×
TOPZINE.cz

Ukázka z knihy Brasyl od Iana McDonalda

!SPECIÁL!Tři postavy, tři příběhy, tři Brazílie, vše spojeno napříč časem, prostorem i realitou v nesmírně ambiciózním románu, jenž zpochybní váš způsob uvažování doslova o všem. Krátké úryvky, které vám přinášíme, nepatří mezi nejnáročnější, ale složeny k sobě příhodně vystihují mozaiku McDonaldova románu.

Ilustrace na obálce knihy Brasyl Autor: Stephan Matiniére

1. Amazonka 1732 (str.173)

Otec Quinn poklepal ukazováčkem na stůl a naklonil se blíž.

„Můj kolega doktor tady narazil na zajímavou věc. Jedním z půvabů Amazonky – i když se obávám, že spíše pro lingvistu jako jsem já, než pro širokou veřejnost – je bohatství jejích jazyků. Vyrozuměl jsem, že mezi odlehlými přítoky žijí indiáni, kteří nemají žádné slovo pro modrou barvu ani pro jakýkoli vztah mimo syna a dceru nebo pro minulost či přítomnost. Bylo by příjemné a zábavné zamyslet se nad tím, jak to ovlivňuje jejich vnímání světa. Když nemohou říct modrá, mohou modrou vidět?“

„Neboli nad tím, že to opravdu ovlivňuje jejich duchovní schopnosti,“ podotkl Falcon. „Nemáte-li žádný pojem minulosti či budoucnosti, jaký význam pak má dogma o prvotním hříchu? Dokázali by vůbec uvažovat v pojmech jako budoucí naděje či život světa příštího? Žádné nebe, žádné peklo, jen věčná přítomnost? Ale není snad právě tohle věčnost: existence mimo čas? Nežijí už na nebesích, v bezhříšné nevinnosti? Snad je nevědomost opravdu blažená.“

2. Sao Paulo 2032 (str.95)

Ekonomika nabídky vybudovala Nossu Senhoru de Lixao z maličkého čipu. Stinný, suchý prostor pod mimoúrovňovou křižovatkou byl skvělým místem, kde vybudovat podnik zpracovávající e-odpad; hezky stranou a z očí. V těch dávných dnech tlačili catadoři své káry deset kiláků po kraji silnice na starou městskou skládku v Sao Bernardu do Campo. Ten první, který sebral tolik jeitinha, aby vyklopil náklad u nedokončené křižovatky, založil pomalý ledovcový jazyk odpadu, který dostal Todos os Santos během dvacetiletého hromadění na první místo na jižní polokouli v kategorii smetišť. Obyvatelstvo malého městečka chodí na svahy hory technoodpadu poklízet. Za noci je to výstředně krásné, když po hřebenech a úžlabinách skotačí a poskakuje dvacet tisíc baterek a petrolejek.

Ian McDonald na Topzine.cz

Todos os Santos je tak velké, že má i svůj místopis: Prales falešných plastových stromů, kde z každé žerdi a výčnělku visí jako španělský mech mokré potrhané tašky. Údolí kovových pilin, kde kovoprůmysl vyklápí hobliny a spirály z obrábění kovů. Hřeben ztracených ledniček, kde děcka nosí přes obličej kapesníky napuštěné dezinfekcí a stáčejí chlorofluorokarbony do prázdných plastových lahví od koly, které nosí zavěšené na ramenou jako bandalíry. A nad tím horské štíty: Mount Microsoft a Apple Hills; vratké zikkuraty z procesorových kostek a interfacerů. Sběrači je louskají kladivy a páčidly a zručně vyšroubovávají součástky. Náklaďák vyvrhuje fůru loňských modelů i-brýlí; padají jako umírající netopýři. Catadoři už se ženou přes kluzké, zrádné svinstvo. Kvasící odpad zvedá teplotu okolního vzduchu o tři stupně. V tomto prazvláštním mrtvém bodě vzdušného proudění, zapříčiněném křižovatkou, se vlhkost a těkavé výpary úporně drží: Madona odpadu je pravou městskou džunglí plnou par a jedů, chorobnou, vlhkou. Počišťovači, kteří se ve věčném, teplém mrholení propracovávají přes kouřící rumiště, nosí místo pláštěnek plastové pytle na průmyslové hnojivo. Tady vykutají desku plošných spojů, tamhle motor z pračky a házejí si to do košů na zádech. Jejich děti – druhá generace catadorů – to jsou třídiči a poslíčci, třídí náklad vysypaný z košů podle druhu a pak ho na kárách dopravují dolů do třetího kruhu.

3. Rio 2006 (str.50)

„Vesmíru zbývá provést deset na sto dvacátou výpočtů,“ oznámil Heitor. S nohama na stole ve své rohové kanceláři upřeně hleděl ven na proudy aut mířící na pláž a na cílový zlatomodrý obdélník zářící na modrém pozadí jako jubilejní vlajka. „Pak se všechno zastaví a všechno skončí a bude zima a tma a vesmír se bude dál věčně rozpínat, dokud nebude všechno nekonečně daleko od všeho ostatního. Víš co, jsem si jistý, že jsem si uhnal pšeničnou alergii.“

„Nemohl bys říct: ‚Dobrá práce, Marcelino, blahopřeju, Marcelino, bombová prezentace, Marcelino, vezmu tě ven a pozvu tě na šampaňské do Café Barbosa, Marcelino?“

Ian McDonald: Brasyl

Redakce zpravodajství byla zvyklá, že Marcelina Hoffmanová vyrazí ze zpustlé, svárlivé populárně faktické a vtrhne do čisté, soustředěné atmosféry seriózní žurnalistiky jako popraskaný tlumič od výfuku a požene si to s hromy blesky mezi řadami hotdesků rovnou do Heitorovy malé svatyně, kde Heitor rozjímá nad svou rolí nositele špatných zpráv miliónům a nad marností zpravodajských médií všeobecně. Dveře se zavřou, začnou patetické tirády, novináři si na chvilku schrupnou nebo si budou na netu hledat dovolenou. Takže když vstoupila rozzářená, jako by právě sjela šest lajn ze záchodového prkýnka, kozičky vypnuté, zlaté kudrliny se pružně pohupovaly, redaktoři rázem znervózněli. Žádný jekot z Heitorovy kanceláře. Všichni v budově, natož v osmém patře, věděli, že příležitostně šoustají; záhadou bylo proč. Jen málo z nich chápalo, že vztah se může zrodit z potřeby nespat s nikým, kdo potřebuje spát s vámi. A ti si ten názor nechávali pro sebe. Obávali se, aby tak jednoho dne nedopadli sami.

4. Amazonka 1732 (str.102)

„Musím přiznat, že mne tato myšlenka plní intelektuálním vzrušením,“ sdělil jsem Quinnovi, když jsme stáli u pažení na přídi Fé em Deus a užívali si veškerého chládku, který večer nabízel. „Pokud by se daly převést na řadu jedniček a nul jednoduché aritmetické výpočty, nemohla by být nakonec celá matematika převoditelná na stejný základní kód? Pohybové zákony velkého Newtona, jeho pravidla pro gravitační síly, které řídí hmotný svět, i ty by mohly být prostě zredukovány na jedničky a nuly, něco a nic. Mohl by být tento jednoduchý stroj – při dostatečně velké zásobě patřičně kódovaných štítků – schopen sám interpretovat celý vesmír? Jako takový universální správce?“

Jeho odpověď hned tak nezapomenu: „Zde mají vaše slova blízko k rouhání, příteli.“ Pro něj jsem redukoval celý obrovský stvořený řád a všechno v něm na něco ještě nižšího, než je Newtonova prostoduchá mechanika, na pouhou řadu něčeho a ničeho. Tomu bystrému muži neuniklo, že by země a nebesa mohly být řízeny v podstatě ex nihilo – nulami, za nepřítomnosti Boha. „Matematika je výplodem mysli, nikoli mysl výplodem matematiky, a vše stvořené je výplodem dokonalosti Boží,“ odvětil.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..