4 fotky 
Včera vodil loutky, dneska loví miliardáře. Psal, hrál, točil, stříhal, režíroval, vloni mu vyšel sedmý celovečerní film, ale na své počátky ve Sklepě nikdy nezapomene. Jaká byla jeho Cesta z města a vůbec jeho cesta mezi českou režisérskou elitu? A převezme jeho žezlo junior? Připoutejte se, čeká vás rychlý průlet uměleckou tvorbou jednoho orla české filmové scény.
Tomáš Vorel st. Zdroj: archív Tomáše Vorla
Jméno Tomáše Vorla st. není ve filmové branži žádnou novinkou, a přesto (nebo právě proto) produkuje stále nové a nové výtvory. Může být tedy trochu překvapující, že režisérovou první volbou na prahu dospělosti, než v pětadvaceti letech přesedlal na obor hraná režie na FAMU, byla stavařina na ČVÚT. Nedá se však říct, že by ho léta v technickém oboru brzdily v kreativní tvorbě. Ale všechno hezky popořádku…
Každý začínal u divadla
Vorel se narodil v Praze roku 1957 ve znamení Blíženců, které jeho povahu prý plně vystihuje. Jednu z jeho životních filozofií vystihuje anakreónské víno, ženy, zpěv. Jeho vstup do světa umění mu v podstatě zprostředkoval otec: když bylo Vorlovi deset, pomáhal otci s loutkovým divadlem Zvoneček. Staral se jak o příběhy, tak i o dobrý stav loutek. Od divadla vlastně nikdy neodešel. Ve škole se obklopil lidmi podobného ražení a v roce 1978 se přidal k osudové dvojici David Vávra a Milan Šteindler a jejich divadlu Sklep, a to když s Vávrou jednou u piva napsal divadelní hru, utahující si z výmyslů socialismu. Jak sám říká, původní motivace nebyla dělat divadlo, nýbrž zábava, smích, extáze a radost ze života.
Tomáš Vorel st. Zdroj: archív Tomáše Vorla
V té době už sáhl po kameře, vyzkoušel si vlastní grotesky a v šesti minutách strávil i svou oblíbenou foglarovkou. Sám Foglar k dílku přistoupil s nedůvěrou, když ale u jeho skautského oddílu vyvolalo nadšení, dal nakonec Vorlovi zelenou pro případ, že by hodlal s adaptacemi pokračovat. Nepokračoval. Tyto rané pokusy mu přinesly uznání nejen mezi skauty, ale i lidmi přímo z oboru, minimálně v amatérských kruzích. A kdo by se po tak raném úspěchu filmu nevěnoval. Ještě ale nebylo všemu divadlu konec.
Vorel získal novou inspiraci: naučit se mimovat. A tak se s Vávrou skrze další opileckou příhodu dostali až do vedení pantomimického divadla Mimósa, které si trefně přejmenovali na Mimo-za. Po nějaké době dozrál čas na změnu a Vorel si vzal úkol z Mimozy udělat profesionální divadelnický byznys. Sranda sice občas narazila na nepochopení cenzorů a podobných výdobytků tehdejší doby, přesto se ale vesele tvořilo dál.
Ve čtvrtek 1. dubna bude Tomáš Vorel hostem online rozhovoru na Topzine.cz. Položit svůj dotaz můžete už nyní zde.
Nerušit, tady se filmuje
Undergroundová povaha divadel Sklep, Mimóza, Kolotoč, Vpřed a Křeč je v předrevoluční náladě vyhoupla na vrchol, na představení se přišel podívat i Václav Havel. V tu chvíli se Vorel rozhodl s herectvím jako takovým seknout, odhlédneme-li od těch několika budoucích štěků. Úsilí tzv. Pražské pětky (divadel) zvěčnil ve stejnojmenném povídkovém filmu, s nímž se poprvé vymanil z nálepky krátkometrážní. Svým dílem (tedy kromě režie a dvou scénářů) přispěl v mimózní povídce Směr Karlštejn rolí skřítka.
V tu chvíli přichází do hry Vorlova kultovní záležitost Kouř, jejíž natáčení je mu ale rázem zatrhnuto hlavouny své doby. Až s prvními revolučními dny se mezi demonstracemi a stávkami štáb, víceméně přetransformovaný z posádky Sklepa, pustil do práce a vytvořil tak Rytmikál totalitního věku, humorný a muzikálově laděný náhled na minulý režim, zasazený do prostředí továrny. Možnou inspiraci snad můžeme najít v jeho studiu preFAMU.
Nově nabytá svoboda Vorlovi umožní založit si vlastní divadlo v Paláci Akropolis a taky společnost VorelFilm s.r.o., aby si mohl i něco sám vytvořit. A začal značně autobiografickým snímkem Kamenný most, jehož chladné přijetí Vorla odradilo natolik, že s filmařským řemeslem chtěl nadobro seknout. Naštěstí tak neučinil a místo toho se nechal opět inspirovat, tentokrát přírodními krásami Rabštejna nad Střelou, kam se dodnes rád vrací. Výsledkem byla Cesta z města. Vorel kameru dosud nepustil z ruky, staral se o světla, zvuk a vůbec zastával heslo udělej si sám. Ozvěnou Cesty z města byla Z města cesta, po níž se tentokrát formou dokumentu vydal s Evou Holubovou, Bolkem Polívkou a Petrem Čtvrtníčkem.
Vítejte v novém tisíciletí
S Cestou přišlo jednadvacáté století, které režisér obohatil ještě groteskou Skřítek, moderní tragikomedií Gympl a novinkou minulého roku Ulovit miliardáře (recenze zde), kde s notnou dávkou satiry dokazuje, že i tzv. svobodná společnost má značné mouchy. Za zmíněný Gympl si v New Yorku vysloužil ocenění za nejlepší evropský film. Je to taky snímek, kde si konečně střihl větší roli režisérův syn Tomáš Vorel ml. Manželství se Vorlovi seniorovi sice rozpadlo, ale na syna nedá dopustit a umožňuje mu tvořit, podobně jako to s ním kdysi dělal jeho táta ve Zvonečku.
Tomáš Vorel st. Zdroj: archív Tomáše Vorla
Stojí za povšimnutí, že Vorlova parta z jeho studia na gymplu a obou vysokých s ním vlastně zůstala dodnes, o čemž svěčí i to, že třeba právě Holubová se objevuje v pěti ze sedmi jeho filmů. To samé jde říct o Tomáši Hanákovi, jehož skóre je šest ze sedmi. Režiséra neopouští ani dávné touhy, které vyjádřil v Kamenném mostě či Cestě z města, a sní o životě nepoznamenaném civilizací ve svém oblíbeném kraji. Můžeme jen doufat, že se mu přání vyplní a že si ve své idyle najde čas i na nás, filmové labužníky, a v nejbližších letech se od šéfkuchaře Tomáše Vorla st. dočkáme více jeho filmových specialit.
