Koncert Tape v Akropoli: Hudební intelektuálno na druhou

!Fotogalerie!Palác Akropolis v pátek 18. března rozezněly severské tóny formace Tape. Fakt, že ne každý dokáže tuto minimalisticky-experimentální hudbu ocenit, se odrazil i na návštěvnosti. Nicméně cyklus Music Infity, v rámci kterého skupina přijela, přivezl tentokrát něco nevšedního a v Praze neokoukaného.

Tape v Paláci Akropolis, foto: Barbora Kabátová, Topzine.cz

Na místo jsem dorazila s menším zpožděním, když už hrála předkapela SoUsedi. S pivem v ruce jsem prošla ne zrovna naplněným sálem a usadila se nahoře na balkóně, pěkně stranou a v klidu, abych mohla trochu vydechnout.

Ve chvíli, kdy jsem si začala říkat, že to nezní špatně a že mi místy nápadně připomínají soundtrack k filmům typu Kytice nebo Máj, mi úsměv na tváři zmrazil můj kamarád z Austrálie, profesionální kytarista: „Takhle hrajou na kytaru moji studenti, haha.“ Prý se mu také nelíbil zvuk kytary. Chtěla jsem namítnout něco ve stylu, že v Austrálii jsou zvyklí asi na jiné věci, ale po chvíli jsem musela uznat, že s mým prvotním nadšením to tak horké nebude.

Světlých momentů ubylo a pánové na pódiu místy vypadali a hlavně zněli, jako když si děti hrají na písečku. Vrcholem všeho byl triangl a dřívka. Ale myslím, i podle toho jak na mě působili při osobním setkání, že to hlavně dělají pro potěchu svoji a svých přátel, takže budiž jim přáno.

Trio SoUsedi jako předkapela švédských Tape, foto: Barbora Kabátová, Topzine.cz

Po krátké pauze sál opět potemněl a na scénu přišli očekávaní seveřané. Přišli, sedli a začaly se ozývat zvuky. Intro, u kterého člověk nevěděl, jestli má tázavě zvedat obočí a vraštit čelo nebo se snažit ponořit do melancholie a psychedelična, které mělo přijít.

První skladba byla příjemná a člověk se nejvíce soustředil asi na kytaristu, který vlastně táhl celý koncert. Přizvukoval mu k tomu vynalézavý bubeník, pak klávesista a nakonec člověk v zelených kalhotách, který měl ony pomalé táhlé pohyby a střídavě mačkal tlačítka na MacBooku a něčem, čemu říkal klávesy, když asi třikrát mezi jednotlivými skladbami chtěl po zvukaři, aby mu na nich přidal zvuk.

Hudebníci za celou dobu, kromě zmiňovaného přidávání zvuku, vůbec nemluvili, ani při příchodu pořádně nepozdravili. Jak řekl člen kapely SoUsedi Karel Žďárský: „U tohoto typu hudby to podle mě ani není nutné, my jsme taky nemluvili.“ Tuto domněnku mi potvrdil po představení i samotný kytarista z Tape Andreas Berthling, když prohlásil, že jim na publiku ani tak nezáleží. Přístup být intelektuálně nad věcí jim všichni zbaštili a i můj chytrý kamarád byl celou dobu zticha.

Jednoduše tohle byl jiný šálek kávy a o nějakém amatérství tu nemohla být vůbec řeč. Byla to hudba z jiných krajů, pro nás vzdálených, a hlavně jinak fungujících. Kytara s táhlými a skřípavými synteticko-electronickými zvuky tvořila zajímavou kombinaci, vkusně dokreslenou decentními bicími.

Hudební intelektuálové ze Švédska

Ano, jsou to umělci se vším všudy a vědí, co dělají, a dělají to dobře. Jenže je to tak vyhraněné a specifické, že pokud člověk vyloženě nehledá něco nad rámcem, nezařaditelného a (nemůžu si pomoct) intelektuálního, jen těžko to dokáže ocenit na takové úrovni, jakou by si Tape zasloužili. Upřímně, po uhoněném týdnu ve víru velkoměsta, jsem na tohle moc náladu neměla.

Po chvíli poslechu jsem začala přemýšlet nad věcmi, nad kterými bych raději nepřemýšlela, což jsem přisuzovala onomu psychedeličnu nebo jak to nazvat, které hudba vytvářela. Nevítané myšlenky mě po nějaké chvíli opustily a já se přistihla, že mezi sledováním zručného kytaristy a toho divného týpka v zelených kalhotách jsem začala přemítat nad tím, co všechno musím ještě zařídit a co mě v příštích opět hektických dnech čeká. Asi prostě nejsem typ člověka, na kterého by tato hudba působila, jak má.

Kytarista Tape, Adreas Berthling, foto: Barbora Kabátová, Topzine.cz

Nicméně, intelektuální pražské publikum (také ne zrovna početné – pro ilustraci, každý si měl kam sednout) si vytleskalo přídavek, který se mi líbil asi nejvíc ze všech skladeb. Pánové umělci zamávali a zmizeli.

Já dopila pivo, krátce si popovídala se SoUsedy a pak i s Andreasem Berthlingem, který výřečností zrovna netrpí, a dozvěděla se, že Tape čerpají inspiraci z tradiční švédské hudby, nezajímají se moc o publikum a v Praze všichni už dřív byli. Oblékla jsem si kabát a šla domů s tím, že příště na koncerty podobného typu půjdu v lepším psychickém rozpoložení.

Na závěr nutno podotknout, že je jenom dobře, že se v Praze objevují i takováto jména a představení na vysoké úrovni, které svým způsobem osvěží zdejší hudební scénu a přivedou lidi (a nejenom ty intelektuální) k něčemu novému, originálnímu a nevšednímu.