2 fotky 
Většina z nás se s pojmem fetišismus již setkala. Vybaví se nám lidé v latexových oblečcích, ženy nebo muži na vysokých podpatcích. Fetišisté a jejich fetiše.
Nikdo to moc veřejně nepřiznává. Mnoho jich neznáme, ale tušíme, že jich bude spousta. Zeptám-li se, co si lidé myslí, co že by všechno mohlo být fetišem, možná trochu znejistí. Každý zná footfetish a latex, ale tam to zcela nekončí.
Fetišismus chápejme jako erotické zaměření vůči konkrétním předmětům nebo praktikám. Je to jakási porucha sexuální identifikace. Slovo fetiš je odvozeno z francouzského fétiche; latinského facticius, „umělý“, a facere „tvořit“, fetiš je a byl brán jako objekt předpokládaně vykazující nadpřirozené schopnosti, nebo všeobecně jakýkoliv člověkem stvořený objekt, věc, která má moc nad ostatními. Moc. Ano fetiš má moc nad svým fetišistou. A ohromnou. Do jisté míry je fetiš pro dotyčného modlou.
Ve světě je fetišismus na listině deviací, ale mnoho sexuologů se domnívá, že toto zařazení není adekvátní, tedy že se nedá takový fetišismus srovnávat s jinými závažnějšími deviantními tendencemi. Fetišisté totiž bývají málokdy nebezpeční, jak vůči svému okolí nebo sobě samotným. Fetišistou je ten jedinec, jež není schopen dosáhnout plnohodnotného sexuálního uspokojení, aniž by u sebe neměl (nebo alespoň na očích) svůj milovaný fetiš. V případě, je-li fetišem věc, může jít o cokoli. Jen si představte takových možností!
Dle lékařské terminologie by se také fetišismus respektive sexuální fetišismus nazval parafilii (tzn. sklony, které nejsou považovány za poruchu, ale pouze za neobvyklé). Označení je uměle vytvořené z řeckých slov para (παρά = vedle) a filia (φιλία = láska, přátelství). Takového jedince pak nazýváme parafilik. Je mnohdy komplikované diferenciovat, co je či není správné, ale společnost má na to všeobecně platný metr. Parafilie je psychiatrické a sexuologické označení pro ty varianty konstitučních vlastností sexuality u jedince, které jsou v příslušné kultuře (zemi a době) považovány za poruchu osobnosti nebo jejichž specifické projevy jsou považovány za poruchu chování či za neobvyklé (nenormální).
Je to v podstatě dost relativní. Co je pro většinu normální, bude pro parafilika nenormální a zase naopak. Ano, vím, že ve společnosti se žije jaksi pod demokratickou taktovkou toho, co ano či ne, ale zas nemůžeme popřít, že hranice mezi tím, co je a co není normální je takřka mizivá. Jedná se o všeobecně tolerované věci. Může být i všobecně tolerované zlo? Jsou gurmáni svého druhu. Specialisté.
Ovšem co si budem my normální namlouvat, určité uctívání různých částí těla nebo oblečení se dotýká takřka každého z nás. Kde jaký muž má rád, když si žena během sexu nechá luxusní spodní prádlo, punčochy. Mnoho mužů se veřejně přizná, že jsou tzv. dolňáci nebo horňáci. I toto by se dalo brát jako jakýsi fetiš, nemyslíte? Možná každý z nás je tak trochu víc na toto a na tamto, jenže takoví správní fetišisté bývají svým fetišem opravdu pohlcení. Mají ho pod kůží a kdežto vy si užijete sex stejně plnohodnotně, když má partner/ka to či ono na sobě, pro něj to bez jeho fetiše může být jen prázdné milování s plnou hlavou představ, díky kterým si alespoň částečně supluje chybějící modlu.
Pro upřesnění různorodosti vnímáme deviaci v aktivitě a deviaci v objektu. Jako první, kdo rozdělil tyto dva typy byl Alfred Binet, psycholog lépe známý svým autorstvým IQ testů. Rozdělil parafilii na dva proudy. Duchovní láska – deviace v aktivitě a umělá láska – deviace v objektu. Deviací v aktivitě chápejme způsob, jakým se dotyčný jedinec stimuluje a posléze dosáhne skrze svou specifickou aktivitu uspokojení. Kdežto deviace v objektu se týká toho, jaké prostředky, objekty, stimulují jedincovu vzrušivost. Může jít o jakoukoli část lidského těla, může jít o oblečení, o věc, ať už to jsou hygienické potřeby (velmi rozšířený fetiš, co se dámských hygienických pomůcek týče, muži nosí vložky, ukájí se s nimi. Neznamená to konflikt s vlastní sexualitou, tito muži nebývají homosexuální ani transexuální, je to jejich fetiš).
Nehledě na to, že velice nerada něco dělím a tvrdím o něčem, že je to výhradně mužská něbo ženská záležitost, po prostudování fetišismu je třeba říci, že muži jasně vedou. Hraje tomu do not teorie S. Freuda z roku 1887, teorie, která ovšem není zcela platná a mnoho lékařů ji odmítá, a to že fetišismus u muže vzniká z reakce na kastraci matky. Dětské trauma. To chápejme jako dopad toho, že malý chlapec chce vidět penis matky (vycházejíc z předpokladu, že on ho má, tudíž i matka by měla), leč na místo penisu spatří cosi, co jeho dětský mozek není s to pochopit.
Je to ovšem neoficiální teorie, teorie založená na empirických důkazech (slovo empirický – em-peiros = zkušený, znalý. Znamená to založený pouze na zkušenosti. Empirické vědy = vědy, které vznikají hlavně na základě smyslového pozorování), tudíž nemůžeme tvrdit, že je tato, upřímně, trochu bizardní teorie platná.
Trochu to ovšem smysl dává. Dítě se v hrůzném poznaní uchýlí k jiné sexuální identifikaci. Je to třeba heterosexuál, normální člověk, jen ke své absolutní spokojenosti, k ženě, kterou miluje, bude potřebovat jakýsi doplněk. Něco, co se v jeho mysli vyvrbilo, určitá priorita, oproti ženě – kastrované. Bude to její spodní prádlo. Nohy nebo vlasy. Nezapomeňme na deviaci v aktivitě, pak by to mohla být submisivita (tendence podřízenosti a oddajnosti), která jej provede životem a bude napořád jeho nejtajnějším, jindy zveřejněným a tolerovaným fetišem.
Existuje mnoho domněnek a teorií, některé se opírají o Bineta, jiné razí svou svéraznou cestu lidským mozkem. Německý sexuolog Magnus Hirschfeld roku 1920 uvedl teorii, podle které se sexualita nikdy nevyvíjí a identifikuje jako celek, ale postupně na základě zkušeností a zážitků. V roce 1951, Donald Winnicott představil teorii přechodných objektů, jakými jsou pro dítě hračky, cucání palce apod., podle které je každý z nás zkoušen jistými fetiši již od dětství. Respektive fetiši to nazývat asi není úplně správné, ale pokud vezmeme v potaz určitou předurčenost sexuality, může jít o jakýsi předstupeň fetišismu, který se v pozdějších letech plně rozvine. Dítě je matkou plně uspokojováno, dostává hračky, je mu věnována pozornost. Zde přicházíme k onomu přechodu, o kterém Winnicott hovoří, dítě roste a matkou již není tolik úzce uspokojován – zůstávají hračky nebo objekty.
V součastné době se lékaři nezabývají fetišisměm jako takovým, ale studují se jednotlivé druhy, jedná se přímo s jedinci vykazujícími určitou parafilii. Můžeme teoretizovat, zda-li to nezpůsobuje například nedostatek mateřské lásky, kdy se pak v mozku dítěte vyvine věc, která supluje objekt lásky.
V rámci psaní tohoto článku jsem hovořila s několika fetišisty. Jedním z nich byl 38 letý muž, jehož fetišem byla guma, latex, igelit a různé fólie v kombinaci se znehybněním a submisivitou. Během diskuze ohledně jeho dětství vyprávěl, že během pátého roku si hrál s o devět let starším hochem, jež ho při hře na zajatce vázal a nejednou došlo k tomu, že se při těchto hrách nad znehybněným malým kamarádem uspokojil.
Dotyčnému to nebylo příjemné, po pár dalších hrách se už hra na zajatce neopakovala. Ale nemohlo to nakonec mít vliv na jeho sexuální identifikaci? Homosexuál to není, zde nedošlo k žádnému ovlivnění (jak už je všeobecně známo, sexuální orientace jen stěží závisí na brzkých sexuálních zkušenostech), ale tendence k znehybnění a podřízení přetrvala.
Bylo ustanoveno rozlišení fetišismu do jistých stupňů. Nazvěme to klidně stupně podle závažnosti, protože na konci nejsou nenápadní olizovači nohou.
I. třída – Žádostivý
Tito lidé jsou relativně v normě, jsou to lidé, kteří upřednostňují určité druhy partnerů (ženy s velkými ňadry, blondýny, plnoštíhlé), sexuální stimuly jakými může být sexy spodní prádlo a nebo upřednostňují aktivní formu, kterou může být třeba orální sex. Nicméně sexuální uspokojení není podmíněné danými předměty nebo aktivitou.
II. třída – Dožadovatelé
Jedinci této třídy opět vyžadují určité stimuly, ať už jsou v objektu nebo v aktivitě. Opět to není pomnínkou sexuálního uspokojení, ale fetiš hraje významnější roli v jejich životě, než v prvním případě. V tomto případě, stejně jako v prvním, není známa trestní činnost pod tíhou fetišismu.
III. třída – Průměrný stupeň fetišismu
Zde se setkáváme s jedinci, jejichž sexuální uspokojení plně závisí na daném předmětu nebo aktivitě. Může dojít i k drobnějším přestupkům a krádežím (krádeže bot, prádla). Touha je silnější, zde je již jedinec v plné moci svého fetiše. Podřizuje mu svůj život. Na venek se to třeba nemusí zdát, ale vězte, že takový člověk má doma někde (třeba i před rodinou) velmi dobře skrytou svou modlu a pravidelně ji uctívá.
IV. třída – Vysoký stupěň fetišismu
Přednostní podnět (např. vysoké podpatky, bota) hraje stěžejní roli v životě dotyčného oproti potřebě mít partnera. Partner není nutný a ani žádoucí. Je pravděpodobné, že takový fetišista se plně oddává svému fetiši, nemá potřebu vyhledávat ženu k předmětu. Sám předmět bývá dosti ženský, takže si plně vystačí s ním.
V. třída – fetišista vrah
V některých případech fetišista vraždí ze strachu z hanby nebo ze zaleknutí, kdy je třeba přistižen, jak krade svou lásku. Za jakoukoli cenu jde pro svou modlu. protože bez ní by nemohl plnohodnotně žít. Naneštěstí se takovým fetišem může stát i určitá část těla. Pak se zde snoubí jakási velká touha a nenávist, protože velice často dochází k tendencím zničit tu část těla, kterou je fetišista tak moc ovládaný. Protože nikdy nemůže vlastnit pouze část. Leda, že by měl celou osobu k tomu a zde mi mohl být ten konflikt.
Jak už bylo zmiňováno výše, ačkoli tu máme fetišisty vrahy, většina fetišistů je neškodná. Přes svou neškodnost se jim v minulosti, co se všemožných terapií týče nedostávalo nějaké jemnosti. I zde, podobně jako u homosexuálů, byla zkoušena terapie averzní. Kdy se jim ukazovaly obrázky s motivy jejich fetišů a v momentě, kdy došlo ke vzrušení, přišel elektrický šok, nebo odpudivý zápach, nevolnost. V současné době se během averzních terapií využívají jen nehezké obrazy a videoprojekce, které mají jedince odstrašit.
Zkouší se všemožné i nemožné. Společnost se vždycky uchylovala k zoufalým i logickým metodám, ale kdo ví, jak to s tou lidskou sexualitou je. Sám fetišista možná jednou nebo víckrát za život se svou posedlostí zabojuje, ale nakonec zjistí, že je jeho posedlost natolik srostlá s jeho osobou a sexualitou, že je nemožné se jí zbavit. Je to deviace, která není tolik na škodu, jako je spíš společensky hůře akceptovaná.
Ještě že máme internet. Nebo respektive, že oni můžou skrze internet pořádat setkání, svojí Miss Fetish. Je mnoho webů, kde dívky nabízejí fetišistům za drobnou úplatu nošené spodní prádlo, boty aj. Pokud se fetiš nestává alfou i omegou, co se sebezáchovy, zákonů a svobod týče, je to neškodné. Už je věc druhá, co si o muži v manželčiných botách myslíme. Chtěla jsem v tomto článku předvést fetišismus jako nedílnou a skoro obyčejnou součást některých životů. Někdo má, někdo ne. A co vy?
A jak už víme, že fetišem může být takřka cokoli, ráda bych zde uvedla pár nejpeprnějších a nejneobyčejnějších forem:
Mysofilie – fascinace a vzrušivost na základě špíny a znečištění.
Pyrofilie – jak sám název vypovídá, jedná se o vzrušení ohňěm.
Framikofilie – jedním slovem. Mravenci.
Dendrofilie – jsou to lidé sexuálně fascinovaní stromy a keři.
Amaurofilie – zde jsou terčem touhy slepí lidé.
Statuofilie neboli pygmalionismus – jedinec je sexuálně a duševně přitahován sochami
Symforofilie – velmi nepochopená úchylka, kde jedince vzrušují dopravní nehody.
Ohodnoťte tento článek:
