Ukázka z knihy Člověk Gabriel. Poznejte dávno zaniklý svět kočovníků

Dávno zaniklý svět kočovníků s pestrobarevnými vozy, tajemství přírodní magie a život slovácké vesnice pod buchlovskými kopci. To je nový a snový příběh autorky Kateřiny Dubské.

Poznejte dávno zaniklý svět kočovníků v příběhu Kateřiny Dubské. Zdroj: Nakladatelství JOTA

Ten sen mne nenavštívil poprvé. Vedl mne stájí, kolem lesklých mohutných zadnic koní, teplem důvěrně známého místa až tam dozadu, do prázdného stání. Teplo se mění v chlad a já se jako pokaždé bojím podívat, co skrývá se na konci. Bráním se, ale nohy mne táhnou proti mé vůli, zpocenou rukou otevírám vrátka, jen oči se mi přivírají děsem.

Mrazivé ticho pohltilo klidné přežvykování koní a zvuk kopyt. Leží tam, stočený, černý, obrovský, klidný. Už léta tu na mne čeká. Ví to on a vím to já. Tentokrát ale konečně vstoupím dovnitř, on pomalu zvedne zkosenou hlavu a ta se blíží k mé vyděšené tváři. Kývá se a otevírá tlamu, rudou díru v temné černotě, rozeklaný jazyk mu kmitá, hlava se zvedá výš a výš. Pak se odkloní prudce dozadu a vyrazí jako blesk k poslednímu úderu očekávané hrůzy.

Gabriel byl vždycky trochu jiný než ostatní muži jeho rodu. Sedával sám a lépe než s lidmi si rozuměl se zvířaty, hlavně s koňmi, s nimiž dokázal mluvit. Když se jeho rodina přemístí z balkánského Podunají do Vídně, začíná se odvíjet Gabrielův životní příběh ovlivněný sny, vůněmi, krevními pouty i hlubokým poznáním sebe sama, který jako by předznamenával divoké zvraty počínajícího dvacátého století.

A já najednou sedím na hřbetě svého koníčka Černé hřívy, mezi temnými křídly, která vyrostla z jeho zad, vznášíme se nad stájí, kroužíme nad naším domem, kde spí mé staré tělo vedle stále mladé ženy vonící po meruňkách, a létáme nad lesy se stříbrnými kmeny.

Až pohled na krajinu s útlými svahy vinic a plnými prsy kopců, ještě zahalenými do odcházející noci, uzamknou šedivé mraky pod námi…

Otevřel jsem oči a věděl jsem.

V ranním pološeru jsem nahmatal hůl vedle své postele a posadil se na pelest. Seděl jsem a jen se rozhlížel po světnici, jak ji postupně osvětlovaly první paprsky slunce, a ptáci za okny vítali ráno. Pak jsem se otočil, jemně odhrnul peřinu a pohladil teplá záda své ženy. Také její spaní bylo lehoučké jako peří bílé husy, trhla sebou a otočila se. Udiveně na mne pohlédla rozespalýma očima.

„Copak je, už je čas?“ Zavrtěl jsem hlavou a pohladil ji jemně po tváři.

Její oči byly náhle čilé a zpozorněly. „Copak se děje? Zdálo se ti zase něco?“

Pokýval jsem pomalu hlavou, opět se položil vedle ní a objal ji.

„Co to máš po ránu za nápady, ty blázne stará…,“ zavrtala se mi hlavou do podpaždí a přičichla k němu. „Však jsi už starý kozel, ale stále tak pěkně voníš.“ A v její tváři seschlé stářím a starostmi probleskla známá mladičká dívka plná příslibů. Mlčel jsem a zase ji pohladil.

Kateřina Dubská (1965) vystudovala Střední odbornou školu knihovnickou v Brně a Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Před jedenácti lety založila Nadační fond Verda, který jako jediný soukromý nadační fond u nás podporuje romské studenty. V současné době žije v Bílých Karpatech na samotě u lesa, chová včely a píše knihy. Rodina její matky pochází z moravských Tupes a její prapradědeček se jmenoval Gabriel.

Třeba se mýlím, třeba jen mluví má přání, která přilétají, když už mne příliš bolí klouby, do kterých zalezla nekonečná zima, co teprve nedávno odplula po potoce se zbytky sněhu.

Tolik se jí nechtělo, ale vyhnalo ji jaro, které udeřilo do ledů a natěšené na svou vládu obalilo stromy záplavou světlounce zelených lístků a něžných kvítků, jako by nemělo strach, že je spálí mráz, který se tak rád nečekaně vrací. Třeba jsou to jen má přání, která dosedají na má ramena, když už nemám dost sil, abych pomohl nemocnému koni, a musí přijít můj syn Daniel, aby práci dokončil.

A také se mi připomínají, když sedávám na zápraží, už jen vzpomínám a nechci se dozvídat, co se děje v tom novém bláznivém světě. Ale přece jenom, i když mi Bůh naložil plnou fůru kamení, byl to krásný život.

Rozhodl jsem si sám, kterou se vydám cestou. A teď, když mi sen řekl, co má přijít, nechce se mi z něj. Ale vím, že moje sny nelžou. Nikdy nelhaly. Tak zkusím ležet. Nemusím nikam spěchat a vstávat, práce neuteče. Když budu ležet a nic mne z mé postele nedostane, bude to první můj sen, který se mýlil. Objal jsem svou ženu ještě pevněji a snažil se znovu usnout.

Vrzla vrátka a rychlé kroky spěchaly k našim dveřím…