3 fotky 
!DOPORUČUJEME!Kniha z pera autora Stephena E. Ambroseho Bratrstvo neohrožených nás zavádí do prostředí pluku 101. vzdušné výsadkové divize z Normandie až do Hitlerova Orlího hnízda. Vypráví o pozoruhodné rotě armády USA, sleduje kromě historických událostí hlavně vztahy mezi příslušníky roty. Podle slavné literární předlohy byl natočen stejnojmenný seriál v produkci Stevena Spielberga a Toma Hankse.Vydalo nakladatelství JOTA.
Adolf Hitler, Hans Frank a ti ostatní, Zdroj:archív nakladatelství Práh
Chtěli jsme ten odznak s křídly – Tábor Toccoa, červenec-prosinec/1942
Armády Spojených států pocházeli z různého společenského prostředí a z různých koutů země. Byli to farmáři a horníci, lidé z hor a synové dalekého Jihu. Někteří byli zoufale chudí, jiní pocházeli ze střední třídy. Jeden z nich studoval na Harvardu, jeden na univerzitě v Yale, několik na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Pouze jediný byl již předtím vojákem z povolání a pouze několik jich bylo v záloze. Většinou to byli všechno obyčejní lidé.
Setkali se poprvé v létě roku 1942, Členové roty E 506. parašutistického pluku 101. vzdušné výsadkové divize kdy v Evropě již tři roky zuřila válka, a koncem roku 1944 byli již elitní rotou výsadkové lehké pěchoty. Časného rána Dne D, při své první bojové akci, se rota zmocnila německé baterie čtyř děl ráže 105 mm namířených dolů na Utah Beach. Rota vedla útok na Carentan, bojovala v Holandsku, bránila pozice u Bastogne, vedla protiútok v bitvě v Ardenách, bojovala v Porýní a obsadila Hitlerovo Orlí hnízdo v Berchtesgadenu. Utrpěla téměř sto padesát procent ztrát. Na vrcholu svých sil, v Holandsku v říjnu 1944 a v Ardenách v led nu 1945, to byla nejlepší rota na světě.
Když bylo po všem, rota byla rozpuštěna a muži se vrátili domů.
Každý ze sto čtyřiceti mužů a sedmi důstojníků, kteří tvořili původní rotu, přišel do tábora Toccoa v Georgii, kde vznikla, odjinud, ale všichni měli něco společného. Byli mladí, narodili se po první světové válce, všichni byli běloši, neboť Armáda Spojených států v době druhé světové války byla rasově segregovaná, a až na tři výjimky byli všichni svobodní. Hodně jich na střední škole sportovalo nebo to byli lovci.
Byli mimořádní, pokud jde o žebříček hodnot. Nejdůležitější pro ně byl hmotný blahobyt, autorita a příslušnost k elitní jednotce. Byli to idealisté toužící splynout v jedinou skupinu, jež by bojovala za svou věc, v kolektiv, s nímž by se mohli ztotožnit, k němuž by náleželi, jenž by jim mohl být rodinou.
Podle vlastních slov se dobrovolně přihlásili k výsadkářům z touhy po dobrodružství, po cti a také kvůli padesáti dolarům, o něž výsadkáři dostávali měsíčně více (u důstojníků to činilo sto dolarů). Především však vstoupili do této jednotky ze dvou hlavních, osobních důvodů. Za prvé, jak to vyjádřil Robert Rader, „převládla v nich touha být lepší než ostatní“. Podle Richarda Winter se každý z nich dospěl svou vlastní cestou k poznání, že čas v armádě stráví lépe poctivým úsilím než fňukáním a výmluvami ve výcvikovém táboře. Armádu chápali jako pozitivní, poučnou zkušenost a výzvu.
Za druhé věděli, že půjdou do války, a neměli zájem, aby v boji stanuli po boku mužů, kteří by byli nedostatečně vycvičeni a nedostatečně motivováni. Pro to pokud si měli zvolit mezi osudem výsadkáře, jenž stojí vždy v první útočné linii, a osudem obyčejného pěšáka, který se nemůže spolehnout na nikoho kolem sebe, došli k názoru, že být pěšákem obnáší větší riziko. Až se začne střílet ostrými, chtěli stát po boku někoho, ke komu by mohli vzhlížet s úctou a nikoli s despektem.
Většina z nich byla obětí ekonomické krize třicátých let. Mnozí vyrůstali v hladu, s děravými botami a v otrhaných šatech, neměli na auto a často ani na rádio. Jejich studium přerušila buď krize nebo válka.
„Přes všechny tyto nesnáze jsem však svou zemi nesmírně miloval a dodnes miluji,“ prohlásil o čtyřicet osm let později Harry Welsh. Přesto že si mohli na svůj úděl oprávněně stěžovat, nezanevřeli ani na svůj osud, ani na svou zemi.
Díky krizi oplývali mnoha užitečnými vlastnostmi. Byli samostatní, zvyklí na tvrdou dřinu a byli zvyklí po slouchat. Sport a lov jim také dopomohl k sebevědomí a k tomu, že znali vlastní cenu.
Věděli, že je čeká obrovské nebezpečí. Věděli, že budou muset ze sebe vydat ještě více, než kolik se od nich žádá. Původně neměli v žádném případě v úmyslu obětovat roky svého mládí válce, kterou ani sami nezačali. Raději by byli házeli baseballovým míčkem než granáty, raději by byli stříleli z malorážky na mís to z M-1. Jelikož se však do sta li do války, rozhodli se zhostit svého poslání v armádě se ctí.
O výsadkových silách toho věděli jen tolik, že jsou to nové jednotky a skládají se výhradně z dobrovolníků. Bylo jim řečeno, že je čeká náročnější tělesný výcvik, než s jakým se dosud mohli setkat, výcvik, jaký by nebyla schopna vydržet žádná jiná armádní jednotka, ale to právě tyto mladé hrdiny lákalo. Očekávali, že po skončení výcviku budou silnější a odolnější než předtím a že jej budou absolvovat spolu s muži, po jejichž boku potom půjdou do boje.
„Krize byla pryč,“ vzpomíná na ono léto roku 1942 Carwood Lipton, „a na mne čekal nový život, jenž mne měl od základu změnit.“ Stejně jako i všechny ostatní.
