×
TOPZINE.cz

Touha po druhém. Psychoterapeutka Verena Kast vrací princezny do náručí princů

FOTO: Čertova nevěstaPsycholožka Verena Kast ve své knize Touha po druhém na základě interpretace různých pohádek analyzuje milostné vztahy. Snaží se nalézt paralely mezi pohádkovými a skutečnými vztahy, a to metodou psychoanalýzy. Knihu s podtitulem O lásce a pohádkách vydává nakladatelství Portál.

FOTO: Čertova nevěsta
Verena Kast našla kouzlo, které vysvobodí princezny ze zakletí, Zdroj: Čertova nevěsta, s. r. o.

JORINDA A JORINGEL

Cesta ze symbiózy k opravdovému vztahu

Uprostřed velkého hustého lesa byl jednou jeden starý zámek. Přebývala v něm úplně sama jedna stará žena, byla to kouzelnice. Za dne se proměňovala v kočku nebo sovu, ale večer zase získávala řádnou lidskou podobu. Uměla přivábit zvíře i ptáka. Pak je porážela, vařila a pekla. Když se někdo přiblížil na sto kroků k zámku, musel zůstat stát. Nemohl se hnout z místa, dokud ona kouzlo nezrušila. Když však do toho kruhu vstoupila cudná panna, proměnila ji kouzelnice v ptáka, zavřela ji do proutěné klece a tu klec odnesla do jedné zámecké komnaty. Už měla na zámku dobrých sedm tisíc takových klecí se vzácnými ptáky.

A byla jednou jedna panna, jmenovala se Jorinda a byla krásnější než všechny ostatní dívky. Ona a jeden překrásný mládenec jménem Joringel se sobě zaslíbili. Zasnoubili se a měli jeden v druhém to největší zalíbení. Jednoho dne se šli projít do lesa, aby si spolu mohli zase jednou důvěrně porozprávět. Joringel řekl: „Dej pozor, abys nedošla moc blízko k zámku.“ Byl krásný večer, slunce jasně prosvítalo mezi kmeny stromů do temné zeleně lesa a na starých bucích žalně cukrovala hrdlička.

Jorinda poplakávala. Usedla na slunci a naříkala. Také Joringel naříkal. Z ničeho nic byli tak smutní, jako by měli zemřít. Zmateně se rozhlíželi a nevěděli, kudy se teď dostanou domů. Slunce ještě stálo zpola nad horou a zpola už zapadlo. Joringel prohlédl křovisky a viděl, že staré zdi zámku jsou blízko. Vyděsil se a bylo mu k smrti úzko. Jorinda zpívala:

„Milý ptáček s proužkem rudým, běda, běda, smutnou píseň prozpěvuje:

Holubičce smrt zvěstuje, běda, běda, smutnou píseň prozpě – pě, kvorý kvorý, zpe.“

Joringel se po Jorindě ohlédl. Ta už byla proměněna ve slavíka a zpívala: „Kvorý kvorý, zpe.“ Třikrát ji oblétla sova se žhoucíma očima a třikrát zahoukala: „Uhú, hú hú hú.“ Joringel se nemohl ani hnout, stál jako zkamenělý, nemohl plakat, mluvit ani pohnout rukou nebo nohou. Vtom slunce zapadlo docela. Sova zalétla do roští a hned nato z něj vyšla stará křivá ženština, žlutá a vyzáblá, s velkýma rudýma očima a zahnutým nosem, který se špičkou dotýkal brady. Něco mumlala, chytla slavíka do ruky a odnášela ho. Joringel nemohl nic říci, nemohl se pohnout z místa, a slavík byl pryč. Potom se ta ženština vrátila a temným hlasem řekla: „Pozdraven buď, Zachieli, když měsíček svítí do kleciček, propusť, Zachieli, v pravý čas.“ A Joringel byl volný. Padl před tou ženštinou na kolena a prosil, aby mu vrátila jeho Jorindu. Ale ona řekla, že už ji nikdy neuvidí, a odešla.

Joringel volal, plakal, bědoval, ale všechno bylo marné. „Co jen se mnou bude?“ Pak šel nazdařbůh, až došel do jedné cizí vesnice. Tam dlouhý čas pásl ovce a často obcházel zámek, ale ne moc blízko. Až jednou se mu v noci zdálo, že našel krvavě rudou květinu, která měla uprostřed krásnou velkou perlu. On tu květinu utrhl a šel s ní k zámku. Všechno, čeho se květinou dotkl, bylo vysvobozeno ze zakletí. Zdálo se mu také, že tak získal zpátky svou Jorindu.

Ráno, když procitl ze snu, vydal se přes hory a doly, že snad takovou květinu najde. Hledal a hledal, až devátého dne tu krvavě rudou květinu časně zrána našel. Uprostřed byla velká krůpěj rosy, velká jako ta nejkrásnější perla. Dnem i nocí tu květinu nesl na zámek, a když se k zámku přiblížil na sto kroků, neustrnul, ale došel až k bráně. Zaradoval se, dotkl se květinou brány a ta se v mžiku otevřela. Vešel, prošel nádvořím, naslouchal, odkud uslyší křik ptáků. Konečně je zaslechl. Šel, až našel síň, kde byla kouzelnice a krmila ptáky v sedmi tisících klecí. Jak uviděla Joringela, strašně se rozzlobila, spílala, plivala na něj jed a žluč, ale nemohla se k němu přiblížit blíž než na dva kroky. On si jí nevšímal a prohlížel si klece s ptáky. Ale slavíků tam byly stovky, jak jen teď najde svou Jorindu? Pak si všiml, že stařena potají vzala jednu klícku s ptákem a chtěla ji odnést. Skokem byl u ní, dotkl se květinou klícky i té ženštiny, která tak už nemohla čarovat. Náhle před ním stála i Jorinda, stejně krásná, jako bývala dřív, a objala ho kolem krku. Pak spolu ještě proměnili všechny ostatní ptáky v panny a šli domů a dlouho spolu spokojeně žili.“

Tuto německou pohádku, zapsanou v době romantismu, najdeme ve sbírce bratří Grimmů.

Již sám titul naznačuje problém: Jorinda a Joringel se sobě velmi podobají už svými jmény. To by mohlo symbolizovat vyjádření dvou aspektů jednoho člověka, jeho ženskou a mužskou stránku. Může to však také znamenat, že ti dva mají nesmírně blízký vztah. Tak blízký, že se smazávají rozdíly mezi nimi – tedy vztah symbiotický. Pohádka začíná tím, že ve velkém hustém lese přebývá ve starém zámku kouzelnice, která se za dne proměňuje v sovu nebo kočku, ale v noci je člověkem. Kdo se jí přiblíží, ten znehybní. Cudné, neposkvrněné panny proměňuje v ptáky, zavírá do proutěných klecí a odnáší je do jedné z komnat. Lapá tedy lidi, a toho, koho lapí, dále a dále zavírá, uzavírá – do ptáka, do klece, do komnaty… Jako by přes člověka přehazovala množství závojů.

Vraťme se ještě na chvíli ke kouzelnici. Jak žije tak docela sama uprostřed hustého lesa, odpovídá čemusi vytěsněnému. Umí si poradit se zvířaty a sama je blíže charakterizována právě zvířaty, v něž se proměňuje: kočkou a sovou. Bastet a Sachmet, dvě egyptské bohyně, jsou zpodobovány s kočičími hlavami. Bastet představuje dobrou kočku, zatímco Sachmet kočku rozzuřenou – proto bývala často ztvárňována se lví hlavou. Že má kočka něco společného s ženstvím vůbec, nám není cizí: vždyť známe výraz „kočka“ jako označení ženy, přičemž v tomto způsobu vyjádření jde vždy o erotickou perspektivu. Jasné mi připadá i to, že jedna bohyně je představovaná kočkou dobrou a jedna kočkou zlou. O našich domácích kočkách víme, že jsou naprosto nevyzpytatelné: hladíme sametové tlapky, ale jakmile se to kočce přestane zamlouvat, pocítíme drápky. Kočka symbolizuje instinktivní ženství, přítulné, a přece samostatné a nevyzpytatelné. Sova je považována za symbol Pallas Athény: Athéna je bohyně moudrosti, války a řemesel, sova představuje noční moudrost, to jest jasnozřivost a tušení.

Dalo by se tedy říci: ve výchozí situaci pohádky se ukazuje, že tu máme co dělat s dobou, která vytěsňuje instinktivní i duchovní ženství, symbolizované kočkou a sovou. Proto je to doba, v níž se člověk bojí očarování. Kouzelnictví, jasnozřivost, projevující se možná v tom, že se člověk nechá uchvátit, nechá se inspirovat, bere vážně předtuchy – to je vytěsněno a zároveň to lidé hledají. Máme tu co do činění s romantickou pohádkou. V romantismu se více než kdy dříve objevuje kultura citu, která byla dříve zahnána do hlubokého lesa.

Joringel velice dobře ví, že se zámku musí střežit, že se mu člověk nesmí příliš přiblížit. Ale zámek jako by přitahoval. Jeho přitažlivost je jistě nesmírně účinná, uvážíme-li, že kouzelnice ukrývá už

7 000 proutěných klecí s cudnými pannami. Do zajetí této kouzelnice se člověk očividně dostane, kdykoli se zamiluje, jako zde Jorinda a Joringel. Zamilovanost je skutečné okouzlení, ale kouzlo v naší pohádce život nepodporuje, nýbrž mu zabraňuje. Jorinda a Joringel mají předtuchu: jsou tak smutní, jako by měli zemřít. K umírání patří i to, že zapadá slunce. Je večer. Když jsou dva lidé zamilovaní, konsteluje se mateřský komplex. A s ním se samozřejmě konsteluje i to, co je problematické v kolektivním mateřském komplexu, který se projevuje v dobové situaci.

Můžeme říci, že symbiotický vztah Jorindy a Joringela nutně vede k této kouzelnici, to znamená do sféry, v níž muž zcela zkamení, tedy není schopen pohybu ani jiného projevu a nedosáhne už na svou ženu. Ta se proměnila ve slavíka, o jehož zpěvu se říká, že je lkavý, smutný, toužebný, a zároveň svůdně dráždivý, pro něj je však nedosažitelná. Vztah mezi nimi se přetrhl. Za tím, že je žena slavíkem, že je uvězněna do slavičí podoby, stojí kouzelnice. Pro reálný vztah by to mohlo znamenat: dva zamilovaní jsou spolu v symbióze. Protože si tolik přejí okouzlení jako aspekt lásky a protože okouzlení odpovídá touze (v tomto případě nejen jejich, ale i touze dobové), je žena vyvýšena a vznešeně stylizována ve slavíka. Pak se samozřejmě stává „nadlidskou“ – a nelidskou, nedosažitelnou. A muž zkameněl, není schopen jednat, nedokáže si Jorindu přivést zpátky. Vztah se přetrhl.

Na tyto slavíky můžeme pohlížet také jako na ty mnohé „krásné duše“, jež už nemají nic společného s reálným životem – a okouzlily mnoho mužů romantismu, které tím také odvedly od reality.

Ze symbiózy je náhle rozchod. Joringel je ze zkamenění vysvobozen zaklínadlem, kouzelnice se v této verzi pohádky zajímá jen o panny. Známe však i jinou verzi, v níž musí lapené panny pást (tedy střežit) ovce, zatímco mladí muži zůstávají u kouzelnice. Co to znamená, že ovce pase Joringel? Pase je sám, tedy musí akceptovat odloučení. Pást, tedy hlídat, to znamená udržovat něco pohromadě. Pohádkoví hrdinové vlastně pasou (tedy hlídají) sebe samé, sbírají své vitální síly. To také vyjadřuje obraz, že jako pasáček neustále obchází kolem zámku kouzelnice – jistě, ne příliš blízko. Jako by obcházel kolem problému a soustředil se na jeho řešení. Pasení je zároveň obraz introverze, pasáček si uvědomuje sebe sama. Tento akt introspektivního sebeuvědomování je spojen s velkým smutkem, on ho ale vydrží.

A konečně se mu jedné noci zdá vysvobozující sen. Zdá se mu, že nalezl krvavě rudou květinu, v jejímž středu spočívá krásná veliká perla, a touto květinou že může zlomit prokletí. To by mohl být i popis terapeutického procesu: Joringel obchází kolem svého problému, hledí na něj z různých stran, snaží se přitom sebrat síly, střežit a vidět – až se mu jednoho dne zdá sen, který mu řešení problému naznačí. I snový obraz přisuzuje značnou hodnotu středu květiny, jejímu centru.

Co by mohla představovat tato krvavě rudá květina? V krvavé červeni je vášeň a trýzeň, krev, tělesnost. Květiny často symbolizují naše city, eros. Červený květ vyjadřuje vášnivý cit lásky a také tělesný pocit, spojený nyní s bílou perlou. Krvavě rudá květina také ustavuje spojení s Jorindou. Ta má přece jako pták červený proužek. Perlu považujeme za cosi velmi cenného a dokonalého, pro mystiky je symbolem osvícení, symbolem nalezené jednoty mezi božstvím a lidstvím. Perla roste soustředně, a je-li symbolem osvícení, pak je to osvícení, které narůstá velice pomalu. Růst perly můžeme vidět v souvislosti s tím, jak Joringel krouží kolem zámku. Ve spojení červené květiny s bílou perlou lze vidět pocit sepětí tělesné a mystické lásky, který Joringel získal v prožitku. Fascinující aspekt lásky už ho teď nemusí ochromovat – nalezl ho v sobě a prožil. Moc kouzelnice je tím jistě spoutána.

Převzato z knihy Vereny Kast: Touha po druhém. V překladu Petra Babky vydalo nakladatelství Portál, V Praze 2011.



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..