Sto zvířat: Míchat cirkusovou a pohřební muziku, to je ten správný koktejl

Skupina Sto zvířat 20. října 2010 oslavila dvacet let své zářné kariéry. A slavila s nimi vyprodaná malá sportovní hala na pražském Výstavišti. My jsme se ještě před koncertem sešli s frontmanem kapely Honzou Kalinou, abychom zjistili, jestli Zvířatům už nedochází dech.

Zpěvák skupiny Sto zvířat Honza Kalina, Zdroj: Radek Adámek, Topzine.cz

Jak je Zvířatům ve dvaceti letech?
Dobře, jako mladýmu zvířeti při síle. Občas se ráno sice nesmím podívat do zrcadla, ale co se týče kapely, tak jsme v nejlepších letech a stále to všechno funguje. Alespoň si to myslím.

Člověk má už ve dvaceti leccos za sebou. Prošli jste i vy nějakou pubertální kocovinou?
Tu budeme mít spíš až po tomhle koncertě. Je to zdaleka největší akce, byť už jsme jich pár udělali, hráli jsme třeba v Lucerně, kterou jsme vyprodali. Teď jsme si ale vzali větší sousto a tak doufám, že ten půlrok příprav a hlavně ten intenzivní poslední měsíc tady dneska zúročíme. Takže si myslím, že zítra se dostaví dokonce něco jako postkoitální smutek. (smích)

Takže dáte za pravdu svým songům a narážkám na to, že rána bývají krušná?
Rána bývají krutá a náš saxofonista Tomáš Belko, který nám píše texty, moc dobře ví, o čem píše.

Tomáš Belko už těch textů napsal spoustu a vy se chlubíte tím, že mu inspirace pořád nedochází a že máte na stole stále kopy textů, ke kterým už nestíháte skládat hudbu. Nestálo by za to produkovat těch songů a desek ještě víc, nebo už by to bylo podle vás přesycené?
My se snažíme, ale teď jsme vydali dvě desky během dvou a půl let. Musíme se trošku zklidnit. Rádi bychom zase příští rok na podzim vydali desku. Prostě Tomáš to takhle má a my samozřejmě nestíháme psát tu hudbu tak rychle, jak on píše texty. Já si ale myslím, že není třeba na další desku spěchat. Vydali jsme jich za těch dvacet let sedm a to je asi docela rozumný číslo.

Vy jdete pořád vlastně nahoru, alespoň publikum se tak tváří…
Já chodím nahoru každej den, protože bydlím v pátým patře bez výtahu. Blbý je, že když jdu ven, tak jdu zase dolů, to je pravda (smích). Ale doufám, že to nás se Zvířatama ještě chvíli nečeká. Čím rychlej se chodí nahoru, tím rychlej se chodí dolů. My jsme šli nahoru docela pomalu, takže pevně věřím, že ten sešup bude taky pomalej.

Postelový scény byly trhákem, zabodovaly u recenzistů i u publika, myslím, že jste si na to chytli docela dost lidí. K tomu ještě předchozí veleúspěšné Nikdy nic nebylo. Máte už v hlavě, jak bude vypadat ta další deska?
Pracovní název je Včela v kalhotách a měly by to být veselé písničky o dětství. Protože v Rozptýlení pro pozůstalé jsme řešili smrt, v Postelových scénách vztahy a sex, tak teď jsme si říkali, že bychom se mohli trošku vrátit do dětství. Máme zatím asi devět písniček a chtěli bychom jich tentokrát natočit třeba třicet a pak vybrat opravdu důsledně. I my máme totiž pocit, že Rozptýlení pro pozůstalé i Postelový scény se nám docela povedly, za Rozptýlení jsme dostali Anděla. Laťka je teď docela vysoko a my nechceme vydat desku jen do počtu. Jak už je to osmá, tak má člověk paradoxně stále větší nejistotu a říká si, že to musí být zase něco jinýho. Je to těžký, ale písničky jsou a já myslím, že počínaje zítřejším vystřízlivěním začínáme dělat na nový desce.

Vy jste kouzelní, jak dokážete střídat ta diametrálně odlišná témata celých desek. Jak už jste říkal, napřed to byla smrt, pak postel, teď dětství. Baví vás ten kontrast, kdy se vrháte z jednoho do druhého?
Baví. Nás to baví i v té muzice. Troufám si tvrdit, že naše plus je, že dokážeme spojit chvílemi i smutný, pomalý věci a ty právě fungujou a vynikne kontrast s těma rychlýma jako Nikdy nic nebylo a Ty vole na základní škole a pak najednou přijde Dáma s čápem. Myslím, že právě Janiny písničky to vyklidňujou a pak to rozvíří ty zhovadilosti, které zpívám já. Myslím, že to je takovej ideální elixír, ideální koktejl. Já tomu říkám míchat takovou tu cirkusovou a pohřební muziku. Jiný kapely stejnýho nebo podobnýho žánru hrajou pořád třeba umca umca a ono to je vlastně nuda.

Na druhou stranu, vy jste svou muzikou i texty těžko zaměnitelní. Když si vás pustím, tak s prvními tóny a prvním veršem vím, že to jste vy…
To je samozřejmě hezký, to jste zlatá. Ono po dvaceti letech kdyby to tak nebylo, tak by to bylo docela smutný. Ale snažíme se. Naše písničky vznikají prostě tak, že někdo něco napíše a my to zahrajeme. Ten žánr nějak moc neřešíme. Ta druhá doba je tam vždycky zdůrazněná, takže ať je to rychlý nebo pomalý, tak ska je vždycky ten základ.

A jak to máte s písničkami, dokážete odhadnout, která se stane hitem?
Paradoxně máme písničky, kterým třeba nevěříme, a ona pak začnou fungovat. Je to pořád vlastně boj a krásnej boj. Není to tak, že si řeknem jóóó, tak tadle je jasná a napíšeme ještě tři takový, protože tohle funguje, to je blbost.  Zní to hloupě, ale je to fakt pořád nejistota do poslední chvíle, jak ve zkušebně, tak pak na pódiu.

Máte za těch dvacet let mezi těmi desítkami songů svoje favority, které vás prostě baví a budete je hrát a nabízet je tomu svému publiku a budete se snažit je na ně ukecat?
Určitě! Já myslím, že jsme teď otevřeli Pandořinu skříňku těch starejch písniček a začalo nás to bavit. Myslím, že pár věcí nám za nehtama určitě zůstane právě z tý dvacetiletý oslavy. Takže bude asi docela problém stanovit playlist na příští rok, budeme se asi docela hašteřit, což je skvělý, že jo? Protože je vždycky dobrý, když má kapela spoustu písniček, ze kterých může vybírat. Dneska tu hrajeme dokonce i tři nový písničky jako takovou ochutnávku toho potencionálního novýho alba. Takže dneska zahrajem věci, mezi kterýma je opravdu rozdíl i 20 let a ono to tak nějak zvláštně funguje, nebo alespoň já si to tak nějak namlouvám. A z toho mám samozřejmě radost. I ten příští rok se ponese v tom duchu dojíždějících oslav, jako když člověk ještě ten třetí den olizuje ty dortový svíčky a furt ještě si chce to všechno připomínat, sežere ještě ten poslední okoralý chlebíček… Spousta českejch klubů se nám nevešla do té podzimní šňůry, ale my máme vlastně radost, že to přeroste do druhýho roku. Leden, únor, možná i březen pojedeme turné, byť už v dvacátém prvním roce existence, tak vlastně ještě k dvacátým narozeninám.

Nechce se mi to ani vyslovit nahlas, protože mám dojem, že se to k vám vůbec nehodí, ale kdybyste měl jmenovat kusy, které se tak nějak omrzely a ošuntěly… Naše byste něco?
Jasně. Na sedmi albech máme asi po třinácti písničkách a to je dohromady strašně moc věcí. Ty, co už prostě vyhnily si vlastně už ani nepamatuju. Ale na každé desce jsou to tak dvě tři písničky. Třeba Divná čtvrť na první desce, nebo Pianista nebo Druhej den, který tehdy vypadaly jako největší hity, tak po nich dneska ani nevzdechneme. A naopak třeba písničky, o kterých jsme se domnívali, že nebudou mít dlouhý trvání, paradoxně třeba Alice se dala na pití teď patří myslím si do nějaký naší Top 20. A to jsme si fakt jako říkali, že to nebude fungovat! Ono je to fakt strašně těžko odhadnutelný. A ještě se na každý desce najdou písničky, který jsou funkční opravdu jen na tý desce a nemá moc smysl je hrát naživo. Jsou to věci, který jsou dělaný část studiově a naživo prostě nefugujou. S tím už jsme se dávno smířili. A ono je to vlastně dobře, člověk nemůže za večer zahrát sedmdesát písniček!

V druhé části rozhovoru se dočtete, že Sto zvířat jsou hrdí na své publikum!