×
TOPZINE.cz

Tereza Boučková: Jako spisovatelka mám právo napsat, co chci a co potřebuji

Spisovatelka Tereza BoučkováPůvodně jsem se chtěla s Terezou Boučkovou setkat osobně. S omluvou mi ale napsala, že se o Roku kohouta, adopci a Romech napovídala ažaž. A že se jí logicky do ničeho nechce. Tak jsme skrz email řešily její nedávno vydaný soubor fejetonů, „lásku“ k cyklistice nebo také soutěž Dopište Boučkovou, která probíhá v rámci Podzimního veletrhu v Havlíčkově Brodě.

Spisovatelka Tereza Boučková
Spisovatelka Tereza Boučková, Zdroj: barvic-novotny.cz

Vaše próza je hodně autobiografická. Píšete o sobě, rodině a lidech, kteří Vás obklopují. Proč? Nepřipadáte si někdy, že tvoříte deníček, který později vyjde knižně?

Skoro každý spisovatel píše více méně o sobě, i když ne každý tak přiznaně jako já.  Někomu jde psaní líp, když věci, které se ho dotýkají, které prožívá a které ho inspirují, zahalí do jiných postav a jiné doby, protože není pak tolik zranitelný. Někomu jde naopak líp psát otevřeně autobiograficky. Já nejsem ze současných autorů zdaleka jediná.

Když jsem o svém druhém zásadním románu Rok kohouta přemýšlela, řekla jsem si, že nebudu vymýšlet nějaké kličky, abych skryla, že je to můj příběh.

Někdy je deník skutečně první sumou knihy, na které pak autor více nebo méně literárně pracuje. Já si denní zápisky psala jen jednou v životě, právě v roce Kohouta. Ale někteří spisovatelé tak pracují stále, třeba Ludvík Vaculík. A je výborný! Konec konců, Dostojevskému taky vyčítali, že píše o skutečných, žijících lidech. A dnes už je to úplně jedno. Zůstala skvělá literatura.

Zdá se mi, že když píšete o sobě, občas ze sebe děláte zbytečně chudinku. Troufám si totiž říci, že jste silná žena. Proč ten paradox?

Jestli máte jako čtenářka mých věcí pocit, že ze sebe dělám chudinku, tak to mě mrzí. Ale nebudu vám to vymlouvat. Nebudu vám ani vymlouvat názor, že jsem silná žena, protože ho můžete mít zase jen z mého psaní, když mě osobně neznáte. To je taky pěkný paradox, že?

Co ale pasáže o tom, že jste nastydlá, že vás něco bolí, že se občas cítíte osamocená, že vám nejde psát (i spát) nebo že se vám nechce šlapat do kopce? Nemyslím, že by se to do vašich knih nehodilo, ale není toho občas moc?

Boží a jiná muka, fejetony o lásce ke koluOno to je jen v jedné knize, v Roku kohouta. A určitě máte právo, aby se vám to nelíbilo. Jako čtenář máte právo na spoustu výhrad. Jiným se zase nelíbilo něco jiného a jiným se zase líbilo všechno. Co člověk, to názor. Každý má jiný vkus a hlavně jinou životní zkušenost. A i podle toho mu kniha sedí nebo nesedí, osloví ho nebo neosloví. Já jako spisovatelka mám zase právo napsat, co napsat chci a potřebuji. I kdyby se to nelíbilo vůbec nikomu.

Letos vám vyšel soubor fejetonů o lásce ke kolu Boží a jiná muka. Co vše kromě vaším manželem trochu vynucené lásky k cyklistice milujete?

Ježdění na kole mě v průběhu let začalo bavit. Člověk pozná krajinu kolem, má docela přijatelný rádius, užije si pohybu a když se lepší kondice, je to prima pocit. Ale že bych kolo milovala… Skoro stejně miluju třeba myčku na nádobí. Ale o ní se to dá napsat jen jednou.

Existuje nějaký cíl, kterého byste chtěla v sedle kola dosáhnout?

Já už jsem z cílů dávno vyrostla.

Z jednoho vašeho fejetonu vyplynulo, že nejste příliš spokojena s českou hymnou. Když byste jako jediná mohla napsat libreto k hymně nové, jak by nejspíš znělo?

Nesmíte brát smrtelně vážně všechno, co někde napíšu. Ani lásku ke kolu, ani dojmy z hymny. Ale něco na tom trudum, které máme za hymnu, je. Fakt se to nedá zpívat s nadšením, jen s dojetím. Při vystoupení s Bedřichem Ludvíkem někdy hymnu zpíváme. Mně patří druhá sloka, kterou deklamuju. Má to docela říz.

Kromě toho, že s písničkářem Bedřichem Ludvíkem už sedm let připravujete autorské písňové recitály, zpíváte i v souboru Mišpacha. Co Vás na hudbě a obou těchto aktivitách nejvíce baví?

Na hudbě je krásná…hudba. Zpěv, hlavová rezonance, na mě působí ohromně blahodárně. Když se nám vystoupení povede a lidi jsou spokojení nebo dokonce okouzlení, potěší to. Spisovatelství je hrozně osamělá záležitost. Při zpěvu si člověk užije kontaktu s publikem. Je to radost.

Tereza Boučková s Bedřichem Ludvíkem na jednom z jejich vystoupení
Tereza Boučková s Bedřichem Ludvíkem na jednom z jejich vystoupení, Zdroj: bedrich.ludviku.cz

Jak vůbec hledíte na písničkáře? Jsou to spíš hudebníci nebo básníci?

Já o tom nijak nepřemýšlím a ani to neřeším. Ale když už se ptáte, tak dobrý písničkář by měl mít obojí. To se ale povede málokdy. Takový je Nohavica.

Na konci října se v Havlíčkově Brodě uskuteční Podzimní knižní veletrh. Pro tuto příležitost jste rozepsala povídku, kterou měli zájemci dopsat. Z třiapadesáti přihlášených porota vybrala deset nejlepších, z nich následně vyberete tři vítěze. Co na texty říkáte?

Ten, co jsem mu přiřkla první místo, se mi dost líbil. Měl v sobě to, co mám na psaní ráda – ironii a humor. Ty další texty měly víc slabších míst.

Když jste povídku rozepisovala, měla jste nějakou představu, jak by se mohla vyvíjet dál?

Absolutně ne.

Píšete dramata, scénáře, hrála jste v bytovém divadle, za sebou máte i divadelní adaptaci filmu. Přesto vaše snaha dostat se na DAMU byla marná. Chtěla jste studovat herectví nebo Vás přitahovala spíš druhá strana mince?

Když jsem chtěla být herečka, a to jsem chtěla být od dětství dlouho do dospělosti, neměla jsem ani tušení, že budu někdy psát. Nebyla jsem žádná převeliká čtenářka a psaní jako způsob seberealizace mě napadlo jen jako z nouze ctnost. A vlastně až těsně před třicítkou. Nepotřebovala jsem k tomu žádné povolení, místo ani diváky.

Tereza Boučková
Tereza Boučková, Zdroj: hka.cz

Kdybyste se dnes, za jiných okolností a jiného režimu, rozhodovala o studiu na vysoké škole, volila byste znova DAMU?

Já nemám ráda kdyby. Ale myslím si, že i kdybych se herečkou třeba stala, pomalu ale jistě bych se přesunula k jiné profesi. Asi k režii. A třeba bych pak začala i psát. Svému synovi ale přeju, aby umění dělal jen jako koníček.

V letech 2001 – 2007 jste byla členkou Českého PEN Klubu. Proč už tomu tak není?

Protože se mi některé akce PENu nelíbily. Třeba ta na podporu pana Uzunoglu, který v době, kdy za něho PEN bojoval, okradl jinou spisovatelku a publicistku o autorská práva ke knize, kterou spolu připravovali. A PEN k tomu mlčel. Nakonec je to tak, že já z PENu odešla a ta okradená autorka tam byla vzata. A to je hezké. I já dostala nabídku vrátit se, ale pochopila jsem, že nejsem typ, který má být někde organizován. Tak si jen tak neorganizovaně píšu. A taky to jde.

Tereza Boučková (*1957) je jedním z dětí spisovatele Pavla Kohouta. Minulý režim ji neumožnil po maturitě dál pokračovat ve studiu, na DAMU, ač po přípravě s Vlastou Chramostovou, se nedostala. Podepsala Chartu 77 a pracovala jako uklízečka, listonoška, balička nebo domovnice. Za svůj debut, novelu Indiánský běh, získala Cenu Jiřího Ortena.

Jejím nejznámější a nejdiskutovanějším dílem je román Rok kohouta, ve kterém autorka autobiograficky popisuje problémy s dvěma adoptovanými Romy. Kromě prózy píše i divadelní hry (Sodoma komora) a scénáře (Smradi).



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..