×
TOPZINE.cz

Tichý společník aneb život s nemocnou duší

psychozaNěkdy jen mírná bledost či strnulost v mimice či vyjadřování jsou přehlédnutelným symptomem, že uvnitř našeho kolegy či partnera dřímají obrovské duševní problémy, které dříve nebo později naruší poklidnou atmosféru domova nebo pracoviště. Otázkou je, do jaké míry se jedinec sám nad sebou dokáže zamyslet, odhadnout, co se to vlastně děje.

Pojem psychóza má relativně krátkou historii a co je velice zajímavé, že tento pojem byl poprvé použit v básni, nikoli v lékařské knize. Tuto báseň napsal básník Feuchtersleben v roce 1845. Škoda jen, že sama nemoc nebývá tak kouzelně poetická. Lékařské zkoumání psychotických onemocnění se začalo rozvíjet až v druhé polovině 19. století.

Aby toho nebylo málo, rozlišujeme určité druhy psychóz.

Organické psychózy jsou takové, u kterých je zjištěna, či je zjistitelná, porucha mozku.
Toxické jsou ty, které vznikají vlivem otravy nějakým jedem, ať už je to lék nebo droga, jako např. pervitin.

Psychogenní psychózy mají příčinu duševní (např. reaktivní depresivní psychóza, což chápejme tak, že reaktivní deprese je přímým následkem akutního těžkého stresu nebo pokračujícího duševního strádání. Jen výjimečně se stav může prohloubit až do psychotické deprese).
Endogenní příčina pochází jakoby zevnitř, z řeckého endogenos = vznik z vnitřku, znamená to, že tato psychóza vzniká ze zatím nám neznámých příčin. Blesk z čistého nebe.

Exogenní vznikají u mozkových poškozeních, při pooperačních stavech. Symptomy jsou stejné jako u endogenní psychózy: poruchy vnímání, průběhu myšlení, pudů a nálad a regulace pocitů.
Afektivní psychózy jsou onemocnění, u kterých se jedná o poruchy afektů (nálad), nejvíce deprese a úzkost, nebo naopak vzrušení a povznesenost.
Schizofrenní poruchy – kombinace schizofrenní a afektivní psychózy

Maniodepresivní psychóza – při tomto onemocnění dochází ke střídání výše uvedených výkyvů nálad. Je těžce diagnostikovaná a velmi nebezpečná, pokud se nezačne léčit.

Ostatně která porucha není nebezpečná, když se neléčí. A mnoho dalších je. Nemluvě o neurózách, depresích. To si ponechám v zásobě. Raději bych se chtěla soustředit na psychózu až schizofrenii.

Jako stíny nás podle posledních průzkumů provázejí všemožné druhy psychóz, schizoferií a jiných duševních nemocí! Kdo je nemocný a kdo je ten zdravý?

Jsou nenápadné, těžce odhadnutelné a nevyzpytatelné. Nedají se předpovědět, těžko se s nimi bojuje. Psychózy vše pohlcují, míra depresivních jedinců stoupá a mě by zajímalo, zda-li je někde nějaká viditelná mez mezi tím, co si člověk přivodí a co ho nevyhnutelně semele. Lidé si stěžují na pracovní vytížení, matky na tíhu domácnosti. Jeden to přejde a mávne rukou, ale co když jedno s druhým nakonec vyústí v chorobu? Kde vzít jistotu, že to nejsou jen řeči, které mívá jednou za čas každý z nás. Kdy si povšimnout, že náš nejbližší padá tunelem hlouběji a hlouběji.

Jak je tedy rozpoznat? A kdo vám uvěří? Kdy jeden sám nad sebou pozná, že tu něco nehraje? Velice zvláštní fakt je ten, že mnoho nemocných lidí, když už si svou jinakost uvědomí, bohužel si natolik osvojí hru na zdravého, že už ani sami nepoznají přechod z jedné role do druhé, lépe řečeno si to neuvědomí. Snaha, s jakou se snaží nevybočovat z normy, nebo se raději před tím naším normálnem skrýt, je mrazivá. Bludy a halucinace pohlcují okolní svět a nemocný člověk se tak stává vězněm své choré mysli. „Při duševní nemoci trpí především pacientovo společenské chování. Žije všude mezi lidmi, v rodině, v práci nebo ve škole.V každé této společenské skupině si vytváří určité vztahy k jejím členům. Při duševní nemoci se narušují především tyto jeho mezilidské vztahy. Jsou narušené buď prvotně povahou nemocného, zásahy neznalého okolí, nebo druhotně onemocněním mozku. Narušené mezilidské vztahy mohou být příčinou i následkem duševní nemoci.“ (Hausner, 1981) Tichým hráčem, zato významným, se pak stává taková psychóza. Podívejme se na to od začátku, rodina a dětství… nejkrásnější období? Řekla bych, že především nejdůležitější.

Postačí fakt (příklad, na kterém bych ráda demonstrovala stěžejnost dětství a váhu, kterou u nás všech má), že z domovů pro postižené děti se až po několika letech u některých adoptovaných dětí zjistí, že dítě NENÍ, opravdu není, retardované. Jen je citově zanedbané. Citově zanedbané. To je diagnóza! Bývají neschopní komunikovat, vykřikují a více než pětileté děti připomínají zvířata. Ten malý člověk vyrůstá bez jakéhokoli pevného bodu. Opory, kterou mu má rodina do života dát. Každé dítě – člověk je jiným originálem. Má jiné potřeby a přání. A nejsou-li plněna, je logické, že dojde k nějakému zkratu. Smysl jejich existence je pro ně nejasný a poškození dětské psychiky může být katastrofální. Další z mnoha smutných příběhů. A ne posledních. Toto je ovšem na samé hranici, dítě odevzdané ústavní péči. Jenže není tomu vždy tak. A také ne vždy sled těchto událostí povede k psychóze. Mnohdy dítě ze spořádané rodiny, které nikdy neinklinovalo k drogám, spadne do propasti jménem psychóza.

Ovšem stále platí fakt, že rodina je nejdůležitějším činitelem při pomoci nemocnému. Ovšem s psychózou v rodině přichází i krize. Nevyzpytatelnost nemocného jedince je mnohdy rodinou chápána jako rušivá. Rodina se setká s množstvím překážek už od samého přijetí choromyslnosti v rodině, od překonání strachu, sebe samotných, po pochopení toho, že nemocný je milujícím a milovaným zároveň, potřebným členem naší rodiny, a v mnoha ohledech platným a potřebným členem kolektivu, jehož kontakt se světem je pokroucen nemocí, aniž by jeho duše a většina duševních funkcí pro to musely být horší než naše.

Není záludnějších chorob. Jsou jakoby neviditelné, přec pro nemocného hmatatelné. Disponujeme přístroji měřící mozkovou činnost. Ale nikdy nám neřeknou kdy? Proč?

Je to smutné, ale i u tak obtížných onemocnění, jakými jsou psychózy, je člověk zprvu často odkázán jen na pomoc svých blízkých a sebe samotného, může mluvit o velkém štěstí, když má tato (své)pomoc alespoň nějaký účinek. V nejlepším případě jej zavede k odborníkovi, lékaři naordinujícímu léky, které snad utiší mozek, trochu jej zpomalí, uklidní. Nastaví látkovou výměnu přibližně tak, jak by měla probíhat. A může si vlastně vybrat? Vzpomeňme film Čistá duše (A beautiful Mind USA, 2001), kde se na závěr ústřední postava smíří se svým světem schizofrenie a snaží se naučit se dělit realitu od toho, co má v hlavě, co ho pohltilo, a toho, co se snad dá považovat za skutečnost. Zdá se to logické, ale pochybuji, že by to bylo proveditelné tak poeticky, jak to vyjevuje tento snímek. Vřele tento snímek doporučuji, ačkoli pointa již byla vyzrazena.

Psychózy jsou zákeřnou skupinou duševních nemocí, jejichž společným znakem je, že výrazně narušují psychické funkce. Pak nemocný odlišně vnímá svět kolem sebe i sebe sama a nedokáže odlišit, co se skutečně kolem něj děje a co je jenom jeho vlastní představa a fantazie. Nedokáže tedy jasně rozpoznat, co je skutečnost a co ne. Nemoc mohou doprovázet halucinace, zvuky, slyší, jak si o nich lidé povídají, známé i neznámé hlasy, následná paranoia, jiný svět je pohltí, kolikrát ani netuší, že jsou nemocní. Někdy si celou věc vysvětlí mimozemskou civilizací, jindy konspirační teorií o vpravených čipech do mozku apod. Co to ta psychóza je? Prokletí ducha? Nebo si jen nakonec náš špatně fungující mozek neumí poradit?

Když se podíváme na různé výpovědi o psychotických stavech nemocných, ne vždy jsou to záležitosti, které by se prostě dali jen tak přejít. Již odvrácení se od reality ohrožuje jeho existenci v širokém slova smyslu, znamená ztrátu. Spolu s tím přichází ztráta reality, postupná ztráta , neboť to se vyvíjí a udržuje právě stykem s realitou; konstituce znamená přece odlišení od okolí, vynoření vlastní osobnosti z původního nerozlišeného stavu před a po narození. Zde dochází k absolutní deformitě všeho. Velké procento pacientů trpících touto chorobou skončí jako sebevrazi. Jejich svět je děsí, straší a hlavně z něj nemohou uniknout. Schizofrenní psychózou onemocní dva lidé ze sta, a to nejčastěji mezi 16. a 30. rokem života. Jakoby šlo o nemoc mladých. Co se týče průběhu schizofrenie je nám známo, že třetina takto nemocných lidí se plně vyléčí. U druhé třetiny se nemoc občas vrací, což může mít vliv na fungování takto nemocných lidí v reálném životě. Avšak bohužel u třetiny pacientů se nemoc navrací tak často, že intenzivně zasahuje do života dotyčného jedince, do jeho fungování.

Souhrou náhod to není. Bylo zjištěno, že u  části postižených se na vzniku onemocnění podílejí genetické předpoklady. Ó děkujeme všudypřítomná dědičnosti! Dědíme více či méně jakési předpoklady, ale nakonec stačí tak málo, že se ani nenadějeme a máme doma psychózu. Pokud jeden z rodičů trpí touto nemocí, je asi deseti procentní pravděpodobnost, že jeho potomek jí onemocní také. Mezi další biofaktory patří porodní komplikace, těžké nemoci během raného dětství, špatná výživa. Pokud nás provází genová dispozice, nejsme nutně odsouzeni k šílenství. Pak přichází na řadu již zmiňovaná rodina, okolí, aby nám byl dodán pocit bezpečí a sounáležitosti, a nebo v tom horším případě, je to okolí, co nás popostrčí hlouběji do světa, ze kterého se tak těžce utíká.

Když se podívám kolem, všude je tak moc adeptů. Vezmu-li v úvahu, že primárním startem může být ona dědičnost a nebo neuspokojivé vztahy v dětství – rodině, tak kolem mě je spousta lidí, co pochází z minimálně ne úplně ideálních podmínek tj. nevhodných pro výchovu. Otec nebo matka pije. Od 15 na ulici. Matka psychotická stíhačka, co nenechá potomka volně dýchat. Nezájem. Zneužívání. Bití. Drogy. Tolik faktorů, tolik možností. A co oni na to? Žijí jak umějí. Někdo s poškozenou duší, někdo si odnese jen špatné sny a tik pod okem. Je to tak individuální.

Ať se kouknu na co kouknu, prostě se zdá, že duševní nemoci, neuróza nebo psychóza, paranoia nebo maniodepresivita jsou záležitostí stupně narušení mezilidských vztahů. Zdá se  to být mírně neveselý ukazatel naší společnosti.

Mít nemocnou duši mnozí z nás proměňují v inspirace. Nepřeberné množství témat a popudů, které se vkládají do děl. My nad tím žasnem, oni trnou v hrůze a nepochopení.

Pravdou je, že málokterý z nich byl tak šťastný, jak by si zasluhoval. Například spisovatel a překladatel Ivan Blatný (*1919). Muž, o kterém si jeho okolí myslelo, že jeho pravidelné návštěvy ústavů jsou jen jakousi uměleckou pózou. Až do té doby, co byl roku 1954 hospitalizován trvale, r. 1991 zemřel a dopózoval.

Jménem ne tolik známý Lewis Caroll (1832 – 1898), avšak dílem nepřehlédnutelný, trpěl schizofrenií. Přesto všechno prý žil plnohodnotným životem. Díky své ohromné přecitlivělosti přináší dotyčným nemocným mnohdy i schopnost originálního myšlení či tvořivosti. Což Lewis Caroll dokázal ve svých originálních dílech Alenka v říši divů a jejím pokračování Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem.

Že se dá s nemocnou duší žít potvrzují i další slavní. Sir Isaac Newton (1642 -1727) byl vynikající anglický fyzik, matematik, astronom, filosof, teolog a alchymista. Francouzský  spisovatel – naturalista Gustave Flaubert (1821 – 1880), netřeba dlouze tohoto muže představovat, je autorem světoznámého románu Paní Bovaryová.  U nás byl v roce 1972 natočen televizní seriál Dva písaři (Jiří Sovák a Miroslav Horníček), který vznikl na motivy Flaubertova (nedokončeného) románu Bouvard a Pécuchet. Flauberta trápila jeho nemoc častými epileptickými záchvaty, a proto se nikdy neoženil a žil samotářsky na venkově. Nutno podotknou jakousi nepochopitelnou vazbu mezi epilepsií a schizofrenií. Vztahy mezi těmito dvěma chorobami, či spíše syndromy, jsou stále nejasné a složité, nelze ani říci, zda epilepsie vyvolává psychózu, či je tomu naopak. Nebo je dokonce v  pozadí těchto syndromů ještě nějaký jiný činitel, který dává vznik jednomu či druhému?

Inu další slavný je španělský malíř Francisco Goya (1746 – 1828). Jeho zpodobnění sebe samotného (pravděpodobně ve stavu schizofrenického záchvatu) dokazuje, že o svém duševním stavu věděl mnoho. Jeho nemoc se s postupujícími lety zhoršovala a nemalý vliv na to měla i doba ve které žil. Jeho obrazy z té doby jsou plné násilí, šílenství a fantastických jevů. Obrazy plné démonů a pekelníků vedly k tomu, že byl několikrát nařčen církví ze spolčování se s ďáblem. Ke konci života ohluchl a oslepl, zemřel v emigraci ve francouzském Bordeau.

Nakonec mi dovolte vzpomenout velkého malíře, milovníka absintu, jménem Vincenc Willem van Gogh (1853 – 1890). Proslavil se díky svým působivým obrazům zářících slunečnic, ale také svému podivnému až divokému stylu života. Začal pod ochranou svého bratra hledat smysl života. V rámci náboženského odříkání rozdal vše a pošel by hlady, kdyby jej jeho bratr nezachraňoval, kdy to jen šlo. Nemoc se u něj projevila již v mladém věku a časem se její průběh zhoršoval, až vyústil v sebepoškození (koncem roku 1888 si uřízl břitvou ucho). Ve svém životě začal studovat mnoho oborů, vyzkoušel různé profese, u žádné však nesetrval dlouho, stejně tak nedokázal s někým žít. Profesionálně malovat začal od roku 1880 a v relativně krátkém časovém období deseti let vzniklo zhruba 900 maleb a 1100 kreseb; avšak o jeho tvorbu nebyl za jeho života žádný zájem. Jeho fascinující malby a kresby došly uznání o mnoho let později. Říkalo se, že za jeho psychickou poruchu může velké množství absintu, jež denně vypil. Už roku 1888 trpěl neustálou depresí a sám se dostavil do psychiatrického centra při Klášteře Svatého Pavla v Saint Rémy de Provence k léčbě. V květnu 1890 odjel do Auvers-sur-Oise poblíž Paříže, kde se léčil u doktora Paula Gacheta. Avšak jeho stav se dále zhoršoval, až se van Gogh 27. července pokusil o sebevraždu, sám se postřelil. Smrtelnému zranění podlehl za dva dny nato, kdy ve věku 37 let zemřel.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..