Sunshine: Back to the Roots není náš nekrolog, končit nehodláme

FOTO: Sunshine

Natočit živák z koncertu je dnes u kapel vcelku běžná věc, ale vyhrabat z krabice videomateriál pořízený v posledních dvaceti letech a udělat z toho všeho přibližně hodinový snímek, to se jen tak nevidí. Přesně to však udělala kapela Sunshine, která příští středu v pražském Lucerna Music Baru dá svým fanouškům nahlédnout hlouběji do své historie, a nutno podotknout, že nejen do té hudební.

FOTO: Sunshine
Foto: Radek Brousil

Jestli si pamatuju správně, tak jsi jako termín dokončení dokumentu Back to the Roots původně uváděl 27. září. Co zapříčinilo posun deadlinu na půli října?

Jednoduše moc práce a materiálu. Já sám jsem plánoval lidi na rozhovory v Americe skoro dva měsíce. Většina oslovených je hodně busy a synchronizovat do jednoho týdne všechny bylo celkem složité, ale nechtěl jsem to vzdávat. Takže jsme posunuli odlet, a tím pádem i termín dokončení a koncerty. I když se nám nepodařilo natočit všechny, máme z osmi plánovaných rozhovorů šest klíčových lidí, což považuju za velký úspěch a moje osobní vítězství, jestli se to tak dá vůbec říct.

Koho konkrétního jsi vyzpovídával a jak moc jsou dotyční – ať už s historií nebo současností kapely – spjati?

Byli to Bernd Burgdorf, což je náš dlouhodobý kamarád a hlavně producent prvního americkýho dema i desky Moonshower and Razorblades. Potom s námi dělal i něco na Dreamera a míchal celou poslední desku.

Další byla Tiffany Steffens – naše první manažerka. Vděčíme jí za hodně, představila nás důležitým lidem a byla zodpovědná i za podepsaní smlouvy s firmou Custard Lindy Perry. Jí je na desce Necromance věnovaná věc Spooky Cat Song.

Casey Chaos z kapely Amen remixoval jednu naši věc, jsme dlouho kamarádi a vždycky nás podporoval.

Sonny Kay, coby zakladatel ve své době velmi respektovaného indie labelu Gold Standard Laboratories, nás zas poprvé přivezl na turné do USA, jezdil s námi jako tour manager a vydal několik našich zásadních desek, kvůli kterým jsme dostali tehdy v Americe major deal.

Justin Pearson je ikona sám o sobě. Založil a dodnes provozuje label Three One G, s jeho kapelou The Locust jsme odehráli pár koncertů v USA i Evropě, jsme dlouho kamarádi a naposledy se objevil jako zpívající host v jedné věci na desce Karmageddon.

Samozřejmě nesmím opomenout zmínit Rosse Robinsona. Jako producent je podepsaný pod geniální deskou Roots brazilské Sepultury, produkoval desku našich kámošů At The Drive-In Relationship of Command, nebo třeba The Blood Brothers, ale i desky Korn, Glassjaw, Slipknot, Limp Bizkit, Machine Head nebo The Cure a Klaxons. Díky němu a jeho vztahu k Sunshine byla jedna naše věc Streamlined ze split EP s At The Drive-In použita ve filmu Blair Witch II. Dokonce za námi letěl do Čech podívat se na koncert a podepsat nás pro svůj label. Jsme dodnes kamarádi a bylo skvělé slyšet ho mluvit o tom, co pro něj Sunshine znamenají.

O pozoruhodné známosti v hudební sféře očividně nouzi nemáte, i když za těch 20 let, co fungujete, je vytvoření nějaké sítě kontaktů celkem přirozené. Dostat se k takovým lidem ale musí stát hodně úsilí. Samozřejmě se ale dá předpokládat, že v celém procesu hraje velkou roli náhoda…

Jako náhoda to může působit. Ale přemýšlej takhle – my jsme fakt hned záhy začali uvažovat o tom, že nechceme vymetat jenom kluby v Čechách. Nebyly to ambice, ale touha co nejvíc hrát, klidně riskovat, ale hlavně se někam podívat a něco zažít. Poslouchali jsme strašně moc kalifornskýho hardcore, já sám jsem si dopisoval s lidma z kapel i labelů, kteří byli v tý době jedna komunita. Našetřili jsme si prachy na letenku, vzali si v práci neplacený volno a dva měsíce křižovali Ameriku.

Bylo to těžký, ale najednou ty kapely z desek, který jsme nadšeně sbírali, stály vedle nás na jednom pódiu. Spali jsme ve stejnejch bytech nebo hostelech, jedli stejný 7 layer burrito z Taco Bell za dolar sedmdesát. To byl real deal a díky tomu jsme se vraceli a seznamovali se s dalšíma a dalšíma lidma, kapelama, labelama, fanzinama, producentama, bookingovejma agenturama a fanouškama. S ATD-I jsme odjeli jejich první dvě evropský turné, kdy je ještě nikdo neznal a chodilo na ně padesát až sto lidí. Když už byli v Americe velký, bylo celkem přirozený, že nás a Murder City Devils vzali tehdy na turné, kde už se hrály kluby s kapacitou od tisíce nahoru. Zní tohle jako náhoda? Myslím, že ani ne.

FOTO: Sunshine
Foto: Radek Brousil

Takhle jak to popisuješ rozhodně ne, v tom se shodneme. Ochotu riskovat a zažít nějaké vzrušení ale zpravidla provází i to, že tě nejbližší okolí začne od dosažení tvých cílů odrazovat. Bylo těžké se od tohohle oprostit? Nebo vás obklopovali výhradně lidi, kteří stáli na 100 % při vás?

Ne vždycky, samozřejmě. Měli jsme ale velkou výhodu, že všichni tři – Mátry, Dan i já plus naše holky – jsme v tý době pracovali pro našeho kamaráda ve firmě Archys, která byla de fakto taky o muzice. On sám byl hudební fanoušek, takže nás maximálně podporoval, a když jsme přišli s tím, že jedeme na první turné, nechal nás jít a držel nám naše místa. Když jsme to udělali tuším potřetí, už nám to samotnejm přišlo hloupý a nefér, tak jsme dali výpověď.

Day After Records a Míra Pátý nás v tý době taky hodně podporovali, a nejen tím, že nám vydávali desky. To nebylo moc o profitu, ale o samotný možnosti alba vydávat a taky o tom, jak ji využít. Hodně věcí jsme si zařizovali sami, neměli jsme manažera a všechno byla kolektivní zodpovědnost. Byli jsme zkrátka kámoši, kteří měli společný sny a cíle.

Znázorňuje tuhle etapu Sunshine i chystaný dokument? Když nad tím tak přemýšlím, možná by se v tuhle chvíli hodilo říct spíše hotový dokument.

Teď v tenhle moment ještě není hotovej. Střihá se už několik nocí a je to dost náročný pro všechny zainteresovaný – režiséra, střihače, i mě. Bude obsahovat hodně dobovejch materiálů, ale spíš v takovejch náznacích. Mělo by to spíš navodit nějakou atmosféru, vtáhnout lidi do toho šílenýho tempa a nechat je aspoň tu necelou hodinu s námi cestovat a zažívat to, co jsme zažívali my. Jasně že to úplně nejde a byl by zázrak, kdyby to takhle na lidi fungovalo, ale za pokus to stojí, ne?

Když mluvíš o dobových materiálech, má se divák-fanoušek připravit i na věci ze zákulisí kapely, které s hudbou přímo nesouvisí? Nějaké zdokumentované hádky, zpovědi, alkoholové tahy a podobné věci?

Chceme, aby to bylo dobře udělaný, vyvážený, dynamický a ukoukatelný. Aby to nebyl jenom takovej “stroboskop” nebo aby to naopak nebylo utahaný. Celý to může taky působit jako takovej náš nekrolog, ale opak je pravdou, my nekončíme. Jenom jsme chtěli ten materiál zužitkovat, dokud to ještě i technicky jde, pásky ještě šly přepsat, nepoztrácelo se to a tak. Třeba VHS z úplně prvního turné už byla v takovým stavu, že to málem ani nešlo, a je jenom jedna originální verze, žádný kopie. A taky jsme konečné našli někoho, kdo do toho s námi chtěl jít, i když mě teď asi trochu proklíná.

A jestli tam jsou nějaký zákulisní věci? No jasně že jsou, jenom musej bejt dávkovaný opatrně. Koukat se na několikahodinový záznamy nějakejch mejdanů v Tokiu může bejt zajímavý možná tak pro nás, protože jsme to zažili a známe souvislosti. A i to možná ani ne. Věř mi, absolvoval jsem to. Fakt je, že nám občas s Jirkou Marshalem (režisér) tekly slzy smíchy, ale spíš to byl vopruz se tím probírat a editovat to, což on by ti určitě potvrdil.

FOTO: Sunshine
Foto: Radek Brousil

Že nekončíte, je určitě důležitá informace, jelikož ses posledně vyjádřil v tom smyslu, že desku hodláte udělat už jenom jednu.

Řekl jsem aspoň jednu. Nemáme to nijak definovaný. To je o chemii, nebudeme dělat věci jenom proto, že musíme, ze setrvačnosti. Musí nás to bavit a zatím to tak furt je.

Tak ať to vydrží. Klidně i dalších 20 let…

No já budu rád, když se nám podaří to ve středu rozběhat a lidi budou spokojený. Pak si trochu oddychnu a budu se věnovat přítelkyni, psovi a Bounce! Bounce!, na který teď vůbec nemám čas, i když máme těch mejdanů teď před sebou taky dost. A na hraní se těším, to je vždycky vzpruha. Praha a Brno bejvaj fajn, tak snad lidi přijdou a budou to dobrý koncerty. To mi teď bude úplně stačit. Tu dvacítku budu brát s rezervou, hehe.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Adam Vrána
Autor je redaktorem rubriky Hudba. V minulosti působil jako editor této rubriky a hudba je současně i jeho největším koníčkem. Studuje obor Žurnalistiku na Univerzitě Karlově.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*