×
TOPZINE.cz

Tomáš Klus: Lidskou povahu poznám podle zubního kartáčku

FOTO: Tomáš Klus!Exkluzivní rozhovor!Český zpěvák a kytarista Tomáš Klus nedávno doladil poslední detaily své nové desky. Tomáše jsme zastihli se šálkem čaje a s úsměvem na rtech. Velmi příjemný rozhovor se ale netočil jen kolem hudby.

FOTO: Tomáš Klus
Tomáš Klus při rozhovoru, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz

Ve tvém životě hrají velkou roli sport, herectví a hudba. K čemu máš nejblíže?

Já myslím, že to jsou takové tři sestry. Jsou sice věkově odlišené, ale v podstatě spolu pořád vyrůstají. Neupřednostňuju nic. Já jsem milující matka.

Ty jsi jako malý kluk začal hrát na kytaru. Proč sis vybral kytaru?

Já jsem ji vlastně zdědil. Mně se vždycky líbila. Hrál na ni táta. Hrál vždycky u ohňů a pak i doma. Takže ke kytaře to byl takový automatický postup. Navíc jsem asi v patnácti měl touhu založit s kamarádem punkovou kapelu, být vyvrhel a kytarista, který bude všemi milován a zároveň nenáviděn. Takže to jde tak ruku v ruce – sen a realita.

Už jsi uvažoval o tom, že bys udělal nějakou skladbu bez kytary? Protože, pokud vím, ještě se to nestalo.

Určitě si myslím, že na to dojde. Vážně se to ještě nestalo, ale určitě to přijde. Mně se hrozně líbí spousta jiných nástrojů.

Například?

Mám hrozně rád zvuk piana. Ale já jsem takový hudební bordelář, takže se mi paradoxně strašně líbí takové to honky tonky, takové lehce rozladěné piano, co už za sebou evidentně má nějakou barovou minulost. Ale kdo ví, třeba to bude všechno úplně jinak. Poněvadž pojedeme v lednu na velmi dlouhou dobu o Indie. Takže třeba další deska bude pouze za doprovodu sitár a bude se jmenovat Maharbharat a my s Jirkou budeme mít takové ty třpytivé sukénky. (smích)

Když jsi dostal kytaru a naučil ses pár prvních akordů, tak jsi hrál doma v pokoji pro plyšáky…

No to se ani moc nemění. (smích)

[album:https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/2011_09_07_tomas_klus/]

Co tě donutilo vylézt s kytarou na veřejnost?

Myslím, že je to taková vrozená exhibice člověka. Nedokážu si pomoct. Zkrátka jsem ze sebe všechno potřeboval nějakým způsobem dostat. A protože mám rád lidi a rád se s lidmi stýkám, potřeboval jsem s nimi sdílet i pocity, které jsem v sobě nashromáždil. Tak jsem jim je zazpíval. Nevím, celý ten vývoj směřuje někam, kam zřejmě směřovat má.

Ty jsi začínal hrát v baru a tvoje hudba byla jenom jakousi kulisou…

(smích) Leckdy to tak ještě zůstává. Hrál jsem po barech. Nebo vlastně ani ne tak po barech, hrál jsem hlavně v jednom baru tady v Praze u kamaráda.

Jak na tohle období vzpomínáš?

Byla to lekce. Naučil jsem se, že ne vždycky člověk zajímá ostatní tím, co dělá. V té době jsem ještě neměl své vlastní autorské česky otextované věci. Zpíval jsem takzvanou svahilštinou. Měl jsem jen takové črty dvou písní, kterými jsem se snažil zaujmout. Ale protože lidé měli zkrátka dost práce s tím, že žvýkali své steaky, nezaujalo je to. Takže jsem pak všechno vymýšlel na místě. Vymýšlel jsem melodie a do nich jsem vkládal anglická slůvka, která samozřejmě s angličtinou měla dohromady společné pouze to, že jsem byl přesvědčen o tom, že jsou anglická. (smích)

Takže ta tvoje vystoupení byla dost spontánní.

Bylo to trošku zoufalé, řekl bych. Spontánní pomlčka zoufalé. (smích)

Čtěte také: Kritici se soustřeďují spíše na moje vlasy než na moji hudbu, říká Miro Šmajda

Tebe na hudbě nejvíc baví to, že každý člověk si do skladby vkládá sám sebe a vidí v ní svůj vlastní příběh. V jaké hudbě vidíš ty sám sebe, když opomeneš tu vlastní?

To je teď hrozně těžké říct. Poněvadž jsi mě zastihla v takovém novém životním období. Zrovna jsem se vydal na jakousi cestu a ještě nevím, kam vede. Ale rozhodně po ní chci jít, protože mě hrozně zajímá. A projevuje se to i v mém současném hudebním vkusu. Třeba teď si nejvíc pouštím gramofonové desky. A zrovna nejvíc poslouchám gregoriánské chorály. (smích) Vážně. Sehnal jsem hrozně starou desku a hrozně mě to baví. A nebo úplná úchylárna je pouštět si Rusalku. A to už neustáli ani sousedi. Mám výběr operních árií a jsou vážně krásné. Asi dvakrát jsem se dokonce přistihl, že mi vyhrkly slzy. Nádhera.

Ale je to diametrálně odlišné od všeho, co jsem doposud poslouchal. Pořád mi jsou nejbližší věci, kterým rozumím. Takže česky zpívané věci, které mají hlavu a patu. Dá se říct, že je to hlavně folk nebo české písničkářství. Ale teď se to všechno tak nějak dostává do jiných sfér. Začal jsem poslouchat i cizojazyčnou hudbu.

Třeba francouzskou. Kamarád mi poslal odkaz na jednu zajímavou kapelu. Jmenují se, nevím, jak se to čte francouzsky, ale píše se to Noir Désir. Původně punkáči, kteří udělali chansonové album. A je to naprosto geniální. Já tam nerozumím ani slovu, ale výraz zpěváka a atmosféra jeho hudby mi říkají úplně všechno.

Najednou se nacházím i v takovéto hudbě, ačkoli jí nerozumím. A vlastně si to ani nechci překládat, poněvadž jsem si v tom už našel ten svůj příběh. Navíc frontman kapely, byl nedávno propuštěn z basy, protože ze žárlivosti uškrtil svoji přítelkyni. Takže evidentně úplně normální blázen. (smích) Ale ta hudba je geniální, ta hudba je fakt plná emocí. A jak říkám, ačkoli tomu nerozumím, tak mám pocit, že přesně vím, co mi říká.

Tak ono se říká, že čím větší blázen, tím lepší hudba.

A já to musím uměle dohánět. (smích)

FOTO: Tomáš Klus
Tomáš Klus, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz

Lákalo tě někdy mít velkou kapelu a pořádně si na pódiu zařádit, nebo máš radši svoji kytaru a komornější atmosféru?

Mám rád komornější akce. Nemám rád velké teatrální show. Ohně, lasery a davové roztleskávání. Asi je to tím, že chovám obrovský odpor k diktaturám a tahle manipulace s davem mě fakt děsí. Nesnáším gesta typu: pojďte a teď budeme všichni tleskat, nebo jste tady? To mám úplně husinu a když tohle frontman udělá, tak jdu z koncertu pryč.

To dělá ale hodně kapel.

A je to strašné. To je podle mě nějaká honitba ega: vy jste tady kvůli mně a teď mi to řekněte, já vás chci slyšet. Něco jiného to je u kapel jako například Muse. Jejich vystoupení taková nejsou. Mají hodně teatrální hudbu a k tomu dělají obrovskou show, ale nepůsobí to na mě tak, že by si potřebovali něco dokázat. Oni jenom přivezli kus umění. Nemám rád, když se na malém písečku dělají velká gesta. To mi vadí. Takže radši komornější akce. Ale co se týče toho, jestli bych chtěl mít svou kapelu a řádit, tak ano a jednou to udělám. A možná to bude velmi brzy. Jenom třeba nějaké krátké koncertní turné. Udělat to prostě jinak

To zní zajímavě.

Bude to hlavně šílené, protože já poskládám kapelu ze svých kamarádů a bude to strašné. (smích)

Právě vydáváš nové album. Jmenuje se Racek. Jaká je tvoje třetí deska?

Těžko soudit, já jsem ji hodně dlouho neslyšel. (smích) Už jsem přestával být soudný a nevěděl jsem už ani, co ještě je potřeba doladit. Ale myslím si, že ta deska je nejblíže ke mně samotnému. Točili jsme ji u mě doma. Producentem jsem já a Jirka Kučerovský. Točili jsme vlastně v úzkém kruhu čtyř lidí, kteří se na desce přímo podíleli. Myslím tím autorsky, hudebně.

Basovou kytaru nahrál kamarád Ráďa Pivoda, celé to zvukově snímal Tomáš Novotný z Brna a Jirka hrál kytary a hrál na psací stroj. Já jsem hrál na zubní kartáček. Pojali jsme to totiž trošku jako experiment. Chtěli jsme využít opravdu to domácí prostředí, a ukázat tak, že i věci, které člověk denně užívá, mají svou výpovědní hodnotu. Podle mě se dá třeba i podle kartáčku poznat povaha člověka.

Podle kartáčku?

No jasně. Když jsem třeba jezdil na mejdany na chaty, nebo je člověk v nějakém kolektivu, ocitne se ve společné koupelně a najednou tam vidí všechny ty kartáčky. Troufnu si říct, že z šedesáti procent bych dokázal kartáček vždycky přiřadit k člověku, kterému patří. Fakt, to je jako s botami. Někdo soudí člověka podle bot. Pro mě je zubní kartáček, který se dostává hluboko do těla, tou úplně nejčistší zpovědí. Jsou lidi, kteří jsou schopni čistit si zuby kartáčkem do té doby, než jim úplně nevypelichá, nebo lidi, kteří na kartáčku nechávají zbytky zubní pasty, nebo naopak.

FOTO: Tomáš Klus
Tomáš Klus, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz

A jaký máš zubní kartáček ty?

Já mám úplně ten nejsprostší, nejobyčejnější zubní kartáček, ale myslím si, že udržovaný. (smích) Nebo alespoň doufám. Pro mě to tak může vyznít, ale někomu, kde třeba si ho udržuje více, mohu připadat třeba trošku jako prase, ale to už je velmi subjektivní.

Zpátky k hudbě. Takže domácká atmosféra natáčení hodně zapracovala. Odrazila se na výsledku?

Určitě. Bylo to takové: dneska přespíš u mě a něco natočíme. A nutno říct, že nebýt Báry Falgeové, naší manažerky, tak to nikdy nenatočíme, protože jsme si zkrátka hrozně ulítli na tom, že nás to bavilo. Bavilo nás lovit ty zvuky a byli bychom schopni točit třeba dva roky. Bylo to strašně fajn. A vlastně se na tom paradoxně podílela velká spousta lidí tím, že vytvářeli tu atmosféru.

Jak dlouho jste natáčeli?

Netočili jsme moc dlouho. Kdybychom to dali všechno do kupy, tak by to dalo třeba dvacet dní. Každý večer po natáčení jsme ještě pozvali partu kamarádů, se kterými jsme si koupili víno a do rána jsme seděli s nástroji a jamovali jsme. A myslím si, že to bude na albu také hodně znát. Spoustu společných nápadů jsme potom použili. Ta deska je rozhodně jakýmsi posunem. Teď už je na každém jednom člověku, který si tu desku pořídí, aby usoudil, jestli to je posun dopředu, nebo dozadu. A to už je mi docela jedno, co on si o tom ten člověk pomyslí. Budu strašně spokojený, když si řekne: jůů, tak to je posun.

Ty jsi vlastně úplně vynechal bicí. Proč?

Není tam nic, no. Je tam párkrát nějaká tamburína. Bicí by byly potřeba asi jen v jedné písni. Ale zase by velmi kontrastovala s těmi ostatními a do toho konceptu by nezapadala. Takže jsme to oželeli a myslím si, že je to správně. Deska konečně působí opravdu celistvým dojmem. A to i po designové stránce.

Vy jste dokonce vyhlásili kvůli přebalu soutěž. O co se jednalo?

Máme dost blízko k našim fanouškům, tak jsme je zkrátka požádali, aby nám poslali portréty mě a Jirky. Přišlo něco k dvěma stům portrétů. Původně jsme plánovali udělat koláž, ale ta díla si to nezasloužila. Bylo na nich vidět, že je nikdo neodbyl, že lidé si fakt sedli a makali na tom. Některé byly fakt krásné. Tak jsme vybrali patnáct obrázků a každý dostal své místo. Jsem všem těm lidem hrozně vděčný, že nám věnovali svůj čas, své úsilí, svou fantazii a svůj pohled na nás. To je strašně příjemný pocit toho, že se s našimi fanoušky navzájem obdarováváme.

Takže jsi byl se svými portréty spokojený?

Strašně. Byl jsem přímo nadšen.

Vybíralo se hodně těžko ze všech těch obrázků?

Musím se přiznat, že jsem nevybíral já. Přišlo by mi to jednak strašně egocentrické, a druhak bych nebyl soudný. Design měl na starosti Maxim Velčovský a Ex Lovers a v tomhle jsem jim věřil. Já bych nebyl schopný nic vybrat. Když řeknu, že se mi líbily všechny, tak budu vypadat jako nejmenovaní interpreti, kteří všude rozdávají srdíčka, pusinky a lidičky jsou miláčkové. Ale ty věci byly fakt tak dobrý.

Čtěte také: Tomáš Klus dokáže rozeznat blbce od dobrého člověka

Já mám třeba sen otevřít si antikvariát, ale vím, že to nemůžu udělat, protože bych nikdy v životě žádnou knihu nedal z ruky. (smích) Takže takhle by to bylo i s portréty, já bych tam chtěl všechny. Proto to převzali lidé, kteří byli objektivní, nezúčastnění a díky tomu chladnokrevně vybrali.

Od koho byl ten prvotní impuls vyhlásit soutěž?

Všechno to napadlo právě Maxima Velčovského. Vděčím mu za mnohé. On mi dokázal, že i člověk, který má svůj vlastní svět a žije si v něm, je schopen profesionální a velmi kreativní tvorby a přístupu k věci. V období mezi druhou a touhle třetí deskou jsem se setkal s mnohými lidmi, kteří mi otevřeli spoustu dalších očí. (smích) Můj pohled na svět velmi rozšířili tím, že byli v mé blízkosti a já jsem mohl pohlížet na jejich životní příběhy a přístup k životu. To mě strašně obohatilo.

Teď pojedeš se svým novým albem turné a bude to turné divadelní.

Ano, divadelní túra.

Tomáš Klus – Panenka

Proč jsi zvolil divadla?

Protože to album je vlastně napůl divadelní. Jmenuje se Racek a je to proto, že tam jsou čtyři písně věnovány mému pohledu na nevypsanou část příběhu v divadelní hře Racek od Antona Pavloviče Čechova. V té hře je mezera, kdy se vlastně neví, co přesně se stalo. Já jsem si zahrál v absolventské inscenaci v Disku roli Trigorina a nutno říci, že celá ta hra, a vůbec Čechov jako takový, že mě velmi zasáhli, úplně mě pohltili. I když si myslím, že pro diváky, kteří přišli, to úplně patrné nebylo, ale zkrátka v tom byl nějaký můj osobní vývoj. A protože je to divadelní hra, myslím, že celá deska do divadla patří.

Navíc je mi divadelní prostředí velmi sympatické. Divadlo má jedinečnou atmosféru a vzduch, který strašně rád dýchám. Zřejmě to je jen mou bujnou fantazií, ale fascinují mě všechny ty příběhy, které se tam dějí, děly a budou dít. Po těch prknech chodí především výjimečné bytosti, výjimečné v tom smyslu, že jsou to nositelé velké spousty životů. Myslím tím herce. A ta prkna jsou tím strašně hezky nasátá. Je pravda, že si tím možná trochu ulehčuji práci, protože divadlo tu atmosféru z několika procent vytvoří samo.

Navíc i velikost divadel je, co se týče kapacity lidí, kteří se tam dostanou, pro mě nejvíc vyhovující. Protože to je přesně na té hraně, abychom uspokojili co nejvíce lidí, kteří se na nás chtějí jít podívat, a já měl stále ještě pocit, že jich tam není tolik, abych pak nemusel mít strach z toho, že jsem někoho ošidil.

Vybíral sis ta divadla sám, když se věnuješ herectví?

Ne ne, to dělá všechno Bára Falgeová. Já jsem v tomto ohledu velmi nepraktický a dalo by se říct tak trošku mimoň.



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..