Román Chuť jablečných jadérek německé autorky Kathariny Hageny je bestsellerem, který pro české čtenáře vydalo nakladatelství Host a přeložil Petr Štedroň. – Po Berthině smrti zdědí její dům Iris a octne se tak po letech v domě své babičky. Vzpomíná na Berthiny sestry, sestřenici Rosemarie, prožité příběhy… a tuší, že i vzpomínání je jistým druhém zapomnění.
Ilustrační foto, Autor: Petra Prokopová, Topzine.cz
Teta Anna zemřela v sedmnácti na zápal plic, jenž se kvůli jejímu zlomenému srdci a doposud nevynalezenému penicilinu nedal vyléčit. Ze světa odešla jednoho pozdního červencového odpoledne. A když pak její sestra s pláčem vyběhla do zahrady, spatřila, jak s Anniným posledním chrastivým vydechnutím všechny červené rybízy zbělely. Byla to velká zahrada, ta spousta starých rybízových keříků se prohýbala pod těžkými plody. Už dávno je měli sklidit, když ale Anna onemocněla, nikdo na bobulky nemyslel. Moje babička mi o tom často vyprávěla, protože to byla právě ona, kdo ty truchlící rybízky objevil. Od té doby už v zahradě mé babičky býval jen černý a bílý rybíz a žádný další pokus osazení červeného keříku se nezdařil; na jeho větvičkách rostly vždy jen bílé bobule. Nikomu to ale nevadilo, ty bílé chutnaly skoro stejně tak sladce jako červené, při odšťavňování si člověk aspoň úplně nezničil celou zástěru a hotové želé pak blýskalo takovou tajuplně zsinalou průhledností. „Konzervované slzy“, tak mu říkala moje babička. A na policích ve sklepě pořád ještě stály sklenice všech velikostí s rybízovým želé z roku 1981, z léta obzvláště slzotvorného, Rosemariina posledního. Jednou moje matka pátrala po naložených okurkách a našla sklenici z roku 1945 s prvními poválečnými slzami. Tu darovala Mlynářskému spolku, a když jsem se jí ptala, proč pro všechno na světě dává babiččino želé nějakému vlastivědnému muzeu, pravila, že tyhlety slzy prý jsou moc hořké.
***
Anna milovala bookshopy, Bertha Coxovu renetu. Na podzim voněly vlasy sester po jablkách, jejich šaty a ruce stejně tak. Vařily jablečnou kaši a jablečný most a jablečné želé se skořicí a skoro vždycky měly jablka po kapsách zástěr a v ruce aspoň jedno nakousnuté. Bertha nejdřív rychle vykousala široký kruh kolem břicha jablka, pak opatrně dole kolem květu, pak vše dokončila nahoře u stopky a ohryzek velkým obloukem zahodila. Anna jedla pomalu, jablko vychutnávala, odspodu nahoru – celé. Jadýrka kousala ještě hodiny. Když jí Bertha předhazovala, že jadýrka jsou uvnitř jedovatá, Anna jí opáčila, že přece chutnají jako marcipán. Jenom stopku vyplivla. To mi Bertha vyprávěla, když jednou zjistila, že jím jablka stejně jako ona. Většina lidí přece takhle jí jablka.
***
Hinnerk měl rád oheň. Často jsem jej vídala, jak ho v zahradě rozdělával, stál tam a vidlemi se šťoural ve žhavých uhlících. Když jsme se k tomu nachomýtly my tři, Rosemarie, Mira a já, říkával:
„Víte, jsou tři věci, na který se vydržíte bez přestání dívat, aniž by vás omrzely. Jedna je voda. Ta druhá je oheň. A třetí je neštěstí druhých lidí.“
