Menu
TOPZINE.cz
Hudba

Suzanne Vega: Připadám si ve světě jako tajný špion

Denisa Šebestová

Denisa Šebestová

14. 11. 2012

Newyorská písničkářka Suzanne Vega přijela minulý týden do České republiky odehrát tři koncerty se skupinou Čechomor. V rozhovoru pro TOPZINE.cz se rozpovídala o svém vztahu k hudbě i k Čechám, prozradila, kdy nejraději tančí a co jí vyčítá dcera.

FOTO: Suzanne Vega

Foto: Vojta Herout, TOPZINE.cz

Která místa v České republice máte nejradši?

Nejlépe to znám v Praze, i když jsem nějaký čas strávila i v Olomouci. V Praze mám nejraději Karlův most a Staroměstské náměstí s orlojem. Také miluji Václavské náměstí, bydlela jsem tam, když jsem byla prvně v Praze a mám na to místo hezké vzpomínky.

Čtěte také rozhovor s Čechomorem

Liší se diváci v různých zemích?

Čeští diváci většinou rozumějí angličtině a tím pádem i humoru, za což jsem vděčná. Třeba v Itálii vždycky neporozumí vtipům, ale vycítí z hudby emoce a reagují na ně. V Británii je zase důležité být vtipný. Takže je to pokaždé trochu jiné.

[album: |width=600]

Čechomor proslavil novátorský přístup k lidové hudbě. Co je podle vás na tomto starém, tradičním žánru stále přitažlivé?

V hudbě Čechomoru je silný duchovní podtón. Cítím z ní oduševnělost, která jako by vycházela ze starých kamenných hřbitovů. Ta hudba je stará, ale líbí se mi, jak ji předělávají a inovují, zapojují do ní elektroniku. Dělám totéž, na každém albu se snažím akustickou kytaru namíchat s něčím současným. Myslím, že jsou potřeba lidé, kteří se dovedou ohlížet zpět, ale také se dívat před sebe. A to Čechomor umí.

Jaká hudba je podle vás nadčasová?

Folková a lidová hudba, na rozdíl od popu, který je ze své podstaty pomíjivý.  Lidovou hudbu lidé poslouchají, když nechávají pokřtít své děti. Když chcete uspat dítě, také mu nebudete zpívat popový song. Když se zamilujete, své city dáte najevo pomocí folkové písně. V tom je tato hudba užitečná, a myslím, že vždycky bude.

Jaké jiné žánry byste ráda vyzkoušela?

Včera se mě při rozhovoru ptali, jestli se nechci víc věnovat taneční hudbě. Myslím, že bych to opravdu měla zkusit. Sama ráda tančím a tuto oblast bych chtěla víc prozkoumat.

V jedné ze svých písní zpíváte, že New York je žena. Proč vám tak připadá? Je Praha také žena?

Na nápad s New Yorkem jsem přišla při večeři s jedním Skotem. Když popisoval, jaké pocity v něm město probudilo, bylo to, jako by ho svedla starší, oduševnělá žena s nepříliš kalými úmysly. Pomyslela jsem si – vždyť on se do New Yorku zamiloval. A tak jsem se pokusila z New Yorku v písni udělat ženu, kterou podle mě je. Trochu jako nějaká postava Marlene Dietrich. Starší, ne právě hodná, chamtivá, ale schopná něhy, pokud se jí chce.

The YouTube ID of KMWY_N2-KQ is invalid.

Suzanne Vega – New York is a Woman

Praha mi přijde mystičtější, starší a laskavější. Je krásná svým melancholickým způsobem, její světla a barvy fasád mi připomínají staré obrazy. Má asi milejší osobnost, ale také by to mohla být žena.

Existuje univerzální recept na dobrou a úspěšnou písničku?

Poznám dobrou písničku, úspěšnou vždycky ne. U dvou písní, se kterými jsem měla největší úspěch, jsem to vůbec neodhadla. U jiných jsem byla přesvědčená, že v rádiu se budou líbit – ale rádiu je můj názor fuk.

Dobrá písnička v sobě mívá příběh. Bývá melodická, ale nemusí. Třeba Lou Reed napsal skvělé songy, které moc melodie nepobraly. Zdařilá písnička ve vás také svým vyzněním probudí emoce.

Někteří lidé tvrdí, že čeština se nehodí pro zpívání. Co vy na to?

Myslím, že každá řeč se hodí pro zpěv. Pokud jde o slovanské jazyky, poslechněte si třeba bulharské zpěváky, jsou úžasní. Není to stejné jako zpěv ve francouzštině, ale také je to krásné. Takže bych nesouhlasila.

[youtube_660]VZt7J0iaUD0[/youtube_660]

Ve kterých jazycích se vám dobře zpívá?

Mám ráda angličtinu a španělštinu. V dětství mi zpívala španělsky má babička, původem z Portorika. Já pak při svém prvním vystoupení v New Yorku také zpívala ve španělštině.

Máte tip na mladé slibné muzikanty na současné scéně?

Laura Marling je výborná písničkářka z Británie. Mám ráda i Joshe Rittera, dalšího písničkáře, a kapelu Matrick, hrají takový taneční pop a mají vážně vychytané texty.

Změnilo se něco na hudební scéně za tu dobu, co se na ní pohybujete?

Když mluvím s dnešními školáky, překvapuje mě, že neznají třeba Nine Inch Nails. Na druhou stranu má dcera, které je osmnáct, zná Led Zeppelin, The Beatles i Boba Dylana. Lidé mají určité základní vzdělání a zdá se, že to se vždycky vrací do šedesátých let, což je v pořádku. Ale novější kapely upadají v zapomnění.

Máte zkušenost s rozepřemi mezi rodiči a dětmi kvůli hudbě?

Docela jo. To, které mé písničky se líbí mé dceři, se mění s jejím věkem. Radši má ty, které hraji na klavír a v durové tónině. Smutné, zadumané songy nejsou nic pro ni. Má pocit, že moje hudba je smutná a že nosím moc černého oblečení. V tom je stejná jako má matka. Takový už je život. Každá generace je stejná jako ta předposlední.

Připadá vám lehčí nebo těžší psát písničky ve srovnání s dobou, kdy jste začínala?

Těžší. Tenkrát jsem se snadno nechala unést vlastním nápadem. Teď se musím poměřovat nejen se svou vlastní tvorbou, ale i s jinými písničkáři. Když budu chtít složit song o New York City, vím, že Lou Reed už napsal Walk on the Wild Side. Ale stejně mě to pořád moc baví a těší. Z psaní se nikdy nestane rutina.

Původně jste studovala tanec. Proč jste se nakonec rozhodla věnovat se hudbě?

Protože jsem si uvědomila, že právě hudba ve mně probouzí chuť tancovat. Když hrál muzikant dobře, hned jsem měla do tance chuť. Když hrál mizerně, nechtělo se mi. Nakonec mi došlo, že do hudební komunity patřím.

[youtube_660]kD7TZyLeCfk[/youtube_660]

Co je podobného na tanci a hudbě? A v čem vidíte největší rozdíl?

Při tanci jsem trávila hodiny před zrcadlem a snažila se dostat tělo do perfektní formy. Při psaní mi jde o totéž. Básník potřebuje na konci verše rým, stejně jako tanečnice má dokonale propnuté špičky. Bez toho zakončení by výsledek nebyl tak krásný.

Rozdíl spočívá v tom, že tancuji, pokud jsem veselá, a když jsem smutná, napíšu písničku. Takže tančit mě nikdy nikdo nevidí. Když jsem smutná, více se uzavřu do sebe a snažím se potíže vyjádřit slovy.

Pomáhá to?

Ano. Ale ne jako terapie, takové použití hudby nesnáším. Ani by mě nenapadlo vypisovat se ze svých starostí a pak je prodávat. Je to spíš jakési kouzlo.

Znamená to, že kdybyste byla dokonale šťastná a spokojená, přestala byste psát?

Možná bych se naučila psát veselé věci. Chtěla bych to umět. Třeba Stevie Wonder nebo Paul Simon umí psát veselé a přitom velice inteligentní a zajímavé songy. Od nich se mám co učit.

Máte jako posluchač radši veselé nebo smutné písničky?

Záleží, jakou mám náladu a co potřebuji dělat. Když balím kufry, pustím si Foo Fighters. Když jsem sama v hotelovém pokoji a chci mít společnost, poslechnu si nové album Leonarda Cohena a rázem ke mně mluví přítel.

Jak se vám žije s popularitou? Poznávají vás lidé na ulici?

Ne, a když už mě poznají, většinou nic neřeknou. I když vytáhnu platební kartu, přečtou si na ní mé jméno a většinou reagují: “Vy se jmenujete jako ta slavná zpěvačka.” Jednou mi dokonce řekli, že skoro vypadám jako opravdová Suzanne Vega. Takže mám pocit, že jsem zmizela. Moje jméno a můj hlas tu zůstaly, ale obličej se vypařil. Je to dobře, protože jsem pak ve světě jako takový špion.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Suzanne Vega: Připadám si ve světě jako tajný špion