2 fotky 
Daniela Fischerová je autorkou několika sbírek povídek, knih pro děti, rozhlasových i divadelních her a filmových scénářů. Na literární akademii Josefa Škvoreckého vyučuje obor Tvůrčí psaní. Mimo jiné se zajímá se o nonverbální komunikaci a astrologii.
Daniela Fischerová nejen píše, ale tvůrčí psaní i vyučuje. Zdroj: Tereza Sikorová
Vyučujete na literární akademii, vedete semináře na divadelním festivalu Jiráskův Hronov, přednášíte na akcích Hudební mládeže. Tam všude se setkáváte s mladými lidmi. Co to pro vás znamená?
Především mě to baví. Mám v sobě totiž učitelské prokletí. Co si pamatuju, tak jsem nikdy nechtěla být ničím jiným než spisovatelkou. Byl to takový ten osud bez alternativ. Ale moji rodiče tvrdili, že když jsem byla malá holčička, chtěla jsem být učitelkou. Obojí se mi splnilo. Jsem spisovatelka, která učí spisovatelství.
Práce na Jiráskově Hronově je úplně opačného charakteru. Neučím tam dramatickou výstavbu, jak by se mohlo zdát, ale neverbální komunikaci, což je můj koníček posledních třiceti let. Že to jsou lidé mladí, to je dáno spíše tím, že v mladém věku se lidé chodí učit.
Na literární akademii mám seminář pro úplná mláďata, to znamená pro lidi po maturitě, a jeden seminář pro tzv. kurzisty. To jsou lidé, kteří přijdou ze svých profesí, mají manželství, děti a už něco zažili. Chodí tam jako do zájmového kroužku. Mám tedy i dospělé žáky.
Na letní škole Hudební mládeže jste jako host již poněkolikáté. Co může za to, že se do Třeboně vracíte?
Na Hudební mládeži jsem počtvrté. Poprvé jsem nevěděla, do čeho jdu, koho tady potkám a jak to bude vypadat. Již ten první dotek však mnohonásobně předčil moje očekávání. Společnost těch dospívajících mladých lidí byla neskutečně milá, příjemná, spolupracující, zdvořilá a chápavá. Nemohla jsem si to vynachválit. Z první Třeboně jsem odjížděla úplně omámená a pak už se to začalo vršit jedno na druhé. Skoro každý rok mi někdo zavolal, jestli bych nepřijela.
Daniela Fischerová přednáší na Hudební mládeži. Letos již počtvrté.
Jak se stavíte k amatérskému divadlu?
Amatérské divadlo mám moc ráda. Na Jiráskův Hronov jedu letos učit již poosmnácté. Divadlo se tam na vás hrne zdola shora, zepředu zezadu… Jednou jsem viděla za devět dní asi sedmatřicet představení. Jakožto pilný divák jsem se snažila navštívit všechno, co bylo k mání. Mám pocit, že mě to vždy nasytí na rok dopředu.
Jiráskův Hronov je jako učebnice divadelního umění. Soubory jsou z nejrůznějších koutů republiky a jejich členové jsou různého věku, proto je k vidění množství stylů, přístupů a divadelních možností.
Máte i nějaké oblíbené profesionální divadlo?
Chodím do divadla poměrně málo, což říkám ke své hanbě. V posledních letech se toho snažím stihnout trošku moc najednou. Každý rok si říkám, teď už, Fischerová, neblázni, zvolni krok. Tak doufám, že mi zbude víc času na takovéhle aktivity.
K čemu je třeba vynaložit větší úsilí, k napsání dobré prózy, nebo k napsání dobrého dramatu?
Podle mých zkušeností je těžší drama. Ale nejnáročnější disciplínou, kterou jsem si mnohokrát zkusila, je rozhlasové drama. Cokoliv chcete vyjádřit, musíte vyjádřit replikou. Nepomůže vám herecká mimika, gesto, kulisa, kostým ani světlo. Nemáte nic než chvění hlasivkové štěrbiny a tu a tam doprovodný zvuk od zvukaře.
Když píšete hru, představujete si konkrétního herce nebo konkrétní hlas?
Ačkoliv jsem o to byla mnohokrát požádána, ještě jsem nikdy nepsala roli na tělo. Když píšu, snažím se v duchu neobsazovat, abych napsala figury a ne herce. Omezovalo by mě to. Když je ovšem dílo hotové, je přímo autorskou rozkoší představovat si, kdo by to tak mohl hrát a promítat si různé herecké čumáky. Není to ovšem kompetence autora. Obsazuje režisér.
Na čem aktuálně pracujete?
V poslední době jsem se velmi zaujala minutovými hrami v rozhlase. Pod názvem minutová hra se rozumí minuta až minuta dvacet. Krátké tvary jsou pro mě výzvou. Když jsem byla požádána, hned jsem zastříhala ušima, že je to hračka pro mě.
Minutová hra znamená dostat nápad, který se nedá nijak vymučit. Buď přijde, nebo nepřijde. Hru napíšu na pět minut a další tři dny škrtám a škrtám, redukuju a stahuju, až tam podle mého mínění zůstane jen to, co tam být musí.
Dostala jsem také nabídku napsat televizní hru. Ještě si nejsem jistá, jestli do toho půjdu, protože je na to krátký čas. Jsem pomalá autorka. Bojím se, že když nepřijde opravdu dobrý nápad, dostanu se do časového presu.
Vždycky mě bavilo psát básničky pro děti, tak bych v průběhu dalších let ráda ještě jednu sbírku napsala.
