×
TOPZINE.cz

Ukázka z cestopisné knihy Tamtamy času

FOTO: Tamtamy časuV knize Tamtamy času vás legendy českého cestování, Jiří Hanzelka, Miroslav Zikmund a Miloslav Stingl, provedou po území Nové Guineji. Kromě jejich postřehů z cest je tato kniha, vydaná nakladatelstvím Jota, doplněna rozsáhlým textem Rudolfa Švaříčka a bohatým obrazovým materiálem. Vydejte se s námi právě teď do Západního Irianu!

FOTO: Tamtamy času
Tamtamy času, Zdroj: archív nakladatelství Jota

Vrátili jsme se právě z předsíně pátého světadílu. Do včerejška se jmenovala Holandská Nová Guinea a vlála nad ní jediná vlajka, holandská trikolora.

Teď se začíná jmenovat Západní Irian a třepotá se nad ní vlajek několik. Jedna z nich je pořád holandská. Oficiálně k ní přibyla bleděmodrá se znakem Spojených národů, neoficiálně červenobílá indonéská a nedovoleně, přesto však nejpočetněji, vlajka papuánská s bílou pěticípou hvězdou v rudém poli s šesti bílými a sedmi modrými pruhy.

Letěli jsme nad čtyřmi moři, jejichž jména (Jávské, Sundské, Bandské a Seramské) se nám zdála opět tak exotická, jako kdysi ve školních škamnách. A měli jsme v těch osmi horečně nabitých dnech dokonce čas vykoupat se v Tichém oceáně, na překrásné pláži mysu Suadja, a pozorovat přitom nejen mladé Papuánky v pestrých tříčtvrtečních jeans, ale i holandské vojáky s prvním chmýřím pod nosem, jak se předstihovali, kolik lahví od Amstel Pilsner roztřískají o mělké korálové dno, o jednu z nejmalebnějších pláží, jakou jsme kdy viděli.

Vrátili jsme se ze země, která přímo hýří kontrasty. Kdosi ji nazval prokletým rájem. Taky jí říkají země černých lidí a bílých hor. Čtyři stupně na jih od rovníku – v tropickém žáru – jsou hory pokryté věčným sněhem. (Až 1. května příštího roku převezmou Indonésané správu Západního Irianu do svých rukou, ustoupí dosavadní nejvyšší hora Indonésie Kerintji – 3 805 m – daleko do pozadí před celou řadou velikánů Nasavského pohoří; Carstenszově hoře naměřili totiž 5 030 metrů). Mají tu nejnádhernější motýly světa, ale taky přes padesát druhů hadů, třetinu z nich prudce jedovatých. Čtvrtou největší položku ve statistice vývozu – hned za naftou, koprou a muškátovými ořechy – představují krokodýlí kůže, jejich největším odběratelem je Singapur a módní Francie. Na poštovních známkách mají ptáka s dlouhým peřím, tropickou rajku (žije jich tu na osmdesát druhů!), ale stejně dobře by na nich mohli mít malomocného člověka nebo komára anofela, nositele malárie.

MAPA: Nová Guinea
Nová Guinea, Zdroj: commons. wikimeadia.org

V Hollandii, budoucím Kota Baru, nám řekli, že ve vnitrozemí žijí lidé, kteří vítají příchozí cizince pokřikem „mír s tebou“ a provádějí přitom prostocvik spočívající v rychlém přibližování a oddalování kolen. Naštěstí žijí ve vnitrozemských horách, nemohl je tedy roku 1516 spatřit první běloch, Portugalec De Menenez, a zaměnit tenhle zvyk za klepání kolen před bílým božstvem. Patrně by byl brzo doplatil na svůj omyl, protože tihle mírumilovní lidé mají ještě jiný zvyk – uříznou hlavu každému, kdo by se jen dotkl jejich žen.

V jiných oblastech je naopak právo vítat cizince výsadou mladých žen, právě kojících matek: nabídnou příchozímu bez rozdílu věku a pohlaví vlastní prs. Mezi lovci lebek v Ekvádoru jsme viděli ženy kojit z jednoho prsu děcko a z druhého současně psí štěně. Ve vnitrozemí Nové Guineje mají ženy ve zvyku přikrmovat podsvinčata.

Vrátili jsme se ze země, která je větší než tři naše republiky, nemá ani jediný kilometr železnic a všeho všudy něco kolem sedmi set kilometrů silnic, znichž asi dvě stovky jsou asfaltované.

Nejsilnější dojem však nebyly ony kontrasty, ale spousta bílých skvrn na mapě. Ne tedy Antarktida s pólem nedostupnosti, ale třeba prostor osmdesát kilometrů jihozápadně od hlavního města, Hollandie, s nápisem UNEXPLORED MOUNTAINS.



1 Komentář Ukázka z cestopisné knihy Tamtamy času

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..