Tereza Boučková: Rok kohouta. Odvaha vyjádřit se k tíživým tématům

Tereza Boučková by si zasloužila mnohem více pozornosti. Neohromuje sice množstvím vydávaných knih, její díla se silně autobiografickým podkladem však oslovují nevšedními hodnotami. Pojďte se s TOPZINE.cz podívat, co dělá z Terezy Boučkové nezaměnitelnou postavu současné české literární scény.

Boučková se nebojí zabrousit i k problémovým tématům., Foto: sxc.hu

Je to především odvaha. Odvaha odlehčeným a přitom nevyhýbavým způsobem vyslovovat těžké životní zkušenosti. Citlivá romská tematika je ještě více zkomplikovaná problematikou adopce dětí a složitostmi s jejich začleněním do rodiny. Rok kohouta nevkládá čtenáři do hlavy ideál, naopak ukazuje, nakolik může výchova i přes veškerou snahu vyznět do prázdna.

Tereza Boučková (1957) je dcerou spisovatele Pavla Kohouta. Po absolvování gymnázia se stala signatářkou Charty 77, na vysoké škole studovat nemohla, ale vzdělávala se sama. V osmdesátých letech v samizdatu vydávala povídky, za knihu Indiánský běh získala Cenu Jiřího Ortena. V současné době podporuje ochranu životního prostředí. Pro její dílo je inspirujícím prvkem rodina, především dva adoptovaní synové a jeden syn vlastní. Inspirace je patrná například ve scénáři k filmu Smradi.

Zpověď zklamané ženy

Rok kohouta má deníkový charakter a do značné míry se nejedná o stylizaci, ale o upřímnou autobiografii. Hrdince se nedaří výchova dětí, ať už těch adoptovaných, nebo vlastního Matěje. Svým flegmatickým přístupem ji zklamává také partner Marek, který raději od rodiny utíká ke sportu a Terezu nechává na těžkosti samotnou. Problémy v rodině vedou u Terezy Boučkové i ke krizi v kariérním životě, její spisovatelská dráha se zasekla a ani přes zápal se jí nedaří uspět.

Přílišnou pomoc při výchově dětí hrdince nenabízí ani partner.

Rámec celého díla tvoří v umělecké literatuře zatím nepříliš užívaná tematika dětské adopce. S manželem si adoptují dvě romské děti a snaží se je dobře vychovat, mezitím se jim ale podaří zplodit vlastního syna, jenž ovšem neshodami mezi staršími bratry a rodiči spíše trpí. Matka mu také není schopná věnovat tolik pozornosti, jako by chtěla. Tereza tedy zklamává nejen jako spisovatelka a manželka, ale především jako matka.

Kde je chyba?

Hlavní hrdinka se v průběhu celého děje snaží přijít na důvod neúspěchů, pátrá po zdrojích všech velkých chyb a vyrovnává se se situací osobitým způsobem, mimo jiné také pomocí celkem drsného humoru.

Čtěte také: RECENZE: Dospěj! Bena Brookse. Sex a drogy v životě sedmnáctiletého kluka

Hrdinka se nakonec smiřuje s tím, že nezvládne syny změnit. Tereza Boučková je otevřená a použitím hovorové mluvy, vulgarismů a krátkých vět a odstavců naléhavost problému ještě nepříjemně stupňuje.

Adoptovaní synové vítězí nad matčinou snahou.

Téměř každé dveře v bytě musí být zamčené, protože oba starší synové jsou bezohlední a kradou vše, za co by bylo možné někde inkasovat peníze. Jakákoliv snaha o změnu k lepšímu prudce naráží a již zavedený život se Tereze nedaří změnit. Ta sama cítí, že je proti nespravedlnostem života bezmocná, synové jí v případě potřeby vše slíbí, ale jen aby to vzápětí znovu porušili.

„Vyšla jsem na terasu, prozářenou sluncem. Lehla jsem si na rozkládací lehátko, abych nasála sluneční paprsky. Do loňska jsem se vystavování slunci vyhýbala, teď naopak. Je to zatím jediná terapie, která na deprese zabírá.
Zvonil mobil. Mobil není poplach, zatím. Volala Lenka: Ve vsi prodávají domeček, na který jsem se před časem ptala. Místo nic moc, ale mezi lidmi! Lenka mi nadiktovala telefonní číslo na realitní kancelář. Chtěla bych si domek prohlédnout. Kdyby to úplně marné nebylo, třeba bychom to udělali: zkusili prodat tenhle a koupit tamten.
Něco změnit!
Nedovolala jsem se. Další půlka antidepresiva. Ještě usilovněji jsem nad bílou obrazovkou přemýšlela, co a jak psát. Když mi vůbec nešel ten (už hotový) scénář a bylo mi mizerně, rozepsala jsem tři povídky podle skutečných příběhů. Jenže se mi nepovedly. Už při psaní jsem cítila, že tomu nic nedávám. Žádná licence, žádná nadstavba, žádné literární povýšení. Pořád všechno mažu. Nechci, aby měl AJL zase pravdu, už jednou mi napsal:
„Je to jako naložený talíř, který před čtenáře předestřete a on ho buď odloží, anebo sežere.“
Ráno jako teď pokaždé: tíseň.
Proč mě to v posledních dnech zavalilo? Přitom je stále nádherné babí léto. Nemůžu popadnout dech.
Bojím se.“

(BOUČKOVÁ, Tereza: Rok kohouta. Praha: Odeon, 2008.)