Menu
TOPZINE.cz
Knižní novinky, nové knihy

Stvořitelé a spasitelé Geraldine Brooks − román jak od Dana Browna

Redakce

Redakce

20. 3. 2011

FOTO: koláž knihy!Ukázka z knihy!Patříte mezi příznivce románů, které se pohybují na hraně reality a fikce a zabíhají do historie? Pak si přijdete na své u knihy Geraldine Brooks Stvořitelé a spasitelé. Příběh o spletité pouti vzácného rukopisu vás provede středověkým Španělskem i Sarajevem obsazeným nacisty. Knihu vydává nakladatelství Plus.

FOTO: koláž knihy

Ilustrační foto, Autor: Marián Luha, Topzine.cz

Můžu vám rovnou říct, že tahle práce pro mě byla dost neobvyklá. Ráda pracuju o samotě, ve vlastní čisté tiché dobře osvětlené laboratoři se stabilním klimatem, kde mám všechno, co potřebuju, hned po ruce. Je pravda, že jsem si vybudovala pověst člověka, který, když je to nutné, dokáže efektivně pracovat i mimo laboratoř, když se muzeu nechce za exponát platit cestovní pojištění, nebo když si soukromý sběratel nepřeje, aby kdokoli věděl, co že to vlastně má ve svém vlastnictví. Taky je pravda, že už jsem kvůli zajímavým zakázkám letěla přes půl světa. Ale nikdy na žádné takovéhle místo – do zasedací místnosti banky uprostřed města, kde po sobě před pěti minutami přestali střílet.

Tak za prvé se kolem mě doma v laboratoři neometá ochranka. Jistě, v muzeu mají několik nenápadných profesionálů z ostrahy, kteří obcházejí kolem, ale nikoho z nich by v životě nenapadlo se mi motat pod ruce při práci. Na rozdíl od místního personálu. Šest chlapů! Dva strážní z banky, dva od bosenské policie, ti tu mají dohlížet na bezpečnost banky, a další dva příslušníci mírových sborů OSN, aby dohlíželi na bosenskou policii. A všichni se nahlas vybavují v bosenštině, anebo v dánštině přes praskající vysílačky. A jako by to ještě nestačilo, navíc tu byl i oficiální pozorovatel OSN Hamish Sajjan. První skotský sikh, jakého jsem kdy viděla. V tvídovém obleku a modrém turbanu byl moc elegantní. Na něco takového narazíte jen u OSN. Musela jsem ho požádat, aby Bosňanům vysvětlil, že v místnosti, kde se zanedlouho bude nacházet rukopis z patnáctého století, se kouřit nebude. Od té chvíle už vůbec neměli stání.

Já sama jsem se taky začínala ošívat. Čekali jsme už skoro dvě hodiny. Využila jsem toho času, jak to šlo. Chlapi z ochranky mi pomohli přesunout veliký konferenční stůl blíž k oknu, abych měla víc světla. Složila jsem stereomikroskop a připravila si náčiní: foťáky na dokumentaci, sondy a skalpely. Želatina měkla v kádince na elektrické podložce a škrobová kaše, lněné nitě i plátkové zlato byly připravené. K tomu ještě několik obálek z pergamenového papíru, kdybych měla štěstí a něco ve vazbě našla (nevěřili byste, co všechno se o knize můžete dozvědět, když prozkoumáte chemické složení chlebového drobku). Dále tu byly různé vzorky teletiny, několik rolí ručního papíru různých odstínů i struktury a v kolébce čekaly formy z pěnové hmoty, až do nich knihu vložím. Pokud ji tedy vůbec někdy přinesou.

„Netušíte, jak dlouho budeme ještě muset čekat?“ zeptala jsem se Sajjana. Pokrčil rameny. „Myslím, že má zpoždění zástupce Národního muzea. Jelikož je ta kniha majetkem muzea, banka ji nemůže vyndat z trezoru bez jeho přítomnosti.“

Netrpělivě jsem přešla k oknům. Byli jsme v nejvyšším patře banky, která vypadala jako rakousko-uherský svatební dort se štukovou fasádou poďobanou od střel (stejně na tom byly i všechny ostatní budovy ve městě). Když jsem položila ruku na sklo, cítila jsem, jaká je venku zima. Podle kalendáře bylo jaro, dole na záhonech u vchodu kvetly krokusy, ale po ránu sněžilo a kalíšky květů byly po okraj naplněné nadýchanou pěnou sněhových vloček jako maličké šálky kapučína. Aspoň bylo díky sněhu v místnosti jasné a rovnoměrné světlo. Dokonalé světlo na práci, jen kdybych už se do ní mohla pustit.

Abych něco dělala, rozvinula jsem si několik rolí svého francouzského ručního papíru s vysokou gramáží. Každý arch jsem přejela kovovým pravítkem, aby se narovnal. Zvuk kovové hrany přejíždějící po velkém archu zněl jako příboj, který slyším ze svého bytu doma v Sydney. Všimla jsem si, že se mi třesou ruce. To v mojí profesi není dobré. Ruce nepatří zrovna k mým přednostem. Mám je popraskané, s vystouplými žílami, jako by ani nepatřily na má zápěstí, která, jak mohu hrdě prohlásit, jsou útlá a hladká stejně jako zbytek mého těla.

Převzato z knihy Geraldine Brooks: Stvořitelé a spasitelé. Vydalo nakladatelství Plus v Praze, 2011.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Stvořitelé a spasitelé Geraldine Brooks − román jak od Dana Browna