4 fotky 
Rozhovor s tímto českým Umělcem (velké U používám záměrně) proběhl na letošním Sázavafestu a musím přiznat, že mi málem vehnal slzy do očí. Štěpán Rak je neslavnější český kytarista, jehož etudami projde každý, kdo se kytaře alespoň trochu věnuje. Přesto tento usměvavý strýček neztrácí pokoru a lásku.
Štěpán Rak, Foto: Pavel Cizner
Dočetla jsem se, že jste původně studoval výtvarnou školu. Proč jste se potom dal na hudbu a nezůstal u výtvarného umění?
No, ono to výtvarné umění je sice příjemné, ale když jsem viděl, že moji kamarádi hrají na kytaru Pramínek vlasů a Dajánu a že holky po nich šílí (smích), tak jsem si řekl: „Ahá, tak tohle je ta cesta! Žádný malování, ale muzika!“ Takže to byl vlastně úplně triviální důvod.
V kolika letech jste začal?
Budete se divit, ale já jsem začal až v 18, což je strašně pozdě. Člověk by měl na hudební nástroj, pokud chce dosáhnout nějakého vrcholu, začít tak v těch pěti, šesti letech, což nebyl můj případ. Sice jsem předtím trošku šmidlal na housličky, ale bylo to kvůli rodičům a toho jsem záhy nechal, takže jsem s tou kytarou začal opravdu pozdě, ale myslím, že to nevadí, dá se to zvládnout.
To jste musel asi hodně cvičit…
Těžko mi budete věřit, ale v těch počátečních stádiích jsem cvičíval asi mezi 8 a 10 hodinami. Já jsem de facto nic jiného nedělal, jenom jsem cvičil na kytaru.
U koho jste se učil?
Nejprve jsem se učil soukromě, pak jsem se učil u pana Jiřího Kellera v hudebce a nakonec jsem svoje studia završil na pražské konzervatoři u pana profesora Štěpána Urbana, na což jsem pyšný. A hlavně jsem pyšný na to, že jsem mohl splnit jeho poslední přání před smrtí, a to bylo, abych nějak dokázal to, aby se kytara učila i na vysoké škole. Do těch 80. let se učila jen na konzervatoři a to je střední škola. A mně se v roce 1982 podařilo založit kytaru na AMU v Praze a dokonce v roce 2000 mě tenkrát pan prezident Havel jmenoval první vysokoškolským profesorem kytary. Takže tak se kytara dostala mezi takové ty sólové nástroje jako jsou smyčce, dechy, varhany apod.
Vy na té škole ale ještě učíte…
Učím a je to moc krásná práce, můžu říct, že když se dívám na výsledky, které v té škole jsou, tak si myslím, že není za co se stydět.
Je pro vás příjemnější vyučování anebo hraní na koncertech?
Vždycky přesně to, co v té chvíli dělám. Všechno je potřeba dělat s láskou.
Hezké! Možná i proto jste v současnosti jeden z nejlepších kytaristů světa. Je to pro vás splněný sen?
Když se přiznám a sáhnu si na nos, tak je fakt, že jsem byl takový neduživý klučíček a dost se mnou život zametal a moji kamarádíčci taky a já jsem tenkrát řekl: „Já vám všem jednou ukážu!“ A to byla asi ta motivace.
Jste vlastně autorem techniky hraní všemi pěti prsty. Jak vás to napadlo?
No, ptal jsem se, proč bych měl na jedné ruce používat pět a na druhé jenom čtyři prsty. Proč dělat z jednoho prstu invalidu? Takže jsem si řekl: „Zkusím to všemi pěti, třeba to půjde. A ono to šlo a jde.
Žiju teď, žádné zítra ani potom!
Štěpán Rak, Foto: Pavel Cizner
Koncertujete hodně často, během léta jste měl vystoupení skoro každý den. Neunavuje vás to?
Mě to spíš nabíjí. Unavuje mě lidská blbost (smích), kterou občas cítím i sám u sebe, musím se přiznat. A unavuje mě taková ta laxnost světa k některým věcem a hlavně k tomu, že všichni můžeme udělat daleko víc pro to, abychom byli šťastní. Nedávno jsem byl v takovém rodinném centru Magnet v Jablonci a tam dělají báječné věci. Zvou tam třeba skutečného lámu z Tibetu. No a byli tam dva úžasní mniši z Indie a měli tam krásné povídání, meditaci a jeden z nich mi řekl větu, která mi do jisté míry vehnala slzy do očí a která trochu pozměnila můj život. A byl bych rád, kdyby ji slyšeli všichni, i když je jednoduchoučká a jakoby nic neříká, ale říká všechno: „Víte, vy tady v Evropě pořád čekáte na to, až budete zralí a až dozrajete. A potom, až budete klepat na ta nebeská vrátka, vám bude otevřeno. Ta vrata moudrosti a duchovního světa. My to vnímáme přesně naopak. My to vnímáme tak, že oni na nás seshora tlučou horem dolem a my je pouze neslyšíme, stačí jen pozorovat.“ A to je obrovská síla pro každého z nás. Jeden velký filosof řekl, že být šťastný znamená velkou práci a odvahu. Ale musí se začít hned teď. To, co bylo, nás už nezajímá, co bude, nevíme. Ale měníme sebe i život teď, v tomhle okamžiku.
Hrajete raději na takovýchto větších festivalech, anebo dáváte přednost komornějším představením?
Přijďte se podívat na některý můj koncert v čajovně, moc rád mám v Praze čajovnu u Nuselských schodů, která se jmenuje Jedna báseň. Ale zrovna tak hraji i v kriminálech po Čechách.
Opravdu? To musí být úžasná zkušenost…
No neuvěřitelná! Vážně.
Štěpán Rak, Foto: Pavel Cizner
Vnímáte vliv hudby na vězně?
Víte, stala se mi jedna věc, kterou také rád řeknu. Bylo to před 10 lety, když jsem byl v jedné věznici, která je jedna z těch těžších a byl tam jeden vězeň, který byl za katrem a kterého nemohli pustit mezi ostatní, protože to byl strašný rváč a zabiják, měl na svědomí asi pět životů a všichni se ho báli. A ředitel věznice mě poprosil, jestli bych mu přece jenom nezahrál v té jeho cele. Když jsem pak viděl, co je to za obrovskou obludu, tak jsem málem vycouval. Ale oni mi říkali: „Nebojte se, taky máte ochranku.“ Tak jsem se nechal přemluvit, jen jsem nevěděl honem, co. A napadlo mě mu zahrát Suliku, tu měl rád Stalin. Protože vždycky tihle siláci mají nějakou slabůstku, ať je to písnička, pejsek nebo kytička a pak jdou vraždit zas. A tak jsem mu zahrál tuhle Suliku a než ti šmudlové se s těmi pistolkami na něco zmohli, tak on po mně skočil, jak byl rád, strašně mě zmáčkl, myslel jsem, že mě rozdrtí. Ovšem po tváři mu tekla slza a řekl mi památnou větu, kterou mám na celý život: „Kdyby mi takto moj otec zahrál, tak by som nezabil.“
