havárie. Dienstbierova knížka sice není o radioktivních prasatech, ale stojí za to si ji přečíst. Topzine.cz vám přináší ukázku z kapitoly Cesta kolem světa.
Hirošima po atomové bombě, Zdroj: boston.com
Postavení Ústavu biofyziky a nukleární medicíny a pracovní výsledky jeho pracovníků v šedesátých letech vedly k úvaze výstavby nového objektu, neboť prostory ve starých budovách fakulty bránily většímu rozmachu. Znamenalo to připravit podklady pro projektanty. Sousto to bylo skutečně mimořádné. Taková nabídka se však neodmítá. Alespoň většina vedoucích pracovníků ústavu se k návrhu postavila vstřícně. Sám, aniž jsem se příliš zajímal o platná ustanovení o stycích se zahraničními vládními organizacemi, jsem napsal do Atomové agentury pro využití atomové energie (IAEA) ve Vídni. Žádal jsem je o plány již existujících podobných zařízení ve světě. Odpověď byla nečekaná. IAEA vysvětlovala, že mají zdokumentovány existující jaderné reaktory a elektrárny, ale nikoli výzkumná pracoviště s biologickým nebo lékařským zaměřením. Nabídla mi studijní cestu k sepsání souborné informační zprávy.
Navrhl jsem trasu devíti zeměmi. Akceptovali návštěvu tehdejšího Západního Německa, Velké Británie, USA, Francie a Itálie. Psal se rok 1964 a měl jsem před sebou cestu kolem světa s nesmírně náročným odborným programem.
V komunistickém Československu vybavit takovou náročnou studijní cestu však nebylo jednoduché. Bylo třeba mít souhlas děkana a Ministerstva školství, souhlas stranických orgánů na fakultě a vyšších orgánů, snad krajských, ale i získat víza všech zemí, které jsem měl navštívit.
Kupodivu nejsložitější bylo získání amerického víza. Pan konzul si mne pozval osobně a citoval mi z Ústavy USA, že členům komunistických stran, odborů a podobných organizací v komunistickém bloku je pobyt v USA zakázán. Tuto „ránu pod pás“ jsem nečekal. Nelenil jsem a oznámil jsem to vídeňské agentuře. A hle, za pár dnů jsem dostal písemně vyrozumění z konzulátu USA, abych si přišel s pasem pro vízum. A konzula jsem již ani neviděl.
Z Vídně mi zaslali letenky a pokyny, kde jsem se měl v které zemi přihlásit, abych dostal pro danou zemi kapesné a seznam zajištěných hotelů.
V říjnu 1964 jsem zahájil cestu. Během dvou měsíců jsem nalétal přes 25 000 km a navštívil pět zemí na dvou kontinentech. V Německu, tehdy západním, jsem strávil šest dnů. Navštívil jsem Kernforschungs Institut v Karlsruhe, kde jsem byl velmi přátelsky přijat prof. Zimmerem a doktory Catschem a Müllerem. Ve Freiburgu v Radiologisches Institut tamní univerzity jsem se setkal s profesory Langendorffem a Kochem. Na klinickém pracovišti Institut für Hämatologie jsem se setkal s dr. T. M. Fliednerem. Šéfoval sice laboratoři v podzemí, ale vzhledem ke svým znalostem a studijním stykům s americkými vědci a jmenovitě dr. Cronkitem byl designován k převzetí pracoviště, financovaného z 50 % Spolkovou vládou a z 50 % Euroatomem. S dr. Fliednerem jsem se setkával v budoucnu na vědeckých konferencích a v IAEA ve Vídni.
V roce 1987 jako rektor univerzity v Ulmu mne Fliedner pozval k měsíčnímu pobytu jako hostujícího profesora. V Heidelbergu v Czerny Krankenhaus jsem kontaktoval profesory Scheera a Beckera a měl jsem možnost si prohlédnout výstavbu Deutsches Zentrum für Krebsforschung. Za 6,5 milionů německých marek vzniklo z iniciativy prof. Bauera moderní pavilónové vědecké centrum s atomovým reaktorem, které bylo připraveno na zprovoznění. Měl jsem příležitost navštívit tento stánek vědy na několik týdnů o 25 let později jako hostující profesor. Měsíční pobyt v roce 1990 mne zčásti i inspiroval k založení Ligy proti rakovině v České republice.
