2 fotky 
Stejně jako mnoho dalších studentů i já jsem si prošla několika měsíci brigády na pokladně. A v Kauflandu v Bohunicích to bylo celkem fajn. Takže když jsem v sobotu 15. srpna objevila v reklamních novinách inzerát, že hledají brigádníky na noční inventuru na 6. a 7. září, řekla jsem si, že se přihlásím a zavzpomínám na staré dobré časy.
Ještě o víkendu jsem si vyzvedla potřebné formuláře a následující instrukci: „Přineste to vyplněné ve všední den do patnácti hodin. Nejpozději 3. září.“ Když jsem se paní na informacích ještě zeptala, kolik se za takovou inventuru platí, nebyla mi schopná odpovědět, protože tohle ona prý neví a paní personalistka s tím dělá tajnosti. No co, každá koruna dobrá, půjdu do toho i tak.
Hned v pondělí jsem si zašla za svou praktickou lékařkou pro razítko na potvrzení, že mohu pracovat s potravinami a že mi nijak zdravotně nevadí práce v noci. Na předepsaném formuláři z Kauflandu bylo uvedeno, že náklady na toto potvrzení budou uchazečům o brigádu uhrazeny. Takže jsem celkem ochotně přispěla do kasy českého zdravotnictví oněch požadovaných 60 korun.
Doteď šlo všechno hladce. Problém nastal až ve chvíli, kdy bylo potřeba najít si mezi letními brigádami čas na to, dostat se do Kauflandu ve všední den před patnáctou hodinou. Nicméně v úterý 25. srpna se mi to podařilo. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem chtěla odevzdat vyplněné formuláře a na informacích mi řekli: „Paní personalistka tady dnes bohužel není, musela si vzít na tři dny dovolenou, přijďte ve čtvrtek.“
„Aha. A nemůžete to dát do obálky a nechat jí to tady?“
„To nejde. Ona s vámi hned musí podepsat smlouvu. Přijďte ve čtvrtek.“
„Ale já nemám čas sem jezdit každý den. Řekli jste mi, ať přijdu ve všední den do patnácti hodin, což dneska je…“
„Je nám líto.“
Také mi toho času bylo líto. Ale obětovala jsem ho kus ještě v pátek 28. srpna mezi zařizováním opravy auta a jinými povinnostmi. Do Kauflandu jsem se tentokrát dostavila ve 14:50. Po pětiminutovém čekání na informacích se naproti mě postavila blonďatá paní středního věku a místo pozdravu na mne spustila: „Tak vy jste ta, co se nám tu rozčilovala, že jsem si dovolila vybrat řádnou dovolenou?“
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. „Ano, to jsem já. Nezlobte se, ale já opravdu nemám čas sem jezdit každý den.“
„Tak vy nemáte čas…,“ ušklíbla se.
To už mi vyrazilo dech úplně. Poté, co mi oznámila, že pokud se budu ještě chvíli rozčilovat, tak se mnou žádnou smlouvu nepodepíše, jsem se zeptala, jestli mi alespoň proplatí oněch 60 korun, které jsem zaplatila u lékaře. „Ne, s arogantními lidmi já jednat nebudu,“ zněla odpověď. Vypadalo to, že mi nezbývá nic jiného, než odejít, nebo ustoupit a smlouvu podepsat.
Předložila jsem tedy paní personalistce občanku, průkaz pojištěnce a vyplněné formuláře. „No tohle! Slečno! Ty formuláře není dovoleno spojovat, to si tady ještě nikdo nedovolil…!!!“
A další problém byl na světě. Kvůli koníkovi z kancelářské sešívačky. „Já jsem nevěděla, že vám to budu předávat osobně, tak jsem to scvakla, aby to zůstalo pohromadě,“ pokusila jsem se hájit.
„A jak jste si myslela, že podepíšete pracovní smlouvu?“
„Nevím. Jediná instrukce, kterou jsem dostala, byla, že mám přijít s vyplněnými formuláři ve všední den do patnácti hodin. To jsem přišla a vy jste tu nebyla. Ani mi tu nikdo nebyl schopný říct, kolik se za tu inventuru platí, natož nějaké jiné informace.“
„Tak jste se měla přijít zeptat za mnou. A ne na poslední chvíli!“
To už na mě bylo tedy skutečně moc. Posbírala jsem si doklady i ony spojené formuláře. „Tohle asi opravdu nemá cenu. Ale můžete mi ještě říct vaše jméno, abych věděla, s kým jsem tu jednala?“
„Já nemám potřebu sdělovat vám svoje jméno. Naopak by mě zajímalo to vaše…“
Představila jsem se celým jménem a natáhla k paní personalistce ruku v očekávání odezvy. „Já vám své jméno neřeknu. Máte ho napsané na dveřích filiálky. A stěžujte si třeba na centrále.“
„Dobře, nashledanou.“
Na dveřích filiálky stálo Milan Švrčina a na centrále jsem si prostřednictvím zákaznické linky i dopisu opravdu stěžovala.
Takže na závěr snad už pouze doporučení nejen pro studenty: chcete-li si přivydělat pár korun, ale přitom si zachovat alespoň zdání vlastní důstojnosti, pak se Kauflandu v Bohunicích raději vyhněte.
