×
TOPZINE.cz

Ukázka z Dlouhého sprintu s ozvěnou od Miroslava Žambocha

miroslav-zamboch-dlouhy-sprint-s-ozvenou-perexUž je to nějaký ten pátek od doby, kdy vyšla poslední kniha jednoho z nejznámějších českých fantasy a sci-fi spisovatelů, Miroslava Žambocha. Teď se ale tento autor vrací s plnou parádou, nedávno vydalo nakladatelství Triton druhé vydání Drsného spasitele a teď přichází se zbrusu novou knihou, souborem dvou textů Dlouhý sprint a Ozvěna. Přečtěte si ukázku.

miroslav-zamboch-dlouhy-sprint-s-ozvenou

Téměř nikdo nezná město celé. I největší místní ubožák by si kdekoliv jinde mohl žít jako král. Platba stříbrem se považuje za smrtelnou urážku, zlato teče proudem, přelévá se z kapsy do kapsy. Ale nejdůležitějším místním artiklem není, stejně jako drahokamy, drahé látky nebo ženy. Ve Vegaši se podvádí, zabíjí a krade kvůli bylinným receptům, řemeslnickým výrobkům, magickým formulím. Kvůli informacím. A zabíjí se často a rychle. Podle otcových statistik se zde ročně narodí jen asi stovka dětí, ale padesát tisíc lidí se přistěhuje a přibližně stejný počet jich zemře. Mrtvoláři starající se o čistotu ulic mají svou práci jistou. V poslední době se dokonce začínají specializovat podle druhu mrtvol. Likvidace zahnívajícího čaroděje může být někdy nebezpečná. Vstoupil jsem mezi domy a se zápachem stokrát použitého vzduchu přišel náhlý záchvat klaustrofobie. Horečnatě jsem zašátral v kapse a s úlevou nahmatal skleněnou ampuli s tabletkami. Pro jistotu jsem si vzal hned tři. Tíseň a panická hrůza se postupně rozplynuly, zůstal jen stín otupělosti za čelem. Jinde bych možná ani nevěděl, že klaustrofobií trpím, protože obyčejná města a domy mi nevadily, ale stísněná a přeplněná Vegaš mě občas dokázala úplně zdecimovat. Se smradem to bylo horší. Zapomněl jsem si nasadit pachovou náušnici a bohužel jsem si s sebou nevzal ani roušku, ale v listopadu bývá nejlepší vzduch a nehrozilo, že se přiotrávím. Kráčel jsem rychle, abych se vyhnul všudypřítomným pouličním obchodníkům, ale když jsem se na okamžik zastavil, abych se rozhodl, kterou ze známých putyk zvolím, okamžitě se ke mně přitočil pokřivený chlapík. Páchl, jako by hnil zaživa, a když jsem mu pod kápí na okamžik zahlédl tvář, spatřil jsem rudé skvrny plísně.

„Nepotřeboval by pán nějaký lektvar? Na spaní, na dlouhé spaní, na snění?“

Dlouhé spaní znamenalo smrt.

„Ne, ale možná bych si rád oškrábl trochu toho, co ti roste na ksichtě. Kolik za to chceš?“

Něco zablekotal a stáhl se zpátky do stínu. Zamířil jsem k Bezednému vědru. Tahle putyka neměla nejlepší pověst, ale byla nejblíže a vlastně jsem na ni myslel už na Hradě. Otevřel jsem litinové dveře a vstoupil dovnitř. Dva muži si mě znuděně prohlédli a ukázali mi směrem ke kukani, kde za mříží a drátěnou zástěnou seděl malý tlustý chlapík. Podrobně si mě prohlédl přes cvikr s tak tlustým sklem, že jeho oko za ním vypadalo jako velká leklá ryba. Několikrát zamrkal, sklo cvikru pokaždé změnilo barvu. Majitel Bezedného vědra si dovnitř nepouštěl ozbrojené hosty. Čirý cvikr ukazoval zbraně, modrý jedy, hnědý statická kouzla zabudovaná do věcí a do těla, zelený dynamické struktury sloužící k usměrňování moci. Konečně jsem byl propuštěn.

Po průchodu krátkou chodbou sloužící k chytání nebezpečných hostů jsem se dostal na schodiště. Kamenné schody vedly nahoru i dolů, zábradlí bylo zprohýbané a na několika místech chybělo úplně. Odevšad se nesl rozmazaný halas, vzduch se modral dýmem. Šel jsem dolů. Připadalo mi bezpečnější při zpáteční cestě stoupat.

V prvním podzemním patře sídlila veselá společnost, většinou konzervativní assasini živící se poctivou ocelí. Číšnice nestačily roznášet pití, chlapi se překřikovali a žvanili o překot, občas se strhla prudká hádka, kterou ale profesionální uklidňovači rychle zvládli. Štětky seděly pohromadě v jednom rohu a znechuceně usrkávaly z porcelánových šálků. Odhadly sál špatně, protože tady to vypadalo na čistě pánskou jízdu, kde se člověk stará jen o to, aby přeřval ostatní, a když se ráno vzbudí s totální kocovinou, bude pak až do smrti vykládat, jaká to tehdy nebyla božská zábava. Umínil jsem si, že pokud nenajdu nic lepšího, vrátím se sem.

Druhé a třetí patro patřilo feťákům a snovačům vidin. Zahlédl jsem začínající snový souboj dvou pijáků modrého aronu. Jedna z nejhorších drog, která vám v krátké době selektivně zničí mozkové buňky. Nedokážete pak rozeznat realitu od snů. Na začátku závislosti pomáhá představy materializovat. Nic pro mě.

Sestoupil jsem až do čtvrtého, posledního patra. Místnost byla poměrně malá a pohodlně a čistě zařízená. Stěny zdobila malba přímo na kameni, jednotlivé obrazy nebyly ohraničeny a plynule přecházely jeden v druhý. Pod malbou jsem rozeznával stínící zaklínadla, která izolovala salónek od vlivů zvenčí. Víc jsem vidět nepotřeboval. Dostal jsem se do hráčského doupěte. Hra dosud nezačala, a proto zatím nebylo zavřeno. Uvědomil jsem si, že od okamžiku, kdy jsem se rozhodl jít flámovat, jsem měl namířeno právě sem. Uprostřed stál kruhový stůl s deskou z leštěného palisandru, kolem něho sedělo v křeslech šest lidí. Hádali se.

„Se ženskou nehraju,“ řekl energicky mladý chlapík s úzkými rameny a uhrančivýma, blízko kořene nosu posazenýma očima.

Otipoval jsem ho na čaroděje. Mladého čaroděje.

„Pak máš ale smůlu. Salón jsem pronajala já,“ odpověděla mu nevzrušeně žena, podle zasedacího pořádku jeho spoluhráčka.

Mluvila tiše, její hlas byl trochu hlubší, než bývá u žen běžné, ale měl sametový podtón, který hladil. Nebyla ani stará, ani mladá. Oblečená byla do obyčejných kalhot, modré, jemně tkané haleny a kožené kazajky. Ani volné oblečení nedokázalo zakrýt její kypré tvary. Mne fascinoval její hlas. Stála natočena bokem ke mně a rukou se opírala o opěradlo židle.

„Je někdo ochoten změnit dvojici?“ zeptala se a rozhlédla se po přítomných.

Při pohybu hlavy jsem na okamžik zahlédl značku vytetovanou za levým uchem. Žena byla kurtizána certifikovaná kouzelnickým klanem Maleveriatů. Značka byla šedá a nesvětélkovala. Nebyla v práci, bavila se. O Maleveriaty certifikovaných kurtizánách se říká, že jsou návykové stejně jako ty nejtvrdší drogy. Znám pár bohatých mužů, kteří by dali všechno jmění za to, aby s nimi ta, co si ji párkrát zaplatili, žila. V naprosté většině případů zbytečně.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..