×
TOPZINE.cz

Sto zvířat: Naše písně jsou jenom o mindrácích. A nás to baví

Před pár dny jsme vám přinesli rozhovor se zpěvákem skupiny Sto zvířat Honzou Kalinou. Máme pro vás i jeho druhou část, tentokrát o úskalích chytrého publika a o textech doslova ze života. S Honzou jsme mluvili 20. října před zvířecí narozeninovou párty.

Základnu vašich fanoušků tvoří hlavně studenti. Vy zase koncerty často začínáte písničkou Ty vole na základní škole. Má to nějakou spojitost?
My máme samozřejmě radost, že na nás chodí takové publikum, protože si namlouváme, že je to díky těm textům, který jsou chytrý, a mě prostě baví, že na nás chodí chytrý publikum. Nebavilo by nás hrát pro lidi, kterých je třeba hodně, ale nejsou pro nás zajímavý. Tihle jsou fakt ideální. Nejen v Praze, ale i všude jinde chodí výkvět intelektuálního města v dobrém slova smyslu od 18 do 40 let. A to nás ohromně těší.

Vy vždycky před Základní školou říkáte, že hrajete hlavně pro ty haranty. Jakou roli pro vás v životě hrajou děti, ať už ty, které jste učil, nebo ty, pro které hrajete, nebo ty, které máte doma?
Ty, který jsem učil, ty už mě pak moc nebavily, proto jsem taky ze školy odešel a dneska, když nastoupí víc jak deset nějakých pubošů do tramvaje, tak vystupuji. To si dělám srandu. A ty tři, co mám doma, ty jsou pro mě nejdůležitější na světě.

Začínal jste jako učitel, Jana Jelínková taky a dokonce i Tomáš Belko. To je zajímavý obrat – napřed děti učit a teď jim hrát a bavit je. Jak to vzniklo?
Vrátili jsme se s Tomášem z vojny a říkali jsme si, že založíme kapelu, protože jsme spolu hráli už dřív v takovým studentským rockovým bandu. Já jsem začal učit na základce a tam jsem viděl takovou vysokou ženskou, která měla hluboký hlas, o dvě oktávy níž než já. Říkal jsem si, hergot, to je dobrá baba.  Tak jsem ji oslovil a ona to byla Jana Jelínková.  Pak jsme nabrali další tři kamarády a začali jsme hrát. Ze začátku to byl vlastně učitelskej band. (smích)

Vy jste původně češtinář. Máte nějaké výhrady k vašim, tedy většinou k Tomášovým textům?
Já myslím, že Tomášovi nelze nic vytýkat. Tomáš tu češtinu umí možná líp než já. Pokud mám někdy nějaký výtky, tak je to spíš týká rytmu nebo slova, který se fakt blbě zpívá. Nebo se mi ten text nelíbí jako takový ve smyslu, že mě nebaví. Samozřejmě Tomáš ctí moje svatý právo, zrovna jako já, když složím tu písničku a všichni mě s tím pošlou do hajzlu. To je úděl autora.

Z těch novějších songů mám moc ráda U nás se dojídá. Je to ze života, nebo…
Ano, ano, Tomáš Belko skutečně bydlel za Břevnovským klášterem a myslím, že dokonce mu to ten táta u jídla fakt říkal. Tomáš staví vždycky na reálném základu a jen ho pak trošku zmermomocní…

Takže se v těch vašich textech projevují i jakési mindráky z dětství?
No jasně, i mindráky ze současnoti, mindráky ze stáří, ze všeho. Naše písně jsou jenom o mindrácích.

Reagují na to i ostatní členové kapely, kteří to nepíší a kteří na to neskládají hudbu?
No, samozřejmě, jsou šťastní, že Tomáš píše takový texty, proto se pod ně podepisují. A on to zase píše i za ně.

Z té poslední desky jsem měla dojem, že jste čím dál sarkastičtí jak u textů, tak v muzice. Je vidět, že už jste toho hodně zažili. Projevuje se ta životní ironie a nadsázka i ve zvířecím civilním životě?
Určitě. Tomáš nám píše písničky jakoby do huby, protože nás hodně dobře zná a některý mají, jak už jsem říkal, i reálný základy….

Třeba?
Třeba píseň Poprvé. Fakt jsem měl přítelkyni, která byla stejně stará jako moje dcera. Tomáš nelenil a vzniklo Poprvé.  Nebo zpíváme písničku Zub, všechno je v pořádku a já to pak za rok opravdu prožívám. Občas mu říkám ty vole, ty mi nalinkuješ život! Sarkasmus a ironie do téhle muziky patří, je to daný žánrem a tím, jak fungujeme na pódiu. Musí tam být nadhled. Není to heavymetal, kde se musíte tvářit zaťatě, mávat vlasama a mít lebku na břiše. V tomhle je ska strašná svoboda. Viděl jsem to i v Americe, když jsme tam hráli. Tam to člověk opravdu může hrát do smrti a není trapnej. Je to prostě muzika, která se dá hrát do konce života a furt to bude fungovat, což mě hrozně těší.

Bude to do nekonečna fungovat i na Čechy?
Já myslím, že to funguje. Přece jenom dvacet let jsme to vydrželi a neskromně, když se na fesťácích rozhlídnu, tak jsou tam party, který začínaly daleko pozděj než my, ať už Divokej Bill nebo Vypsaná fixa.  Málokdo vydržel z té porevoluční euforie.

Co fesťáky? Bylo jich v létě také hodně. Co pro vás znamenají?
My vždycky říkáme, že ideální je, když nás na jaře přestanou bavit koncerty, jdeme na vzduch, a ve chvíli, kdy začneme mrznout na těch posledních festivalech na přelomu srpna a září, tak se těšíme do klubů. A takhle se to opakuje. Takže se to nedá říct, na každým si umíme najít to hezký. Letos jsme hráli 35 festivalů, bylo to fakt šílený. Ale mě to hrozně baví, protože se tam dobře dejchá. Ne jako v klubech. Jak je nás deset, tak i když je ten klub velikej, tak má malý podium a my pak blbě dejcháme. Teď jsem v Hradci Králové U cikána málem umřel. Tam nebyl vzduch. Ale zase si to užíváme, protože na festivalu je sice obrovský množství lidí, ale ne všichni přišli na vás a vy je musíte přesvědčit. Kdežto v tom klubu víte, že přišli na vás. Je to podobný jako, že jeden den mi chutnají brambory, druhý den rejže. A já mám radost, že existuje i rejže i brambory, i festivaly i kluby…

Dokážete už dopředu vycítit, za co vám publikum zatleská, co zná a co ho bude bavit?
To my nevycítíme, my to vidíme potom na pódiu. Mně přijde srandovní, když přijedem s novou deskou, kterou si ještě skoro nikdo nekoupil, do nějakýho malýho města a všichni to znají. No, tak si říkáme, no tak super, vypalujou rychle, jsou chytří. To je bohužel odvrácená strana toho intelektu našich fanoušků.. (smích) Ale je to samozřejmě příjemný, že umí i ty složitější písničky. Pak si všimnete, že publikum zpívá i písničku, která má pět slok a ještě to umí líp než já. To člověka strašně těší, protože ti lidi si to berou za svý. Doufám, že dneska si zazpíváme hodně krát s halou dohromady.

Dneska vám bude pomáhat originální formace Kašpárek v rohlíku. Jak došlo ke spolupráci s ním?
Kašpárek v rohlíku oslovil mě. Režisér David Dvořák za mnou přišel, abych s nimi něco nazpíval. Tak jsem nazpíval singl O ničem. Mě to hrozně baví. Je to úplně jiný než ve Zvířatech. Tam jsem opravdu jenom poslední řadovej zpěvák, který prostě zavře hubu a má sbalený, zatímco tady to všechno táhnu na zádech. A zase mě hrozně baví zpívat pro ty haranty. Je to protipól těch stupidních Maximů Turbulenců a Dád Patrasovejch a těch rádoby uslintaných, veselounkých věcí. Tohle jsou prostě ostrý písničky – Should I Stay, Should I Go – Čůrej sem a čůrej tam. A taky myslím, že je to ideální seznamování se světovou punkovou klasikou.

Vy máte docela průřez těmi styly, není to čistě ska, ani čisté reagge, ani blues. Kde jste se učili?
Já jsem na střední škole hodně poslouchal takový věci jako Police nebo Talking Heads a pak samozřejmě tu skačkovou vlnu retra, která přišla v osmdesátých letech do Anglie jako Madness, Special Selector a takový ty kapely. Bavilo mě poslouchat saxofon ne jako sólovej nástroj, ale jako doprovodnej. A takhle jsem se vlastně začali dělat naše první písničky a pak nám naši chytřejší kamarádi řekl ty vole, vy hrajete asi ska a my jsme říkali fáááááákt? no tak jo! (smích)

Jak se žije Zvířatům v této partě, která je větší, než když jste začínali, a jak se nabírají noví členi?
Někdo odejde, někdo přijde, někdo přivede kamaráda, takže to vzniká naprosto příjemně. Ale už to nějak asi rozšiřovat nebudeme. V tý velký partě se žije samozřejmě skvěle. Každej s každým kamarádí, takže když vás někdo zrovna prudí, tak si sednete v autě vedle někoho jinýho.

A jak se žije Zvířatům v zimě, když nekoncertují?
My koncertujem furt, nemáme zimní spánek. Jak jsem říkal, tak ta šňůra letos přeroste do jara.

Je hudba pro vás pořád především koníčkem, nebo už to berete spíš jako business?
Ono je ideální, když se to spojí, samozřejmě. Když člověk dělá něco, co ho baví, a ještě za to má prachy, tak to je úplně nádhera, což nám se poslední dobou občas podaří. Ale myslím, že prvotní je, že nás to baví, protože to bychom jinak nemohli hrát v deseti lidech.. (procházející Tomáš Belko: Já to dělám kvůli prachům!) a s dalšíma pěti techniky, to je prostě nesmysl. Hráli bychom ve třech a někdo by hrál ty dechy na nějakou samohrajku.

Jak se dělá ta koncertní show, kterou vy prostě umíte?
Nijak. Žádný věci nejsou nacvičený. Nejsme kapela, která tráví čas nějakým choreografickým nacvičováním. Každej si prostě dělá, co chce, a jde jenom o to, abyste nestrčil do toho druhýho, to je celý. (smích)

Co vás čeká v nebližší době?
Zítra se budu celý den válet, pak máme ještě asi dalších patnáct koncertů do konce roku a pak to bude pokračovat. A přitom bychom chtěli dělat na těch novejch písničkách, takže dneškem to samozřejmě nekončí.

Takže pořád platí, že ta rána po koncertech bývají strašná?
Přesně tak, never more…

Díky za rozhovor…



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..