×
TOPZINE.cz

Ukázka z knihy Dvě čínské novely − Zázračný cop a Labužník

FOTO: JídloNakladatelství DharmaGaia vydává souborně dvě novely dvou nejpřednějších čínských autorů poslední čtvrtiny 20. století. Od spisovatele Lu Wen-fu pochází novela Labužník, která ve zkratce zachycuje dějiny Čínské lidové republiky. Autorem novely druhé nazvané Zázračný cop, která  se odehrává za Boxerského povstání, je Feng Ťi-cchaj. Oba texty dávají čtenářům nahlédnout do novodobých dějin Číny, přibližují umění starých vypravěčů, ale také pobaví svým humorem a barvitým líčením. Na Topzinu si teď můžete přečíst ukázku z první kapitoly novely Labužník!

FOTO: Jídlo
Na jakém pokrmu si asi nejraději pochutnává Labužník ve stejnojmenné knize?, Foto: Barbora Šetenová, Topzine.cz

Slovo labužník je na poslech příjemné, člověk skoro jako by ho cítil na jazyku! Užijeme-li však k jeho objasnění prosté řeči a řekneme, že je to někdo, kdo pořád jen jí, hned je po vší kráse.

Nezřízeně se cpát a ještě se tím proslavit! Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového je možné. Jak  už to bývá, věci, které člověk očekává, se nikdy nestanou, zato nás každou chvíli potká něco, co by nikoho ani ve snu  nenapadlo. A zrovna kolem  mne se skoro  čtyřicet let motal a jako zlý duch mě pronásledoval jeden takový obžera, který si nakonec svým chlupatým jazykem získal slávu. Pohrdal jsem jím, nenáviděl jsem ho, chtěl jsem ho zničit, a nakonec jsem já dopadl jako úplný budižkničemu, zatímco on se skrze svou vytříbenou mlsotu stal slavným Labužníkem!

FOTO: Dvě čínské novelyMusím předeslat, že rozhodně nejsem zásadní nepřítel pokrmů a nápojů jako takových; ostatně kdyby mi byl vrozený odpor k jídlu, pak by  den, kdy jsem s nářkem přišel na tento svět, byl  zároveň mým dnem posledním, takový je už zkrátka lidský úděl. Avšak naše národní tradice si zakládá na píli a prostotě, žijeme skromně a mlsnost se u nás odjakživa zatracovala. Všechny naše matky uplatňují na svých dětech od nejútlejšího věku „protimlsavou“ výchovu,  byť se to  zpravidla projevuje pouze v podobě spílání: „Ty  hubo  jedna nenažraná, nic pořádnýho z tebe nebude!“ Ano, z mlsouna se stane huba nenažraná a v životě nic nedokáže. Když se děti chtějí někomu posmívat, začnou na něj ukazovat prstem a pokřikovat: „Mlsná hubo, hanba ti!“ A stydlivá děvčátka se kvůli tomu nikdy neodváží jíst venku koláč nebo smaženou tyčinku; a také mladé dámy na jevišti si vždy při pití vína decentně zakrývají ústa rukávem. Odmalička jsem byl vychováván v tomto duchu, a proto jsem se na různé ty požitkáře díval trochu svrchu. A od té doby, co jsem se setkal s Ču C’-jiem, který byl od mládí vybíravý v jídle, a též se stal slavným, nemůžu mlsné lidi ani cítit.

Ču C’-jie je kapitalista, opravdový kapitalista, a ne jen tak někdo, kdo tento status získal jen tak shodou okolností v některé politické kampani. O kapitalistech se říká, že jsou lepší než statkáři, jsou prý vzdělaní, vyznají se v technických záležitostech  a  umí  podnikat. Souhlasím. Ale Ču C’-jie  je výjimka,  nedělal nic jiného, než že pronajímal domy, skoro všechny domy v naší ulici patřily jemu. Vykořisťoval bez jakýchkoliv technických znalostí, vystačil s dvěma slovy: „Zaplaťte činži!“ a dokonce ani s tím se nemusel namáhat, protože na vybírání činže měl správce. Majitelé domů zpravidla  rozumějí stavebnictví, a to je pro společnost také prospěšné. Avšak Ču C’-jie neměl o stavění domů ani ponětí, on dokonce nevěděl ani to, kolik domů mu vlastně patří a který  kde  stojí.  Jeho otec  býval  šikovný obchodník s nemovitostmi a  před japonskou  okupací měl v Šanghaji realitní  kancelář;  kromě  toho, že  bydlel  v  Šanghaji, nakoupil velký majetek u nás v  Su-čou.  Na  začátku  války  dopadla  na  jeho šanghajský dům bomba a z celé rodiny se zachránil pouze Ču C’-jie —  byl  v  té  době zrovna  na návštěvě u své sučouské babičky kvůli něčí svatební hostině. Když se to vezme kolem a kolem, Ču C’-jie si náhodou zachránil život pouze díky tomu, že veden mlsností šel na cizí svatbu, dalo by se vlastně skoro říci, že bez podobné vášně pro jídlo hrozí člověku nebezpečí smrti.

Když jsem ho poznal, bylo mu už skoro třicet let.  Nemyslete si, že všichni obžerové  jsou  tlusťoši, kdepak, tenkrát  byl Ču C’-jie tenký jako vrbový proutek. Možná, že jeho nenasytnost pramenila z toho, že si připadal hubený — tlustí lidé, kteří se sotva  valí, si přece netroufnou jíst příliš mnoho. Ale na druhé straně je fakt, že mlsoun myslí na svůj jazyk, a ne na svou postavu. A je to, jak chce, Ču C’-jie měl dost peněz na to, aby si hleděl jazyka i ostatního těla, ale přitom ho vůbec nezajímalo, co má na sobě. Jak byl rok dlouhý, nosil tradiční až na paty splývající hábit a přes něj tříčtvrteční plášť, obojí poněkud obnošené, vždy od vetešníka; nově zakoupený oděv si hned oblékal a ten špinavý, který měl předtím na sobě, „zapomínal“  v lázních. Prý se kdysi  oženil, ale co se pamatuji, žil sám, bez ženy a bez dětí. Jenom jednou ho viděli, jak při projížďce parkem na Tygřím  pahorku  za městem sedí v rikše vedle nějaké nápadné kokety, ale  později se ukázalo, že ta dáma jenom nemohla sehnat vůz a požádala ho, zda se s ním smí svézt, a Ču C’-jie ji pak úplné nezdvořile nechal zaplatit polovičku jízdného.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..