Chci-li se věnovat tvůrčímu psaní, musím mít talent. Tento mýtus je v Česku poměrně hojně rozšířený, zkušenost z německé univerzity však ukazuje, že kreativní přístup k jazyku je přinejmenším skvělá zkušenost pro každého.
I čtení a rozhovory o přečteném nám při psaní pomáhají, Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Někomu to připadá perverzní, ale já mám němčinu ráda. Má jasná pravidla a přitom je to hravá, lze ji skládat podobně jako lego. Fascinují mě německé dějiny a baví mne pozorovat, jak se v Německu snoubí zkušenosti východní a západní Evropy. Ale to jsou jen některé z důvodů, kvůli nimž jsem se rozhodla strávit jeden semestr ve východoněmecké Jeně, kde je každý čtvrtý obyvatel student. Německý vzdělávací systém si vezmu na mušku později, pro začátek bych se chtěla věnovat jen jedné jeho části: výuce tvůrčího psaní.
Tvůrčí psaní bez talentu?
O tom, jestli je Literární akademie Josefa Škvoreckého opravdová vysoká škola, se v Česku sice čas od času diskutuje, často se přitom však zapomíná, že je to škola, která svým studentům zprostředkovává především široký rozhled na poli humanitních věd, resp. české kulturní scéně. Ale proč se o ní zmiňuji: spousta lidí si ráda rýpne do smysluplnosti výuky tvůrčího psaní. A to i přesto, že tamní pedagogové (např. Borkovec, Dědeček, Denemarková) často zdůrazňují, že talentu se člověk zkrátka naučit nemůže. Je možné ho rozvíjet, anebo se alespoň naučit dobře zacházet se svou mateřštinou; vždyť od toho, jestli se umíme dostatečně trefně vyjádřit, se odvíjí náš každodenní život! V Německu jsou si toho, zdá se, vědomi.
Napíší absolventi tvůrčího psaní někdy vlastní knihu? Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Jenští studenti germanistiky musí v rámci bakalářského programu povinně absolvovat jeden ze tří seminářů, během nichž se učí používat jazyk jinak, než jako prostředek pro prezentaci svého akademického úsilí. Na výběr mají tvůrčí psaní, literární kritiku a psaní básní. Nikdo si nenamlouvá, že by všichni studenti germanistiky byli budoucí spisovatelé či básníci. Cílem tohoto modulu je naučit mladé lidi vnímat i drobné nuance své mateřštiny. A světe div se, o předmět tvůrčí psaní mají zájem nejen filologové, ale také budoucí ekonomové, právníci, přírodovědci. Ti všichni si chtějí hrát a dostat se své mateřštině takříkajíc pod kůži. Slušně psát alespoň milostné dopisy a obchodní korespondenci se podle místních kantorů může naučit opravdu každý.
I cizinci píší básně
V Jeně však boří ještě jeden předsudek. Zastávají totiž názor, že se tvůrčímu psaní nemusíme věnovat bezpodmínečně jen ve své mateřštině, ale naopak v každém jazyce, který se snažíme naučit. Proto je součástí semináře o současné německé literatuře, který je určen cizincům studujícím v Německu, právě tvůrčí psaní.
Existuje snad nějaký důvod, proč se nepokusit o nápodobu stylu některého ze současných autorů? A proč si nezkusit napsat erotickou povídku nebo nenechat skříň, aby odvyprávěla určitý příběh? Použití všelikých básnických figur už je pak vlastně jen technickou záležitostí. To vše ale přináší zásadní užitek: probouzí to v nerodilých mluvčích cit pro jazyk. Nehledě na to, že se jim tak ukazují možnosti užití různých gramatických prostředků, o rozšíření slovní zásoby ani nemluvě.
Nabízí se tedy otázka, proč neučit psaní i na českých univerzitách. Pokud vím, na některých moravských vysokých školách už se studentům předmět tvůrčí psaní jako volitelný seminář nabízí. Dočkáme se něčeho podobného i na pražské Karlově univerzitě? A pustili by si akademici mezi sebe spisovatele, jindy předmět svého bádání?
