4 fotky 
Nakladatelství Argo vydalo knihu uznávaného amerického psychiatra M. Scotta Pecka nazvanou Dále nevyšlapanou cestou. Ta se, stejně jako autorova předcházející kniha Nevyšlapanou cestou, zabývá otázkou víry, svobodné vůle, duchovního růstu, sexuálních vztahů, píše o rakovině… Do češtiny ji přeložila Iva Machová, Topzine.cz vám přináší ukázku z kapitoly Zvolte si, kdy umřete.
Spisovatel M. Scott Peck, Zdroj: theage.com.au
V naší kultuře popírající smrt je smrt nahlížena jako náhoda, jako něco, co nás zasáhne absolutně bez sebemenšího smyslu, aniž bychom to mohli nějakým způsobem kontrolovat. Dochází tu ke smutné situaci, neboť jsme lapeni v jakémsi začarovaném kruhu. Máme totiž ze smrti takový strach, že se obáváme jí přiblížit natolik, abychom mohli zjistit, že ke strachu máme menší důvod, než jsme si předtím mysleli.
Naše kulturní vize smrti jako náhody bez jakéhokoli smyslu je naprosto mylná. Ve skutečnosti si většina z nás zvolí, kdy, kde a jak umře. Možná vás to šokuje, ale je to pravda. Většina z nás – do jisté míry, jistým způsobem – si tu volbu utvoří. Nemluvím teď o sebevraždách nebo srážce auta se stromem nebo jiných incidentech, které by mohly být sebevraždou. Nemluvím o alkoholicích, kteří se upijí k smrti, nebo o lidech, kteří mají rozedmu plic a kouří klidně dál. Ani nemluvím o žádné z dobře známých psychosomatických poruch. Mluvím teď o zdravotních poruchách, jako jsou srdeční onemocnění a rakovina, a existují vědecké důkazy, které moje tvrzení podporují.
Ilustrační foto, Autor: Taťána Kročková, Topzine.cz
Asi před třiceti lety, kdy se začínalo s operacemi používajícími umělé srdce – a bylo to mnohem nebezpečnější než nyní – se prováděly nejrůznější studie. Přišlo se na to, že ne chirurgové ani kardiologové, nýbrž psychiatři jsou ti, kdo umí nejlépe předpovědět, jaké šance má ten který pacient. Při jedné takové studii se psychiatři tázali před operací pacientů a na základě odpovědí je rozdělili do tří skupin: na skupinu rizikovou, středněrizikovou a nízkorizikovou. V nízkorizikové skupině se objevoval typ člověka, který, když byl požádán, aby mluvil o své operaci, řekl: „Víte, má to být v pátek a jsem z toho doopravdy vyděšený k smrti. Ale posledních osm let jsem nebyl schopen nic udělat. Nebyl jsem schopen hrát golf, hned jsem lapal po dechu. A můj chirurg mi řekl, že pokud přežiju operaci a pooperační období, tak budu jako znovuzrozený a budu moct hrát golf za šest týdnů od tohoto pátku. Jo, to je prvního září. Už mám všechno pěkně naplánovaný, budu tam v osm ráno a na trávě bude ještě rosa. Každou jamku znám nazpaměť.“
A do rizikové skupiny by se dostala například žena, která, když by ji požádali, aby hovořila o své operaci, by třeba řekla: „No a co jako?“ A psychiatr by jí napověděl: „Proč ji podstupujete, proč ji potřebujete?“ A ona by odvětila: „Doktor mi to řekl.“ „Těšíte se na to, co budete schopná dělat po operaci?“ „Na to jsem nemyslela.“ „Byla jste tak krátkodechá, že jste nemohla posledních osm let chodit nakupovat. Copak se netěšíte, že zase budete moct jít na nákupy?“ „Propánakrále, to ne. Po všech těch letech bych se bála řídit auto.“ Vezměme jen tyto dva extrémy. Studie zjistily – pokud mě paměť neklame –, že zemřelo čtyřicet procent pacientů z rizikové skupiny a dvě procenta lidí z nízkorizikové skupiny. Stejné srdeční onemocnění, stejní chirurgové, stejná operace a přece dvacetinásobný rozdíl v úmrtnosti, která mohla být předpovězena před operací.
Jinou studii s překvapivými výsledky vedl David Siegel, psychiatr na Stanfordské univerzitě, který studoval dvě skupiny žen s metastatickou rakovinou. První skupině byla poskytnuta standardní lékařská péče, druhá skupina také obdržela standardní lékařskou péči, ale navíc se od těchto žen vyžadovalo, aby se podrobily psychoterapii. Není žádným překvapením, že druhá skupina vykazovala menší strach, menší deprese a menší bolesti. Ale ohromující na tom je ta skutečnost, že poté, co všechny ženy – až na tři – zemřely, si Siegel uvědomil, že ty, které podstoupily terapii, žily dvakrát déle než ženy z první skupiny.
