×
TOPZINE.cz

Tomáš Němec: Železný zadek, sebereflexi a počítač

Přinášíme vám rozhovor s vytíženým šéfredaktorem časopisu Pevnost Tomášem Němcem. I těm, kteří ho neznají, by měl rozhovor představit jednu z nejvýznamnějších postav české fantastiky.

Tomáš Němec

Dalo by se říci, že na cestu vedoucí do světa fantastiky a už ne zpět, tě přivedl román Ondřeje Neffa Pán modrého meče. Ten vycházel v časopise Sedmička. Co se s časopisem stalo?

Možná bych trochu zapolemizoval s tím „už ne zpět“. Asi je to tím, že se fantastikou živím, takže poslední dobou často utíkám za její hranice nadýchat se trochu reality. Ale fakt je, že ať už ve větší či menší míře, zůstávám fantastičnu věrný. Pán modrého meče měl pro mě evidentně zásadní vliv (smích). A ano, vycházel v Sedmičce, což byl jeden z časopisů pro mládež, který – stejně jako většina jemu podobných – po revoluci v osmdesátém devátém roce zanikl.


Nemyslíš si, že podobný časopis na českém trhu chybí? Nebo ho nahradily jiné, kvalitnější?

Nechybí, protože kdyby chyběl, už by si ho trh sám vyžádal. Společnost se od doby, kdy Sedmička vycházela, natolik proměnila, že v podstatě podobný typ periodika zastaral. Dodnes se drží snad jen ABC a i to muselo přizpůsobit svůj obsah současnosti a zájmům dnešní omladiny.

Hodně lidem, kteří píší, se v dnešní době stydí za své první povídky, nebo se k nim vůbec nehlásí. Je to i tvůj případ? Kterou ze svých prvních povídek máš nejraději?
Do této doby jsem publikoval čtyři, přičemž se nestydím za tu poslední, Zkurvenej byznys, i když je to v podstatě jenom taková kašpařina pro pobavení. K té první, Pevným pískům starých pravd, se hlásím jen nerad, to je nuda k uzoufání. Poměrně kladný vztah mám k hororu Přijdu k vám dnes v noci, který je sice jazykově upachtěný, ale jsou tam momenty, které se mi dodnes líbí. A asi nejlépe si v mé osobní hitparádě vede fantasy Poslední z vymírajícího národa, k níž mám sice také tisíc pět set čtyřicet tři výhrad, ale podařilo se mi v ní vystavět solidní příběh, kterému nechybí určitá vnitřní energie.


Stává se ti, že se vracíš ke svým starším dílkům a čteš si je?

Velmi zřídka, většinou když se mi nějak náhodně dostanou opět do ruky. Ale pak se od nich nemůžu odtrhnout (smích). To si trochu protiřečí s mou předchozí odpovědí, nicméně je to tak. Kdo někdy psal, asi ví, o čem mluvím.
Jakou zkušenost jsi měl s vydáváním před tím, než jsi přišel do Pevnosti jako zástupce šéfredaktora?
Pokud máš na mysli zkušenost s vydáváním profesionálního periodika, tak žádnou. Ale od doby, co jsem se naučil číst a psát, jsem neustále něco vydával. Zatímco se ostatní honili za fotbalovým míčem nebo za děvčaty, já doma smolil romány o čtyřech stranách a sám jsem si je v nákladu jednoho kusu vydával. V době, kdy jsem se já začal honit za děvčaty, jsem vydával školní časopisy, zejména proto, abych dotyčné oslnil. To se většinou nestalo, protože mičuda má nepřekonatelný sex-appeal. Nejpodstatnější ale bylo, že jsem s pár přáteli vydával několik let fanzin, který býval lidmi pohybujícími se ve fantastice chválen, a na něm jsem se naučil nejvíc. Bez něj a kontaktů na celebrity naší scifistické scény, které jsem nasbíral na conech, bych v Pevnosti zřejmě neobstál.
Ve funkci šéfredaktora Pevnosti jsi vystřídal svého předchůdce Davida Hartmanna. Jak a kdy k tomu došlo?
Bylo to v červenci roku 2006 a došlo k tomu z Davidova popudu, protože se chtěl po letech poměrně náročné práce v Pevnosti realizovat jinde.
O šéfredaktorovi Ikarie Vladu Ríšovi je známé, že přečte několik set knih ročně. Jak jsi na tom ty?
Když nepočítám texty do Pevnosti nebo pro Pevnost, nedal bych za rok dohromady ani umolousanou stovku (smích).
Jaký máš vůbec vztah se šéfredaktorem vašeho konkurenčního časopisu a jak hodnotíš jeho práci?


Myslím, že se respektujeme a vycházíme spolu korektně. Jeho práce pro domácí fantastiku si vážím, ale hodnotit ji, mi opravdu nepřísluší.
Považuješ za dobré, že vedle sebe vycházejí tyto dva časopisy, kde Pevnost představuje velice často nějakou inovaci a novinky, a Ikarie se stává spíš takovým konzervativním časopisem, kde se objevuje ještě dost velké množství sci-fi povídek?
Především mě překvapuje, že český trh dokáže uživit dva profesionální, takhle úzce zaměřené magazíny. A ať už jsou Pevnost a Ikarie jakékoli, určitě je dobré, že jsou zde obě. Konkurence je dobrá věc, protože potírá stagnaci, do níž jinak osamocený subjekt sklouzne, ani neví jak.
Máš raději sci-fi či fantasy?
Mám radši detektivku a horor než sci-fi a fantasy (smích).


Zdá se, že vedle momentálního trendu a oblíbenosti fantasy se nemají šanci prosadit mnohdy velmi zajímavá sci-fi díla. Proč myslíš, že je u nás taková popularita tohoto žánru?

Popularita fantasy není jen u nás, jen nás za posledních sedmnáct let dohnala, protože nám komunističtí soudruzi tenhle žánr dokonale „zatajili“. Lidi chtějí utíkat před realitou a fantasy je k tomu zkrátka vhodnější než sci-fi. Zatímco fantasy říká: „Podívej, jaký je tenhle svět fajn. V lesích běhají jednorožci, nebe je modré, láska veliká a zlo bude po zásluze potrestáno,“ sci-fi po ztrátě technooptimismu jenom varuje: „Bude to stát za prd, nadnárodní kartely si rozdělí svět, bude další válka, přilítnou ufouni a rozstřílejí nás na maděru.“ Normální člověk se pak logicky nechce v čekárně u doktora, kde mu politici vybírají šrajtofli, ve třídě, kde ho čeká písemka z matiky, nebo když je uštvanej z práce a doma musí žehlit nebo přibíjet poličku, zatímco kolem něj skáčou jeho nezvedení potomci, ještě víc stresovat.
Máš přehled o tom, jaký žánr má největší úspěch ve světě?
Nejsem v zahraniční fantastice nijak extrémně kovaný, na to by ti asi lépe odpověděli jiní. Ale pokud bych si měl tipnout, pak si myslím, že vede horor o prsa před fantasy a s funěním jim na záda dýchá sci-fi.
Myslíš, že má šanci prosadit se před českým publikem horor?
Dokud nebude horor v tomhle státě žít, tak ten literární nebude mít šanci. Souvisí to s předchozí odpovědí. Proč by se měl člověk chtít děsit, když mu stačí pohled na výplatní pásku, konkrétně na kolonky „daň, zdravotní a sociální pojištění“ nebo na cenu rohlíku?
Jaký horor máš nejraději?
Psychologický, neakční, nevřískající, nebafací, lehce kořeněný fantastičnem.
Která kniha tě v poslední době oslovila nejvíce?
Z fantastiky Konečný den Valhaly Františka Novotného a Jméno korábu Pavla Renčína. Z detektivek Sedmdesát sedm hodin Christophera Fowlera a Ještě pivo Jakoba Arjouniho.

Prozraď, nechystáš svůj další díl Agenta JFK či svůj jiný román?
Vzhledem k mému vytížení v Pevnosti nechystám ani jedno. Od Agenta JFK si dávám trochu oraz, navíc si myslím, že je fajn, aby prostor v seriálu dostali i další autoři. O původním románu jsem uvažoval, ale tenhle rok to určitě nebude. Budu rád, když se mi podaří splnit slib, který jsem dal sám sobě: napsat letos dvě povídky. Už tak mám pocit, že jsem si ukousl příliš velké sousto (smích).
Kdybys měl vyjmenovat tři věci, které potřebuje spisovatel, potažmo český spisovatel, k psaní, jaké by to byly?
Železný zadek, sebereflexi a počítač. Bez ohledu na národnost.

Ohodnoťte tento článek


Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..